Smrtelná hrozba přišla z východu. Lidé z Donbasu nacházejí útočiště i v krytech z dob Sovětského svazu
Ukrajinci stále prchají ze svých domovů na východě země. Mnozí z nich ale chtějí zůstat nablízku svých domů nebo bytů. Z tohoto pohledu mají štěstí ti, kteří našli útočiště v protiatomových krytech, vybudovaných ještě za Sovětského svazu proti takzvané západní hrozbě. Skutečná smrtelná hrozba ale nakonec přišla z opačného směru.
Chlapci Alexandr a Edgar přijeli do východoukrajinského Lisičansku z asi 40 kilometrů vzdáleného Světličného. Strávili tam deset dní ve sklepě za bombardování letecké bomby a podobně.
Ukrajinské úřady odhadují počet vnitřních uprchlíků nejméně na šest milionů. Jak žijí tito lidé, které válka připravila o všechno? Ve východoukrajinském Lisičansku natáčel zvláštní zpravodaj Martin Dorazín
Tady jsou asi šestý den. Netuší, kam pojedou dál. Zatím říkají, že v Lisičansku je to ještě relativně bezpečné. Nemají co dělat, a tak připravují ohniště. Škola tady není. Zleva i zprava se poměrně často ozve tlumený výbuch.
„Válka je i tady blízko, před ní se neschováš,“ poznamenává odevzdaně Alexandr.
Tito kluci, jejich rodiče a několik dalších rodin z bombardovaných vesnic a měst Luhanské oblasti našli útočiště v jedné z budov městského komunálního podniku. Místo je trochu chráněné okolními křídovými kopci.
A má ještě jednu obrovskou výhodu, jak odhaluje pro Radiožurnál paní Lída, vedoucí směny v tomto podniku: dole se nachází opravdový kryt s pancéřovanými dveřmi, generátor tepla, matrace, nezbytné přikrývky a záchody.
Teď v krytu nikdo není, protože jsou výbuchy poměrně daleko, a tak lidé nemají potřebu se skrývat. Mají tu ale připravené zásoby potravin a vody. U peci je naštípané dříví.
„Nejprve k nám za těchto válečných okolností přijela jedna rodina, potom druhá a pak další a další,“ popisuje Lída. „Ubytovali jsme je všude, kde to bylo jen trochu možné – v kancelářích, šatnách, knihovně i v účtárně. Dali jsme jim všechno, co potřebovali – nádobím počínaje, oblečením a léky konče. Všichni totiž přijeli nemocní. O všechny se postaral náš ředitel.“
Uprchlíci a zaměstnanci tohoto podniku za pár dní vytvořili jednu velkou rodinu. „Spřátelili jsme se, někdy oni uvaří něco chutného, jindy zase my, přestože jsme lidé z různých věkových i sociálních skupin. Večer sedáváme společně a povídáme si,“ vypráví Lída.
Válka na Ukrajině vyvolává hrůzu i tam, kam ruské bomby nedopadly. Lidé v Dnipru vykoupili zbraně
Číst článek
„Samozřejmě, že bych se s lidmi chtěla přátelit za jiných okolností, ale situace je bohužel taková, jaká je. Všichni máme slzy v očích, ale přesto se vždy večer sejdeme.“
Toto náhodné společenství si vzájemně dodává odvahy i optimismu, který by tu člověk v této době nehledal. „Ještě, že tu máme děti, které běhají kolem a hrají si. Naštěstí zase tolik nechápou, co se děje kolem, a chovají se přirozeně, což nás uklidňuje,“ říká Lída.
„Děti nám pomáhají přežít a jsou nadějí do budoucna. Snažíme se myslet pozitivně. Vzpomínáme na to dobré, co jsme zažili a co se snad vrátí. Blíží se jaro a možná i konec války. Věřím na dobrá znamení. Dnes jsem cestou do práce viděla jeřáby.“
Při těchto slovech si nejspíš vzpomněla na slavný válečný sovětský film Jeřábi táhnou, oceněný v roce 1958 Zlatou palmou v Cannes. Vypráví nejen o válce, ale také o naději.
