Rozhovor se synem posledního čínského prince a bratrancem posledního císaře Pchu-iho

Demokratická Čína zajišťující svobodu všem obyvatelům, neohrožující své sousedy a plně respektující práva vlastních menšin? Sunjatsen, zakladatel Čínské republiky se takový stát přesně před sto lety pokusil vybudovat a revoluce, která vypukla 10. října 1911, vedla i ke svržení císařství. Původní cíle ovšem vzaly za své. V exkluzívním rozhovoru pro ČRo nejen o tom mluví syn posledního čínského prince a bratranec posledního císaře Pchu-iho.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Zakázané město v Pekingu | Foto: Robert Mikoláš

„Mohu říci s pýchou, že mí předci z dynastie Čching toho vykonali mnoho pro historii této země. A to, co se týče jak její rozlohy, tak i harmonického soužití mezi odlišnými etniky, rozvoje ekonomiky a společnosti jako takové a já to říkám s pýchou,“ vypočítává hned na úvod našeho rozhovoru 71letý Ťin Cchung-čeng, dynastickým jménem Pchu Š'.

Je pochopitelné, že se chlubí právě úspěchy a na hlavní důvody, proč došlo ke svržení „jeho“ císařské rodiny, raději zapomíná. Přesto přiznává, že jeho otec, princ Caj Tchao stojící v čele císařovy armády chránící Zakázané město po založení republiky spolupracoval s novou vládou:

„Sunjatsen měl dobré vztahy s naší rodinou. Vždy vyzdvihoval dvě osobnosti z císařské rodiny, mezi nimi Pchu-iho manželku, která napsala oficiální prohlášení o odstoupení panovníka. Mluvila v něm o zrození nové země a navrácení moci lidu. Sunjatsen také jednou pozval na večeři mého otce a žádal ho, aby se správně rozhodl a jak se později ukázalo, nebyl slepě loajální ke skomírající dynastii,“ vypráví Pchu Š'.

Přehrát

00:00 / 00:00

Exkluzivní rozhovor se synem posledního čínského prince a bratrancem posledního císaře Pchu-iho připravil Robert Mikoláš

Po vypuknutí Sin-chajské revoluce 10. října 1911 byl pád císařství, které v Říši středu existovalo více než 2100 let, nevyhnutelný. Sunjatsen se stal prvním prozatímním prezidentem, císař pak po formální abdikaci zůstával v Zakázaném městě. Na základě dohody si totiž mohl ponechat i císařský titul a byla mu též vyměřena roční gáže ve výši 4 milionů jüanů.

„Já se narodil ve 40. letech minulého století, má rodina ale tehdy ještě vlastnila velký dům s dvorem. Všichni příslušníci dynastie Čching pak obývali více než sto domů, které byly propojené. Život sice nebyl tak honosný jako dříve, přesto jsme si nemohli stěžovat. K dispozici jsme měli i desítky sluhů a tři eunuchy,“ vzpomíná.

Tehdy už ale nežili všichni pohromadě, Pchu-i se stal loutkovým vládcem Mandžuska, samotnou Čínu okupovali Japonci. Posledního císaře tak navštěvovali jen u příležitosti narozenin a na čínský nový rok:

Zakázané město | Foto: Roman Růžička

„Krátce před tím, než se Japonci vzdali, přijel do našeho domu vysoce postavený a známý Japonec s vojáky. Vzal si mého otce a sami dva odešli do vedlejšího pokoje. A pak přiložil k jeho hlavě pistoli a hrozil mu zastřelením, když se nesebere a neodjede za Pchu-im a nestane se velitelem císařské jezdecké jednotky. Otec to ovšem odmítl a Japonec nakonec odjel s nepořízenou,“ líčí dramatické chvíle na konci 2. světové války.

Kapitulace Japonska ovšem mír nepřinesla, v Číně se rozhořely boje mezi komunisty a nacionalisty, kteří po porážce v roce 1949 uprchli na Tchajwan. Příslušníci dynastie Čching měli nového pána:

„Protože politikou komunistické strany bylo zničit všechno, co souviselo s Kuomintangem, tedy nacionalisty i dynastií Čching a předchozích vlád. Všichni se na nás dívali skrz prsty. A když lidé zjistili, že jsem bratranec Pu-iho, stal jsem se také terčem nenávisti,“ říká Pchu Š'.

To nejhorší ovšem přinesla Kulturní revoluce, která přinesla smrt statisícům lidí a totální rozvrat ekonomiky i likvidaci kulturního dědictví.

„Členové Rudé gardy nás bili páskem a tyčí. Já se ale rozhodl nemlčet a ve chvíli, kdy se chystali na mého otce, zastavil jsem je a řekl jim, že se účastnil mnoha důležitých schůzek komunistů. Nakonec zmizeli. Později jsem zjistil, že dostali rozkaz od premiéra, aby členy dynastie Čching nechali na pokoji. Kulturní revoluce přesto znamená největší tragédii v moderních čínských dějinách,“ dodává Pchu Š', který se po smrti Mao Ce-tunga sám zapojil do politiky. Jinými slovy začal spolupracovat s komunisty. Dodnes má také na svetru připnutý odznak s rudou vlajkou. Jak přiznává, obdivuje tvůrce čínské ekonomické reformy Teng Siao-pchinga, který Čínu před 30 lety otevřel světu.

K hodnocení politiky vládnoucí strany, ať už jde o masakr na pekingském náměstí Nebeského klidu nebo útlaku v Tibetu se raději nevyjadřuje, v otázce Tchajwanu, kde vlastně myšlenky Sunjatsena, tedy „otce zakladatele“ Čínské republiky došly naplnění, má jasno:

„Dynastie Čching by nikdy neuznala samostatnost Tchajwanu a ani neuzná. My bráníme jednotu naší země, ale tento spor, který může rozpoutat obrovský konflikt, ještě dlouho potrvá,“ myslí si 71letý Pchu Š', příslušník poslední čínské dynastie Čching.

Milan Kopp, Robert Mikoláš Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme