Roky točili, jak se v Evropě rekrutují džihádisté. 'Uvědomovali jsme si, že nás chtějí využít'

Ubaydullah Hussain a Adel Khan Farooq jsou muslimové pákistánského původu narození v Norsku: první z nich je známý islámský extremista, druhý je dokumentarista, který se svým kolegou Ulrikem Rolfsenem roky z těsné blízkosti natáčí praktiky, jakými džihádisté lákají mladé Evropany do svých řad. Když policie zabavuje veškerý natočený materiál, ze snímku se stává příběh boje za nezávislost novinářské práce, líčí filmaři v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Praha/Oslo Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Režiséři dokumentu Adel Khan Farooq a Ulrik Rolfsen. | Zdroj: Archiv dokumentaristů

„V těchto dnech, ať už žijeme v Dánsku, Švédsku, nebo Norsku či Velké Británii, musíme chránit islám našimi vlastními životy,“ promlouvá Ubaydullah v dokumentu ke skupině sympatizantů, zatímco ho zabírá kamera norských dokumentaristů.

Snímek Nábor pro džihád ukazuje skupinu kolem norského islámského extremisty jako milující bratrství plné porozumění, podpory a pocitu sounáležitosti. Na druhé straně zachycuje zprávy o teroristických útocích v Evropě a glorifikaci útočníků charismatickým Ubaydullahem.

Z dokumentu Nábor pro džihád. | Zdroj: Archiv Adela Khan Farooqa

Díky jeho otevřenosti a přesvědčení o vlastní pravdě se tak filmaři dostávají do bezprostřední blízkosti komunity, ve které probíhá nábor mladých Evropanů do řad radikálního islámu.

Ubaydullah filmaře dokonce nechá natáčet tajnou cestu na letiště, kam veze jednoho z rekrutovaných mladíků. Tenhle výlet, během nějž se filmaři ocitají na hraně se zákonem, končí zabavením dosud natočeného materiálu policií a vleklým soudním sporem. Z dokumentu o náboru pro džihád se tak záhy stává snímek o boji za svobodu novinářské práce.

„Většina z lidí, které jsme natáčeli, skončila před soudem, někteří zemřeli během bojů v Sýrii. Zbytek se po natáčení vytratil, schoval, nechtějí už víc pozornosti. Mají rodiny, zaměstnání a bojí se, že je to zničí,“ popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz jeden z dokumentaristů Adel Khan Farooq.

„Ubaydullah dostal mnohem vyšší trest než ti, kteří ve skutečnosti do Sýrie odjeli nebo se o to alespoň pokusili, protože tolika lidem pomohl v cestě do Sýrie. Nakonec byl odsouzen na devět let,“ doplňuje filmař Ulrik Rolfsen.

'Věděli jsme, že nás chce využít'

Co byla původní myšlenka, se kterou jste dokument začali natáčet?
Adel: Když se Ubaydullah začal poprvé objevovat na veřejnosti, mluvit s médii a vydávat prohlášení, vůbec jsem ho neznal a vlastně ho neznal nikdo. Nikdo nevěděl, odkud přišel, proč byl tak extrémní. Co mě na něm fascinovalo nejvíc, byl fakt, že pocházíme z velmi podobného prostředí. Oba dva jsme se narodili v Norsku, naši rodiče tam emigrovali z Pákistánu, oba dva jsme občané Norska, oba jsme muslimové, tam ale podobnost končí. 

Zjistil jsem, že jako kluk miloval fotbal. Chtěl být profesionálním hráčem. Byl roztomilé dítě, se kterým se každý rád bavil, všichni ho milovali. Pak se v něm ale něco zlomilo a já chtěl zjistit proč. Většina muslimů v Norsku není jako on, takhle extrémní je naprostá menšina. I proto jsem chtěl vědět, co se v něm změnilo - chtěl jsem ho sledovat, nechat ho svobodně mluvit, poznat ho. Nechtěl jsem být v žádném případě konfrontační, chtěl jsem, aby mi věřil. Myslím, že pomohlo taky to, že jsem muslim.

Z dokumentu Nábor pro džihád. Vlevo režisér Adel Khan Farooq, vpravo islámský extremista Ubaydullah Hussain. | Zdroj: Nábor pro džihád

Překvapilo vás, že vás pustil tak blízko? V některých momentech s vámi dokonce sdílel věci, které neřekl ani svým nejbližším. Co ho k tomu podle vás vedlo?
Adel: Na úplném začátku s námi natáčet nechtěl. Potom ale otočil a volal mi, že chce být součástí dokumentu. S Ulrikem jsme hodně diskutovali o tom, co se změnilo a proč tak najednou změnil názor, co za tím asi stojí. V té době se na něj upínalo hodně pozornosti ze strany médií, byl obviněn z vyhrožování novinářům, a když mi volal, řekl mi, že se o něm mluví často v negativním slova smyslu a on chce lidem ukázat, kdo doopravdy je, aby ho mohli pochopit. Teď už taky vím, jak moc miluje pozornost médií, a to podle mě hrálo velkou roli.

Ulrik: Samozřejmě jsme si moc dobře uvědomovali, že nás chce určitým způsobem využít k šíření svého přesvědčení, ale věděli jsme, že získat vhled do téhle skupiny je důležitější. Hlavní bylo, aby nad naším filmem nepřevzal jakousi kontrolu během editování. I proto pro nás bylo zásadní ukázat především to, jak jsme pracovali, spíš než co říkal Ubaydullah. Lidé jako on moc dobře vědí, jak média zneužívat ve svůj prospěch, proto jsme byli velmi opatrní v tom, jak jsme pracovali s informacemi, které s námi sdílel, a jak jsme je použili v našem filmu.

JEDEN SVĚT PO DVACÁTÉ

- 128 filmů a více než stovka mezinárodních hostů, od režisérů a režisérek přes protagonisty filmů s výjimečnými životními příběhy až po odborníky 107 snímků v české premiéře a 20 v premiéře mezinárodní

- od 5. do 14. března Jeden svět ovládne celkem osm promítacích míst v Praze, představí se i v dalších 36 městech

- vstupenky jsou dostupné jak v online rezervačních systémech kin, tak přímo na pokladnách vždy den předem: odpolední projekce do 17:00 včetně jsou za 60 Kč, večerní projekce pak za 100 Kč

- divácké centrum festivalu se letos nachází v prostorách Tibet Open House ve Školské ulici, otevřeno bude každý všední den od 14 hodin, o víkendu pak už od 10.00 do 21.00

Během tří let, kdy jste na dokumentu pracovali, jste s Ubaydullahem zažili řadu situací, které se mohou divákovi zdát „na hraně“. Ve filmu vidíme scény, kdy manipuluje děti na hřišti nebo připravuje norského stoupence Petera na odlet do Sýrie. Jak těžké bylo udržet si odstup a nezasahovat? Je to vůbec možné?
Adel: Možné to asi je. My jsme věděli, že mu musíme být v patách a tiše sledovat, jak pracuje, funguje. O tom byl podle mě celý tenhle projekt - sledovat, jak funguje, mluví a rekrutuje ostatní. Ty děti se tam prostě objevily a pro nás bylo důležitější zachytit, jak je oslovuje, jak milý a okouzlující umí být. Když odvážel Petera na letiště, upřímně jsem moc nevěděl, co se děje, dokud sem si nesedl k němu do auta. Nevěděl jsem, co byl cíl té cesty. Později mi řekl, že Peter poletí do Sýrie jako humanitární pracovník. V té chvíli jsem si říkal, že nejlepší bude připojit se k nim a zjistit, proč se Peter rozhodl odjet do Sýrie, proč se tenhle bílý etnický Nor rozhodl opustit bezpečí své země pro válkou zničenou Sýrii. Tehdy jsem ještě moc nechápal, o jak vážnou věc jde a co všechno bude následovat.

Ulrik: Tohle je zásadní. Jedna věc byla, když jsme viděli, jak manipuluje ty malé děti. Věděli jsme, že je hrozně důležité ukázat ostatním, jak to dělá. Jakýkoliv zásah by znamenal, že s námi přestane mluvit, my ztratíme hlavního protagonistu a on bude druhý den dělat to samé. Pro nás bylo zásadní natočit, jak funguje. Druhá věc byl ten výlet na letiště, kam vezl Petera. Neřekl nám, co se chystá, a moc dobře věděl, že kdyby nám to prozradil, museli bychom na policii. I přesto jsme se ale rozhodli, že jeden z nás pojede.

Adel potom s materiálem přijel ke mně domů a řekl mi, co se stalo. Dal mi paměťové karty z kamery a mně hned došlo, do čeho jsme se to dostali a že tohle jednání bylo ilegální. Zeptal jsem se Adela, jestli by jel na takový výlet i v případě, kdyby věděl, že jedou přepadnout banku, jestli by si sedl do toho auta. Adel už ale neměl čas odpovědět, protože před můj dům přijela policie a zabavila náš materiál. Věděli jsme, že balancujeme na hraně zákona, ale taky jsme si uvědomovali, že naším posláním je ukázat tenhle tmavý kout naší společnosti, nevysvětlovat, ani se nesnažit nutně pochopit, ale především posvítit na tuhle skupinu. Poté, co nejvyšší soud prošel veškerý materiál, který jsme za ty roky natočili, uznal, že jsme neudělali nic nezákonného a že jsme odvedli kvalitní novinářskou práci. Takže jsme byli posléze očištěni, ale v průběhu soudních řízení na nás hodně lidí ukazovalo, jako kdybychom udělali něco špatného.

Z dokumentu Nábor pro džihád. | Zdroj: Nábor pro džihád

Váš dokument se po zabavení natočeného materiálu policií začal točit kolem boje za svobodu novinářské práce. Co to znamenalo pro vás?
Ulrik: Bylo to hrozné. Byli jsme pod obrovským tlakem ze strany policie, médií, široké veřejnosti, ale také dalších islamistů a obyčejných muslimů. Někteří nám říkali, ať to necháme být a nedokončujeme to. Bylo hodně momentů, kdy jsme už nedoufali, problémem bylo taky uprostřed toho všeho shánět finance. U prvních dvou soudů jsme prohráli, když se ale našemu případu začal věnovat nejvyšší soud, který většinou bere jen kolem pěti procent případů, věděli jsme, že je to naše první vítězství. Když jsme nakonec vyhráli celý spor, bylo to obrovské vítězství.  

Přemýšleli jste opravdu někdy nad tím, že toho prostě necháte a dokument nedokončíte?
Adel: Ano, hodně často. Myslím, že jsme o tom mluvili neustále. Dokud jsem nejel s Ubaydullahem na letiště, hodně jsme diskutovali o tom, kam vlastně ten dokument míří, komu tím pomáháme, jestli jsme jen mikrofonem pro komunitu extremistů, jestli se z toho opravdu poučíme. Měli jsme spoustu otázek a neznali jsme na ně odpovědi, cítili jsme ale, že před sebou máme příběh s určitým přesahem. Věděli jsme, že je tu tenhle týpek, který pomáhá dětem, teenagerům, kamarádům cestovat do Sýrie, a chtěli jsme zjistit, co je za tím. Nikdy jsme si ani nepředstavovali, že to povede k něčemu tak velkému. I pro nás to byl šok, ale nakonec jsme byli rádi, že jsme ten film dokončili.

Superstar arabské poezie, které vyhrožuje 'zběsilý netvor': Nebojím se být stejně dobrá jako muži

Číst článek

Ulrik: Je pravda, že jsme na začátku byli docela naivní, ale během natáčení jsme dospěli a došlo nám, že je to mnohem vážnější, než jsme si mysleli.

Adel: Taky jsme věděli, že někteří z těch lidí jsou opravdu nebezpeční, a protože máme rodiny, občas jsme kvůli bezpečnosti diskutovali o tom, jestli to dodělat. 

Charlie Hebdo i Bataclan

Poté, co policie zadržela Petera na letišti ve Švédsku při pokusu odcestovat do Sýrie, zabavila váš materiál a celý případ se dostal k soudu, se vám podařilo ještě jednou točit s Ubaydullahem. V té době se na něj už zaměřila policie i média, přesto s vámi mluvil. Proč?
Ulrik: Paralelní linkou k našemu dokumentu byly teroristické útoky, které se v Evropě během těch let staly. Ať už šlo o Charlie Hebdo, Paříž nebo Kodaň. Byla to tedy jakási dějová linie. Asi v polovině soudního řízení došlo k útoku na Bataclan a já v ten moment věděl, že s ním musíme udělat další rozhovor, protože to evidentně bude součástí našeho dokumentu. On nejprve odmítl. Pak jsem se ho ale pokusil znovu přemluvit, vysvětlil jsem mu, že to do dokumentu beze sporu zahrneme a bylo by divné, kdyby se k tomu nevyjádřil, že by ho to postavilo do špatného světla, jako kdyby se cítil vinný a tak dále. Sám jsem byl po útoku na Bataclan hodně zkroušený a chtěl jsem odpovědi.

Na rozdíl od zbytku dokumentu byl tenhle poslední rozhovor docela konfrontační. Jednou z otázek, na které jste se zeptal, bylo, proč se on sám nikdy nevydal bojovat do Sýrie, jestli mu zkrátka nevyhovuje pohodlí norského systému. Věřili jste mu, když vysvětloval, že do Sýrie nemůže odletět kvůli nemoci? 
Ulrik: My jsme o té nemoci tak nějak věděli už před tím, ale nevěděli jsme přesně, o co jde. Chtěli jsme, aby nám to vysvětlil, a bylo pro nás důležité, aby to přiznal na kameru a mluvil o tom. Byla to tak evidentní otázka: proč tam sám nejede bojovat?

Adel: Podle mě ta nemoc byla ale trochu irelevantní. Důvod, proč nechtěl jet do Sýrie, byl ten, že by tam nedostal léky, které potřebuje, které může dostat jen v Norsku.

Ulrik: Další věc je, že pro to hnutí byl mnohem přínosnější tím, že rekrutoval v Norsku. To bylo také to, co řekl soudce při čtení jeho rozsudku – Ubaydullah dostal mnohem vyšší trest než ti, kteří ve skutečnosti do Sýrie odjeli nebo se o to alespoň pokusili, protože tolik lidem pomohl v cestě do Sýrie. Nakonec byl odsouzen na devět let. Ti, co tam opravdu odjeli, dostali maximálně šest let.

Když jsem se ho ptal, proč sám neodletí, hodně lidí bylo rádo. Nekonfrontační formát, který jsme pro dokument zvolili, hodně lidí znervózňoval a frustroval. Na začátku jsme měli cíl netlačit na něj, nebýt konfrontační, ale na konci už to nešlo a museli jsme trochu zatlačit. Bylo pro nás důležité, aby mluvil otevřeně, na druhou stranu jsme ale nechtěli, aby použil náš film k dalšímu rekrutování.

Myslíte si, že se vám to povedlo?
Ulrik: Je těžké to takhle soudit, protože jsou samozřejmě lidé, kteří to uvidí jinak než my. Byli jsme ale opravdu důslední při editaci, abychom vynechali věci, které by ostatní mohly nalákat.

Jaký dopad má podle vás dokument na norskou společnost? Myslíte si, že některým lidem „otevřel oči“?
Adel: Možná ano. Vždy když dojde k nějakému teroristickému útoku, který spáchá islámský extremista, viněni jsou nějakým způsobem všichni muslimové, musí se ospravedlňovat, vysvětlovat, že nejsou součástí takových skupin a že tohle není islám. Chtěli jsme vytvořit film, který by jasně ukazoval, že ne všichni muslimové jsou spojeni s extremisty, jako je Ubaydullah. Chtěli jsme ukázat, že jde o malou komunitu čítající zhruba 50 až sto lidí, přičemž v Norsku žije na 200 tisíc muslimů. Chtěl jsem udělat film, ze kterého bude jasné, že těch extremistů je opravdu jen hrstka.

Z dokumentu Nábor pro džihád. | Zdroj: Nábor pro džihád

Ulrik: Myslím, že to je jedna věc, která se nám opravdu povedla – nijak jsme tu skupinu nespojovali s ostatními muslimy a to bylo hodně důležité. Hodně lidí za mnou pak chodilo s tím, jak jsou tihle džihádisté šílení, ale že jich je vlastně málo a ne každý muslim k nim patří. A to je podle mého ten největší dopad na norskou společnost.

Myslíte si, že váš snímek ztížil práci norských novinářů na podobných tématech?
Ulrik: Myslím, že v něčem to je přesně naopak. Výhra u nejvyššího soudu totiž vytvořila zákon, který jasně říká, že novináři mohou shromažďovat jakýkoliv materiál a policie do něj zkrátka nesmí nahlédnout. Víme ale taky, že se extremisté teď schovali do podzemí, ani ne tolik kvůli nám, ale kvůli zásahům policie.

Jakou podle vás hraje novinařina roli v boji proti extremismu v Evropě?
Ulrik: Určitě to není jediný způsob, jak proti němu bojovat, je to ale jeden z nich. Povědomí je vždycky důležité, ale tohle je samozřejmě velmi komplexní otázka. Jen málo lidí se stane obětí terorismu, většina se ale útoků bojí, i proto je třeba o takových věcech mluvit a informovat lidi o skutečném rozsahu problému, aby nemuseli žít každý den ve strachu. Policie je ale stejně důležitá. Neříkáme v žádném případě, že není potřeba, jen říkáme, že filmaři mají možnost ukázat věci jinak než policie.

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme