Prvního května uplyne 15 let od vstupu České republiky do Evropské unie. Česko do ní tehdy vstoupilo spolu s dalšími devíti státy střední a východní Evropy. Za největší rozšíření unie v její historii byl jako eurokomisař odpovědný Němec Günter Verheugen. Českému rozhlasu Plus k patnáctému výročí řekl, že navzdory mnoha současným problémům považuje zapojení Česka a dalších nových členských zemí do unie za jednoznačný úspěch.

Praha 12:15 30. dubna 2019 Tento článek je více než rok starý Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít

„Čelíme teď rostoucímu skepticismu a nepřátelství napříč Evropou. A to nezačalo u vás v České republice, ale v Rakousku a v Nizozemsku. Zasáhlo to i nás v Německu, Itálii, severské země,“ tvrdí Günter Verheugen. Právě on měl v letech 1999 až 2004 v Bruselu na starosti rozšíření Evropské unie. Tedy v době, kdy povětšinou bývalé země komunistického bloku vedly přístupové rozhovory a desítka z nich je završila vstupem do unie 1. května 2004.

Bylo správné, že se před 15 lety Evropská unie rozšířila o deset středo- a východoevropských zemí?
O tom nemám nejmenších pochyb. Neexistovala k tomu žádná jiná racionální alternativa. Bylo historickou nutností nabídnout bezpečnou budoucnost těmto mladým demokraciím ve střední a východní Evropě, které se v letech 1989 a 1990 vysvobodily z nadvlády komunismu.

Vím, že se dnes najde hodně kritiků, kteří říkají, že to šlo moc rychle, že Evropská unie byla příliš velkorysá a moc nevěděla, co se v tomto regionu děje. To všechno jsou nesmysly.

Jsem přesvědčen, že pokud bychom to tenkrát neudělali, tak by k tomu dodnes nedošlo. Byla to jediná chvíle, kdy to bylo možné udělat. A když se podívám na výsledek, kterého se mělo dosáhnout – tedy aby už nebylo možné zvrátit demokratické a svobodné revoluce – tak tohoto cíle se dosáhnout podařilo.

Zmínil jste tu kritiku. Kvůli problémům s vládou práva v Polsku nebo v Maďarsku zaznívají hlasy, že tyto státy by dnes tak jednoduchou cestu do Evropské unie neměly. Souhlasíte s tím? Nebylo chybou některé nové členské země do unie přijmout?
Po tak velkých změnách a po tak obrovské transformaci nemůže nikoho překvapit, že se objevily politické problémy. Já ale vřele doporučuji, abychom používali stejná měřítka, když řešíme politickou situaci v Polsku nebo v Maďarsku, a neměřili dvojím metrem. Znám celou řadu starých členských států, které mají také velké politické problémy.

Které například?
Třeba Itálie, Rakousko, a když se podíváme na ekonomické problémy, tak Řecko, Španělsko nebo Portugalsko. Já tyto poplašné hlasy, které slýcháme v celé řadě evropských zemí, vůbec nesdílím. Vždycky k nim kladu protiotázku: Jak by vypadala situace v celém postsovětském prostoru, pokud bychom tyto země do Evropské unie nevzali? Byla by lepší, nebo by tyto mladé demokracie spíš sklouzly do politického a ekonomického neznáma? Jsem přesvědčen, že by to určitě nevedlo k jejich stabilitě, blahobytu a růstu. Podle mě bylo jejich přijetí správné, nutné a profitujeme z něho.

Odchod z EU si přeje jen desetina Čechů. ‚Většina ji chce reformovat a zůstat,‘ tvrdí autoři průzkumu

Číst článek

Tady nešlo o politický oportunismus, že Evropská unie chtěla využít příležitost k vlastnímu zvětšení. Šlo o to zajistit spravedlnost pro evropské národy, které by za normálních okolností byly u evropského sjednocování od samotného počátku. Měly ale tu smůlu, že se po druhé světové válce ocitly na špatné straně železné opony. Šlo tady o historickou spravedlnost. My politici máme jen velmi zřídka příležitost napravit historické křivdy. Tady se ta příležitost objevila a my jsme ji využili.

Chtěl bych připomenout, že Poláci a Češi byli mezi prvními, kdo přišli s úvahami o evropské jednotě. Během války předložily exilové vlády Polska a Československa vedené prezidenty Benešem a Sikorským plán na evropské společenství, které se velmi podobá tomu, jaké se později skutečně vytvořilo. To znamená, že tyto země se k tomu hlásily od počátku. Bylo to historickou nespravedlností, že se do tohoto procesu nemohly zapojit. A tuto historickou křivdu jsme napravili.

A co soudíte o současné situaci ve střední Evropě, kde země vedou politici jako Andrej Babiš nebo Viktor Orbán?
Co se týče hospodářské situace, tak tam se překonala veškerá očekávání. Ani já jsem nepočítal s tím, že Polsko, Česko nebo Slovensko dosáhnou tak trvalého a rychlého růstu a že se budou tak dobře ekonomicky vyvíjet. V tomto ohledu můžeme být spokojení, i když rozdíly vůči starým členským zemím jsou stále velké.

Rozhodující ale je, že se životní podmínky lidí v těchto zemích dramaticky zlepšily. Třeba Polsku se nikdy v dějinách nevedlo tak dobře jako dnes. Možná v 16. století na vrcholu moci Polsko-litevského státu. V posledních sto letech ale určitě ne.

Co se týče politické situace... Na demokracii je krásné to, že se každých pár let konají volby, a pokud jsou lidé nespokojení se svou vládou, mohou si zvolit jinou. V Polsku k tomu podle mě dříve nebo později dojde. Dnes je tam hodně euroskeptická, nacionalistická vláda. U moci je ale teprve od roku 2014. Před tím tam byla deset let proevropská vláda. O Polsko tedy nemám strach. Polsko se vždycky orientovalo na západ a na Evropu a tak to také zůstane. Ani (Jarosław) Kaczyński a jeho strana (Právo a spravedlnost, PiS) si nemohou dovolit zpochybňovat polské členství v unii. Na to je evropská myšlenka v Polsku příliš silná.

Maďarsko je jiný případ. Nevím, jakou změnou osobnosti prošel Viktor Orbán. Znám ho od roku 1989. Když jsem byl komisař pro rozšíření, tak jsem ho poznal jako kooperativního, rozumného a inteligentního člověka. Dnes musím přiznat, že mu vůbec nerozumím. Nacionalistickou vlnu v Maďarsku je podle mého názoru možné jen částečně vysvětlit chybami předchozí vlády a traumaty maďarských dějin. Od Trianonu brzy uplyne sto let, přesto stále zůstává v Maďarsku ranou, která se nezacelila. I tak ale tvrdím, že Maďarsko je fungující demokracií. Pokud se Maďaři budou chtít této vlády zbavit, mohou to udělat ve volbách. U Česka si dělám ještě menší starosti. Pokud je v Evropě nějaký národ, který se sám postará o svou demokracii a svobodu, tak jsou to Češi.

Jen jedna ruka

Vraťme se ještě k rozšíření Evropské unie před 15 lety. Jaká byla vůbec tehdy nálada v Bruselu a ve starých členských státech vůči tak masivnímu rozšíření unie?
Původně ho nikdo nechtěl. Vzpomínám si, že v roce 1998, tedy rok před mým příchodem do Bruselu, na setkání sociálnědemokratických ministrů zahraničí tehdejší britský ministr Robin Cook položil při večeři otázku, kdo si myslí, že by se to mělo udělat. Zvedla se tenkrát jen jedna ruka, a to byla ta moje. Na konci roku 1999 jsme se v Helsinkách dohodli, že zahájíme rozhovory s 12 zeměmi současně. Musíme do toho počítat i Rumunsko a Bulharsko, protože jejich přistoupení bylo uzavřeno ještě za mého působení.

Proč to v roce 1999 šlo? Jednak proto, že se za to postavily Německo a Británie a pak především Evropská komise, která si to stanovila jako jeden ze svých nejdůležitějších úkolů. V roce 1999 navíc vypukly boje v Kosovu. Všichni jsme si uvědomili, že se může do Evropy vrátit válka a že evropská integrace je tou nejlepší a nejúčinnější metodou, jak zajistit mír. Tohle vědomí bylo v tom roce 1999 hodně silné a bylo tím důvodem, proč jsme se rozhodli pro tak masivní rozšíření. Kdyby o něm měli evropští lídři rozhodovat dnes, už by k němu takovou odvahu asi nenašli.

Jaká byla pozice Česka mezi tehdejšími kandidátskými zeměmi?
Česká republika patřila do první skupiny kandidátských zemí. Bylo od začátku jasné, že tam je její místo. Zahájila tehdy už rozhovory. Objevily se ale dva velké politické problémy, které jsme jinde neměli. Jedním z nich byl Temelín. Ten přerostl do regulérní krize a dalo velkou práci tuhle krizi zvládnout. Povedlo se to díky Wolfgangu Schüsselovi v Rakousku a Miloši Zemanovi v Praze.

Druhý problém souvisel s německo-českými dějinami, a to byly Benešovy dekrety. I to mě stálo velkou námahu nalézt způsob, jak utišit absolutně revanšistické hlasy v Německu a jak zajistit většinu pro přijetí Česka. To byly tedy dva specifické problémy, které jsme měli s Českou republikou. Podařilo se je ale vyřešit dalšími jednáními a převzetím evropského práva, takže to nakonec všechno proběhlo, jak mělo.

Byl už tehdy poznat český euroskepticismus, kterým jsou dnes Češi vyhlášení a který dlouhodobě zastává například Václav Klaus?
Zřejmě narážíte na to, že jsem tehdy v Praze při jedné příležitosti řekl, že Češi jsou mistři světa ve skepticismu. Musíme ale být opatrní, když národům připisujeme konkrétní vlastnosti. Normálně bych řekl, že věty začínající „Češi, Poláci, Němci…“ jsou vždycky špatně. Je ovšem pravdou, že skepse a ironie jsou v českém národě silně rozšířené vlastnosti. Souvisí to zřejmě s historickými zkušenostmi, které jste prodělali.

Je pravda, že když jsem byl v Praze a v České republice, tak jsem musel častěji než jinde odpovídat na dotazy: „Bude to opravdu takhle? Budeme z toho mít výhody? Nepřijdeme o naši nezávislost?“ Výsledek českého referenda byl ale jednoznačný a ani dnes nepozoruji, že by si nějaký rozumný Čech myslel, že to byla chyba. Vždyť asi žádná jiná země neměla ze členství takový prospěch jako Česko.

Dvě třetiny Evropanů si pochvalují členství v unii. V Česku je spokojených jen třetina

Číst článek

V průzkumech Eurobarometru ale vychází, že Evropskou unii podporuje zhruba jen každý třetí Čech…
Čelíme teď rostoucímu skepticismu a nepřátelství napříč Evropou. A to nezačalo u vás v České republice, ale v Rakousku a v Nizozemsku. Zasáhlo to i nás v Německu, Itálii, severské země. Tenhle jev je tak patrný v celé Evropě, a Češi tudíž nejsou žádnou výjimkou. Ukázkovým příkladem euroskepse je Velká Británie, která tento rok může opustit unii. A my si musíme položit otázku, co je důvodem téhle skepse. Mohl bych těch důvodů jmenovat hned několik. Ten rozhodující podle mě je, že se zhroutila rovnováha mezi mocí a nároky na moc v Bruselu a touhou po sebeurčení a suverenitě na národní, regionální a lokální úrovni. Tahle rovnováha se posunula ve prospěch Bruselu. To je potřeba změnit.

Musíme zajistit, že proces evropského sjednocení nepovede k odstranění státnosti. Představa, že bychom měli mít Spojené státy evropské, je špatná a zcela iluzorní. Žádný evropský národ není připravený se vzdát svého státu ve prospěch evropského superstátu. A tak je to i správně, protože my nepotřebujeme žádný evropský superstát. Naše síla vzejde z rozumného rozdělení toho, co musíme dělat společně, abychom si zajistili postavení ve světě, a co máme dělat na národní, regionální a lokální úrovni, aby politické rozhodování zůstalo co nejblíže našim občanům. Tohle ujasnění je naprosto nutné a evropští lídři musí říct, že myšlenka rozpuštění států v nějaké nadnárodní konstrukci Bruselu nepřichází v úvahu.

Přátelství se Zemanem

Už jsme zmínili Václava Klause a Miloše Zemana. Jak jste vnímal roli, kterou sehrály tyto tehdejší výrazné politické osobnosti při vstupu Česka do Evropské unie?
Miloš Zeman se stal mým dobrým osobním přítelem a já toto přátelství nikdy nezpochybním. Ještě předtím, než se stal premiérem, přispěl jako opoziční vůdce k narovnání německo-českých vztahů. Česko-německá deklarace by bez něj podle mě nevznikla. Jako předseda vlády vedl přístupové rozhovory v těch rozhodujících letech a bez něj by se také nedosáhlo kompromisů v otázkách Temelína a Benešových dekretů. Jeho roli do roku 2004 tak hodnotím bezvýhradně pozitivně.

Klaus je jiný případ. On měl úplně jinou politickou filozofii. Vůbec nevěřil na nadstátní rozhodování a politiku. Jeho ekonomicko-politické názory bych popsal jako excentrické. V těch rozhodujících rocích navíc nehrál žádnou důležitou úlohu. Později – jako prezident – způsobil řadu těžkostí a přispěl k tomu, že se Česká republika dostala do určité izolace. Václav Klaus tak byl hodně složitou a trochu excentrickou politickou osobností.

Vyzdvihujete tu Miloše Zemana. Od očitých svědků jsem ale slyšel, že při tehdejších jednáních mezi vámi docházelo i k ostrým výměnám názorů. Je to pravda?
K těm docházelo s každým. V každém státě se během přístupových rozhovorů objevily kontroverze. Vzpomínám si například na jednu velkou přistupující zemi, kde se situace tak vyhrotila, že jsem premiérovi řekl: „Dobrá, tak toho necháme, půjdeme před novináře a oznámíme odklad vašeho vstupu o deset let.“ I k takovým situacím docházelo a určitě k nim došlo také v Praze nebo v Bruselu s Milošem Zemanem. Na žádnou konkrétní si už ale nevzpomínám, protože jsme nakonec vždycky našli nějaké řešení.

VIDEO: 15 let Česka v EU. Debatovali expremiéři Mirek Topolánek a Vladimír Špidla

Číst článek

Jak moc se tehdy Miloš Zeman jako politik lišil od toho politika, kterého vidíme dnes?
To si netroufám posuzovat. Tak detailně českou politiku nesleduji a jako prezident má jinou roli, než jakou ji měl coby předseda vlády. Mohu pouze říct, že jeho příspěvek ke vstupu České republiky do Evropské unie byl podstatný.

Miloš Zeman patří k politikům, kteří prosazují užší spolupráci s Čínou a s Ruskem. Vy také kritizujete některé kroky Západu vůči Rusku, například v otázce Ukrajiny. Není tato smířlivá politika vůči Rusku nebo Číně pro Evropskou unii nebezpečná? Obě tyto velmoci vnímají euroatlantický prostor jako konkurenta, případně jako svého nepřítele…
To jsou dva různé problémy a souvisí s tím, že Evropská unie nemá žádnou jasně danou strategii vůči Rusku ani Číně. Co se týče Ruska, tam došlo v posledních deseti letech k dramatickému zhoršení vztahů. Ty jsou poznamenané zklamáním a frustrací na obou stranách. A já bych doporučoval pořádně se podívat nejen na to, proč my jsme z Ruska zklamaní a frustrovaní, ale také proč je Rusko zklamané a frustrované.

Nezávisle na tom musíme mít na paměti celý evropský kontinent. Náš úkol zajistit mír se nevztahuje pouze na situaci uvnitř unie, ale na celý kontinent. Rusko je náš největší a nejdůležitější soused a nezmizí. Musíme s tímto sousedem žít a pro zajištění naší budoucnosti považuji za naprosto nezbytné najít s Ruskem dobré a konstruktivní vztahy. Takové vztahy zároveň umožní získat vliv na to, co se děje uvnitř Ruska. Když dnes prezidentu Putinovi říkáme, že se nám nelíbí, jak zachází s opozicí, tak ho to vůbec nezajímá. Pokud bychom ale měly s Ruskem dobré vztahy, bylo by to jiné a mohli bychom vést vážný dialog.

Další odchody z EU?

Ale chce mít Rusko dobré vztahy s Evropskou unií? Vede proti ní dezinformační kampaně, útočilo v Salisbury a můžeme uvést další příklady…
Ano, vzájemné vztahy se v posledních letech zhoršily, což se promítá do řady jednotlivostí. Některé z nich jste zmínil. Já přesto radím snažit se navzdory všem problémům najít způsob, jak s Ruskem spolupracovat a dlouhodobě s ním koexistovat i s ohledem na mír a bezpečnost na kontinentu. Týká se to také schopnosti Evropy ekonomicky přežít. Světová hospodářská dynamika se totiž odklání nejen od Evropské unie, ale od celého kontinentu a dostáváme se stále více na okraj. Tuto celoevropskou spolupráci potřebujeme rovněž kvůli ochraně klimatu, zdrojům, energetice a podobně. Ta cesta bude dlouhá, ale já jsem pro to se o to pokusit.

Co se týče Číny, tam je situace zcela jiná. Čínu jsme považovali až donedávna za takový zlatý důl, kde se dá vydělat hodně peněz. Nevšímali jsme si ale toho, že Čína je natolik silná, aby nás ve volné soutěži předčila. Brzy tak bude Čína hospodářsky silnější než my. Je to i přirozené, vždyť má třikrát více obyvatel.

Co mě znepokojuje, je to, že z ekonomické moci Číny vzejdou politické nároky. K tomu ostatně už dochází. Na posledním sjezdu čínských komunistů Čína jasně předestřela svůj nárok stát se vůdčí silou ve světě. Pro nás Evropany to nastoluje otázku, kde skončíme, až se obě supervelmoci budoucnosti, tedy Spojené státy a Čína, dostanou do konfliktu. Evropskou rolí by podle mého názoru mělo být zabránění této konfrontaci a zajištění fungování globálního řádu. To by mělo spočívat v rovnováze, spolupráci a účinném prosazování mezinárodního práva. I tohle bude náročná cesta, ale jinou nevidím.

Kdo se za nás bude ,prát‘ v EU? Poslechněte si sliby kandidátů do Evropského parlamentu

Číst článek

Teď se blíží evropské volby. Co podle vás přinesou?
Už dnes můžeme vidět, že přinesou dvě velké změny. Tou první změnou je konec doby, kdy Evropskému parlamentu dominovala neformální velká koalice dvou nejsilnějších frakcí, tedy evropských lidovců a sociálních demokratů. Ty už dohromady většinu mít nebudou. Vznikne Evropský parlament, který bude hůře předvídatelný, s proměňujícími se většinami. A za druhé v něm na pravé straně spektra vznikne velmi silný euroskeptický a dost možná protievropský blok. Ani tady ale nemusíme být přehnaně znepokojení. Tyto síly nebudou schopné složit společnou frakci ani vytvořit společný politický program nebo v mnoha otázkách společně postupovat. Je totiž rozdíl mezi euroskepsí a nepřátelstvím vůči Evropské unii.

Vezměme si například polskou vládní stranu Právo a spravedlnost. Ta je bezpochyby euroskeptická, nechce ale odstranit Evropskou unii ani z ní vystoupit. Chce změny. Pak jsou tu ale tací, kteří chtějí unii regulérně zlikvidovat. Liga v Itálii nebo Národní sdružení ve Francii. Je zajímavé, že tato bytostně protievropská hnutí působí převážně ve starých členských státech. Bez ohledu na to všechno je přesto 25procentní blok euroskeptických a protievropských stran něco znepokojujícího a opravdu nebezpečného.

Může posílení těchto hnutí vést k dalším odchodům z Evropské unie?
V tuto chvíli ne. Toto riziko momentálně nikde nevidím. Považuji za pozoruhodné, že v otázce přístupu k brexitu a k jednáním s Velkou Británií zachovávala sedmadvacítka od prvního do posledního dne jednotu. Nikde nevidím seriózní hnutí, které by se snažilo brexit napodobit.

Je ale jasné, že jakmile Británie odejde, odejde s ní také jistota, že sjednocování Evropy je historický proces, který neustále postupuje kupředu a který nejde zvrátit. A to je ta největší škoda, kterou brexit napáchá. Hospodářské dopady se po určité době napraví a najdou se řešení. Politické dopady ale nezmizí a jedním z nich je, že bude otřesena víra v historickou nutnost a nezvratnost evropské integrace. A možná že bude úplně ztracena.

Filip Nerad Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Kopírovat do schránky Zavřít