Rozhovor s bývalým barmským politickým vězněm Khun Saingem

Asijská Barma má za sebou volební frašku, která měla podle všeho jediný cíl - zmírnit zahraniční tlak na tajemnou vojenskou diktaturu. Hlasování nezměnilo nic na všemocnosti vládnoucích generálů a represivní povaze režimu.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Barma - ústí řeky Irrawady

Barma - ústí řeky Irrawady | Foto: Robert Mikoláš

Ten neváhá věznit, mučit ani zabíjet své odpůrce, vyhánět ze země a vraždit příslušníky etnických menšin. Všudypřítomná armáda využívá k vlastní prosperitě nucenou práci disidentů i prostých vesničanů a dusí kulturní a potenciálně bohatý národ v chudobě a strachu. Jedna z obětí barmské junty, bývalý politický vězeň Khun Saing, navštívil minulý týden Prahu na pozvání organizace Člověk v tísni.

"Mučili mě mnohokrát. Jednou to třeba byly nucené práce, kdy jsem musel do úmoru nosit pytle s rýží nebo cihly. Za odpírání nucené práce nás bili. Když jsme proti ní drželi protestní hladovku, začali nás mučit žízní. Dvakrát mně nedali žádnou vodu po několik dnů, jednou to přitom trvalo celý týden. Jejich strategie byla zastavit příděly vody, jakmile někdo zahájil hladovku."

Vzpomíná Khun Saing na útrapy, které prožil během dlouhých třinácti let za mřížemi. Uvěznili ho celkem třikrát, poprvé dostal už v sedmdesátých letech sedm roků natvrdo za to, že se jako medik zúčastnil studentské protirežimní demonstrace. Jak zdůrazňuje muž, který z Barmy utekl a dnes žije v britském exilu, vojenský režim neuznává kategorii politický vězeň. Své odpůrce a aktivisty odsuzuje za vykonstruované trestné činy.

Přehrát

00:00 / 00:00

Jan Ptrokeš hovoří s bývalým politickým vězněm Khunem Saingem

Těmhle "zvláštním bezpečnostním vězňům" v současnosti junta obvykle uděluje kruté a mnohaleté tresty. Minimálně sedmileté, někdy ale i šedesát nebo sedmdesát let odnětí svobody. Obvykle jsou posíláni do nejodlehlejších míst, co nejdál od jejich rodin, což je pochopitelně záměr. Ve vězení přežívají v celách o rozměru zhruba tří metrů čtverečních. Neoficiální političtí vězni jsou oddělení od ostatních a nejčastěji úplně izolovaní. Všichni jsou mučeni mentálně a mnozí i fyzicky. Za porušení vězeňského řádu trestají bitím, odpíráním jídla nebo vězně zavřou do maličké, takzvané psí cely.

Pan Khun Saing se po návratu z vězení a útěku ze země zapojil do Asociace na podporu politických vězňů. Ta ve spolupráci s Člověkem v tísni sleduje osudy aktivistů držených v barmských věznicích a pomáhá jejich rodinám. Budhistická země zažila poslední vlnu masových protirežimních protestů před třemi roky. Po potlačení takzvané šafránové revoluce generálové utáhly pomyslné šrouby a pozatýkali mnoho lidí, které obvinili z organizování nepokojů. Většina jich zůstává ve vězení, upozorňuje Khun Saing.

„Před šafránovou revolucí bylo v Barmě asi dvanáct stovek politických vězňů. Po potlačeném povstání se jejich počet skoro zdvojnásobil. Dnes jich je přes dva tisíce, včetně zadržovaných mnichů. Někteří aktivisté zapojení do šafránové revoluce dostali tresty v délce několika desetiletí. Ale znovu musím upozornit, že tito lidé nečelí obžalobě z politických důvodů, jsou souzeni jako běžní kriminálníci za vymyšlené zločiny.„

Šance, že se Barma zbaví v blízké budoucnosti diktatury, se podle Khuna Sainga dnes nezdá moc vysoká. Vyžaduje to, aby se k diktatuře postavily zády důležité státy v čele s Čínou. Režim by navíc musel slevit ze své brutality, aby lidé znovu získali odvahu projevit nesouhlas.

„Hnutí odporu je slabé. Kvůli oněm krutým trestům i všeobecné represi. Většina lidí žije ve strachu, protože tenhle režim vždycky vytvářel atmosféru strachu. Zastrašování je všudypřítomné. Lidé se bojí uvěznění. Barmánci rozumí demokratickému hnutí, ale mají strach se do něj zapojit. Praktický každý člověk v Barmě ale chápe o co jde, taky proto, že diktatura existuje už tak dlouho.“

Nedávné volby, které Barma zažila po dvaceti letech, nemohly změnit režim ani životní podmínky v zemi, myslí si někdejší vězeň svědomí. Hlasování jenom pomohlo členům junty částečně vyměnit uniformy za civilní mundúry. Opozice ale nedostala žádnou šanci k férové soutěži o přízeň voličů. Khun Saing se nicméně domnívá, že atmosféra kolem voleb povzbudila aktivisty a rozšířila jejich pomyslný prostor působnosti.
Ani propuštění opoziční vůdkyně Aun Schan Su Ťij z dlouholetého domácího vězení ale prý není signálem nějakého oslabování nebo změkčování režimu.

„Její svoboda do budoucnosti není vůbec jistá. Pustili ji, aby si vylepšily image ve světě. Jinak ale mají z jejího pobytu na svobodě strach. Když budou potřebovat, snadno najdou záminku k opětovnému zadržení Su Ťij.“

Milan Kopp, Jan Prokeš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme