Pokusím se udělat všechno, aby si lidé, až skončím, řekli, že jsem nebyl špatný prezident, říká Kiska

Jak si člověk zvyklý být vlastním pánem zvyká na protokol? I na to se v exkluzivním rozhovoru pro Radiožurnál ptala Lucie Výborná slovenského prezidenta Andreje Kisky. Řeč ale přišla také na to, jak státník zůstává nohama na zemi a udržuje si zdravý úsudek o světě kolem sebe.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Jsou to čtyři roky, co jsme spolu hovořili. Dva měsíce poté jste byl zvolen prezidentem a vzpomínám si, že jsme mluvili hodně o vaší knize Cesta manažera z pekla. To byl rok 2011. Co takhle Cesta prezidenta z pekla, nebude?
Knížku zatím psát nechystám, i když v hlavě příběhů, shledání, rozhovorů a zážitků je možná už na šest knih. Zatím na to ale nepřišel čas. Ale věřím, že jednou k tomu dojde.

Máte poznámky, deník, něco, aby tyhle historky nezmizely?
Mám diáře. Každý rok, už posledních osm let, si kupuju přesně ten samý diář, kam si zapisuji každou svou schůzku nebo událost. Mé asistentce vždy říkám, že co není v diáři, není v programu. Kromě toho mám ještě takové sešity, kam si píšu podrobnější poznámky. To vše je archivované a ukládané a věřím, že bude čas to vytáhnout.

Takže bude odkud potom psát memoáry?
Určitě ano.

Když jsme tu seděli dva měsíce před vaším zvolením, byl jste ještě politický novic. Vyprávěl jste mi o různých prezidentských představách. Litoval jste někdy za čtyři roky, že jste se do toho dal?
Ne, nelitoval. Bylo tam množství zklamání, překvapení, ale abych si položil otázku nebo výčitku, že jsem do toho neměl jít, to nikdy nenastalo. Jsou určité chvíle, které jsou úžasné, povzbuzující, kdy se člověk v noci probudí a ptá se, bože, co jsem ti udělal, že mě tak trestáš, ale nikdy jsem toho nelitoval.

Kiska ocenil slovenské protifašistické povstání z roku 1944, za účast na něm poděkoval i Čechům

Číst článek

Včera jsem byla v centru dění, v panteonu v Národním muzeu, a říkala jsem si, má prezident někdy chvíli, kdy se těší do práce? Protože když jsem to tak sledovala, říkala jsem si, to je snad jen služba. Je tam nějaká radost?
Je. A to jsem si neuvědomil, když jsem tu před těmi čtyřmi roky seděl, že jako prezident budu mít možnost setkat se s fantastickými lidmi, se kterými bych se normálně nemohl setkat. A dám příklad: setkání s papežem, oběd s dalajlamou, schůzka s nejúžasnějšími slovenskými, ale i československými vědci, podnikateli. A mít možnost si s nimi v klidu popovídat, zafilozofovat. To jsou krásné zážitky.

Je na to čas? Není to tak, že vás představují z jedné stránky protokolu, z druhé strany protokolu? A teď víte, že máte třeba půl hodiny, hodinu, hodinu a půl, takže se konverzace nestihne příliš rozproudit nebo se člověk netroufne zeptat na to, na co se chce zeptat.
To se stává často. Stává se, že prezident má přes den sedm až devět jednání. Vždycky se směju, že když probíhá jednání a vejde dovnitř protokol, je to signál, že musím skončit. My se smějeme, že rozdíl mezi protokolem a teroristou je v tom, že s protokolem se nedá vyjednávat. Když vyjde, musím skončit, protože je logické, že už na mě někde čekají. A prezident by neměl mít zpoždění.

Ale když se vrátím například k papežovi, se kterým budu mít možnost se setkat zase nyní před Vánocemi, na to si omezení nekladu. Pokud na mě tato vzácná osoba bude mít dost času, tak s ním velmi rád, stejně jako posledně, podebatuji o stavu církve, Bohu a úloze malého človíčka, jakým jsem, v tom velkém vesmíru.

Co může slovenský prezident dát papežovi na oplátku?
Neuvěříte, co jsem mu dal. Dal jsem mu malilinkatý plechový odznáček Dobrého anděla. Ten má hodnotu asi pěti českých korun. Dal jsem mu ho a povyprávěl mu o příběhu Dobrého anděla, o lidech, kteří v něm jsou, ale i o obrovské pomoci, kterou z toho lidé dostávají, když má v rodině dítě rakovinu. Svatý otec mě poslouchal, pak se podíval na ten maličký odznáček a řekl: Tohle si odložím, to pro mě bude velká památka.

„Stává se, že prezident má přes den sedm až devět jednání a já vždycky směju, že probíhá jednání a vejde dovnitř protokol, tak je to signál, že musím skončit. My se smějeme, že rozdíl mezi protokolem a teroristou je v tom, že s protokolem se nedá vyjednávat.“

Andrej Kiska

Dobrého anděla jste založil ještě jako filantrop a podnikatel. Díky tomu jste, myslím, neztratil kontakt s realitou. Jak jste na tom teď jako prezident? Kdo vás drží nohama na zemi?
Musím popravdě říct, že když je mi nejhůř, tak – možná to bude znít paradoxně – motivaci chodím nabrat zpět na dětskou onkologii.  

Tam se strašně lidí bojí jít.
Stále tvrdím, že je to obrovská chyba. Je pravda, že tam člověk vidí velká utrpení. Vždy tam chodím s minimálním protokolem a ochranou, většinou všichni zůstanou ještě za dveřmi. Mluvím s dětmi, snažím se tam vnést dobrou náladu, zavtipkovat. I jejich rodiče jsou za to nesmírně vděční.

A potom vždy, když vyjdu ven, si povím: Čím se trápíš? Proč si stěžuješ, že se ti v životě něco nedaří? Tohle je skutečné utrpení. To utrpení, které si často myslíme, že je utrpením, že mám málo peněz, velké břicho nebo málo vlasů, to je nic. Skutečné utrpení vypadá opravdu jinak. Někdy si zapomínáme vážit toho, co máme.

Prezidentská osamělost

Připadá si prezident někdy sám?
Často.

Můžete být konkrétní, v jakých chvílích to třeba je?
Když jsem se stal prezidentem, dohodli jsme se s manželkou, že se bude věnovat dětem v Popradu a já se budu věnovat službě vlasti. Což na druhé straně vyvolává pocit smutku, obzvlášť když se někdy vzbudím sám v bytě v Bratislavě, zatímco doma mám tři malé děti. Chybí mi. Takže jediný recept na to je, šup šup, vběhnout do práce, zapomenout na smutek a jít dál.

Vstup do politiky je poměrně radikální. Většinu lidí to semlelo, protože uvěřili tomu, že jsou sami onen úřad. Jak tomu nepodlehnout?
Podle mého názoru je nejdůležitější si uvědomit, proč člověk do politiky vstupuje. Bohužel se často stává, že politiky vstupují lidé právě kvůli penězům nebo kvůli pocitu moci. Najednou vás obskakují desítky lidí, všichni jsou k vám milí. A to je něco, co podle mě není správné.

Každý politik by měl vcházet do politiky se zásadním posláním, možná to zní až jako klišé, sloužit lidem, být tady kvůli nim. Říkat si, že jsem poslední z posledních, a snažit se myslet na nejbídnějšími a uvažovat, jak jim pomoct. Když si to člověk postaví jako službu, když si bude říkat, nejsem tu kvůli moci – řekl bych, že to je něco, co se stane a co často ani není příjemné pro člověka, který pochází z normálního prostředí – opět si připomenout, že jsem tu kvůli lidem, každý člověk je mi rovný, má svá trápení a mým úkolem je jim pomáhat, protože mě do této funkce zvolili. A to by si měl uvědomovat každý politik.

Slovenský prezident Andrej Kiska (uprostřed) na návštěvě v Českém rozhlase. | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas

V rámci 100 let společného výročí jsme tu měli anketu, kdy jsme oslovovali lidi a ptali se každého z našich významných umělců, vědců, sportovců a politiků, který člověk československé historie byl pro ně nejvíc inspirující. Můžu se na to zeptat i vás?
Když se podíváme historicky na vznik (Československa), tak pro mě určitě Štefánik jako ještě mladý člověk, který zorganizoval víc než 100 tisíc vojáků československé legie, což byl jeden základů pro to, abychom mohli náš stát vybudovat.

Ale i Masaryk. Před 30 dni jsem byl v Chicagu a spal v hotelu, kde přesně před 100 roky spal. Snažil jsem se vžít do toho, jakými asi procházel problémy. Byl příkaz, že když překročí hranice Rakouska-Uherska, tak ho mají okamžitě oběsit. Jeho manželka byla pod obrovským tlakem, stejně tak celá rodina. A v té době už nebyl mladík. Už měl svůj věk. Stejně do toho ale šel. Řekl si, musím to udělat pro lidi.

My jsme měli ještě premiéra Milana Hodžu, který byl nesmírně proevropský, měl sen o Evropské unii. V našem období socialismu to pro mě byli asi hlavně sportovci. Věra Čáslavská, sedminásobná olympijská vítězka, která nakonec dala dvě medaile Slovensku, protože říkala, že vždy soutěžila za Československo. Nebo Panenkův gól. To jsou krásné okamžiky. A potom přišel rok 1989 a až potom na závěr náš rozchod v roce 1993.

Je vám to líto?
Mám takové tři emoce. Jedna od druhé se nedá oddělit. Pamatuju si na tu dobu. Byla tam lítost, že náhle vznikly celnice a lidi, kteří spolu vždy žili, rodiny a přátelé, rozdělily hranice. Pak tam ale bylo i porozumění, že je to asi dobře, abychom skončili to historické „Češi doplácejí na Slováky, Slováci doplácejí na Češi“. Tomu jsem rozuměl.

Ale ta třetí, nejdůležitější, to si pamatuju dodnes, byla emoce naděje. Přesvědčení, že se jednou zase určitě někde spojíme. A jsme tu! Pokud se někdo rozhodne bydlet a pracovat ve Vysokých Tatrách, je vítaný. Naši mladí zase můžou přijít a bydlet tady. Myslím, že v Praze bydlí víc než 100 tisíc Slováků, dokonce i můj syn. Spojení je tu zase.

Píšete si všechny své projevy sám?
Ne. Ty zásadní ano. Ale když máte sedm projevů za den, tak s podklady pro ně potřebujete pomoct. Je pravda, že si je vždy na závěr procházím, dotvářím si je podle sebe. Při důležitých projevech tomu dokonce předchází několikahodinové porady s poradci. Co přidat, jak to podat, co by mělo zaznít.

Kiska prohrál spor o pozemek. ‚Měl by odstoupit a opustit zemi,‘ opřel se do prezidenta soudce

Číst článek

A co by mělo zaznít? Co by si podle vás měli lidé uvědomit u 100 let republiky? Mluvíte k Čechoslovákům.
Měli by si uvědomit, že jsme dosáhli nesmírného množství věcí. Že patříme asi mezi top 15 procent nejúspěšnějších zemí světa. Měli bychom si toho vážit a přitom nezapomínat, že je proto naší morální povinností – stejně jako stále tvrdím, že je morální povinností úspěšných jednotlivců pomáhat těm, kteří v životě štěstí neměli – myslet na země, kde zuří války, kde lidem hrozí smrt, a nějak jim pomoct. Vážit si toho, co máme.

Řekl jste, že úspěšní lidé by si měli v nějakou chvíli uvědomit, že existuje nejen umění brát a dávat, ale i umění vracet. Kdy na vás tahle myšlenka přišla? Byl nějaký moment, který rozhodl, že jste začal uvažovat jinak?
Nemyslím, že přišel nějaký zlom, jako třeba u jiných lidí, kterým se stane v životě něco zásadního, a oni se potom rozhodnou, že budou sloužit Bohu nebo pomáhat lidem. Spíš to byl postupný pocit, že když jsem se stával úspěšným podnikatelem a najednou si mohl koupit i drahé hodinky či drahý model auta, že je to trochu nefér, pokud se někomu, kdo v životě neudělal nic špatného, nic nedaří.

Být bohatý není hřích, pokud si člověk uvědomuje, že by se měl o svůj úspěch podělit s těmi, kteří tolik štěstí v životě neměli. Pokud to dokáže, tak bych si velmi přál, aby bylo čím dál více bohatých lidí.

Vy jste zažil hledačské období. Četla jsem, že jste studoval židovství a buddhismus. Bylo tam toho více.
Vyrůstal jsem v křesťanské rodině. Byl jsem pokřtěný a babička mě vedla k náboženství. V nějakém věku jsem se ale stal ateistou a začal si klást základní existenční otázky. Později jsem měl vnitřní přesvědčení, že něco mezi nebem a zemí je, co se nedá rozumem vysvětlit. Zpětně jsem pochopil, že pro mě osobně tu Bůh je. Často mu kladu otázky, i když mi nedává odpovědi. Aspoň ho prosím, aby mi poradil, jakým směrem mám jít a co mám dělat.

Dovolená s ochrankou

Nosí si prezident svůj úřad domů?
Nosí si ho hlavně v hlavě.

Jde to vypnout?
Velmi těžko. V tomto jsou ale výborné malé děti. Třeba můj 15měsíční syn. Člověk se na něj usmívá, chce ho vtáhnout do svých her. Trochu i dokáže pozlobit. Zrovna jsem ho o víkendu přebaloval a kopal kolem sebe. Sváděl jsem s ním trochu boj. A v tu chvíli člověk opravdu nemyslí na politiku, ale na to, jak toho zlatého chlapce dostat pod kontrolu. (směje se)

Když jste s dítětem, a já si ho beru třeba na čtyři hodiny, říkám mu můj parťák, někam spolu sami jdeme, a tam vždycky vypnu. On mě vtáhne do svého světa natolik, že se na něj člověk musí soustředit. To je nejlepší psychohygiena, jaká může být.

Máte ochranku, když jdete na procházku ven?
Bohužel, prezident jako jediný ústavní činitel nemá právo vzdát se ochranky, takže jsou se mnou všude. Na dovolené, na procházkách, v dětském parku, v zoologické zahradě. Ale jsou to velmi diskrétní a milí páni.

Jak dlouho trvalo, než jste si na to zvykl při vší diplomacii? Že jdete s manželkou do parku a najednou je tam cizí muž, který tam ještě před týdnem nebyl?
Naštěstí jsou to plus minus stále stejní lidé, takže se postupně stali takovou součástí rodiny. Je pravda, že se mi minulou noc zdálo, že jsem šel ven a neřekl to ochrance. Normálně jsem se v noci vzbudil, co se to děje, že jsem venku bez ochranky.

Slovenský prezident Andrej Kiska ve studiu Českého rozhlasu Radiožurnál. | Foto: Tomáš Vodňanský | Zdroj: Český rozhlas

Člověk si na to zvykne. Není to vždy příjemné, když jste na dovolené na pláži, lehněte si na pláž a za vámi si rozloží osušky čtyři chlapi. V těch chvílích manželce říkám, ať je ráda, že nejsem polský prezident, protože ten má 12člennou ochranku. Umíš si představit, že by si za nás lehlo dvanáct chlapů?

Musí to být těžké, když si člověk uvědomí, že musí dělat v rámci úzu věci, které předtím nikdy nedělat. Kdy se vás někdo naposledy snažil přesvědčit, abyste udělal něco, co jste nechtěl? Před čtyřmi lety jste mi tu řekl, že si asi těžko zvyknete na oblek s kravatou. Na tu, si myslím, jste si zvykl úplně hravě.
To bylo asi to nejmenší. Bohužel politika často musí být uměním kompromisů. Někdy máme černobílé vidění světa, ale svět není ani černý, ani bílý, spíš má takový šedivý odstín. Někdy je třeba udělat kompromis, vždy jsem si ale říkal, že existují morální zásady, v nichž mě nikdo nepřesvědčí.

Řeknu příklad: oběd s dalajlamou. Řada poradců mi tvrdila, že se s ním setkat nesmím, že si pokazíme vztahy s Čínou. Řekl jsem ne, i kdyby se stalo cokoliv, tohle jsou morální zásady, za kterými si stojím a z nichž nikdy neustoupím.

Dá se stát řídit jako firma?
(směje se) Vím, že o tom v Čechách hodně diskutujete.

Vy jste podnikatel a teď státník. To je ideální kombinace.
Řídil jsem firmy, ale ne jako váš premiér obrovské firmy. Firma, kterou jsem řídil já, měla okolo 500 zaměstnanců. Jsem přesvědčen, že stát není firma. Stát jsou lidé, kteří vás volili, ale také nevolili.

Jak se stanete skutečně demokratickým státníkem, musíte myslet nejen na ty, co vás mají rádi, ale chovat úctu k těm, kteří vás nevolili a nemají vás rádi. Což ve firmě asi není, protože pokud nějaký ze zaměstnanců nemá šéfa rád a je s ním nespokojený, asi odejde. Ale státník v demokracii se musí starat o ty a naslouchat i těm, kteří ho rádi nemají.

„Jak se stanete skutečně demokratickým státníkem, musíte myslet nejen na ty, co vás mají rádi, ale chovat úctu k těm, kteří vás nevolili a nemají vás rádi.“

Andrej Kiska

Nám se kultivovaná diskuse občas ještě v rámci demokratického zřízení tady v České republice nevede. Občas sklouzneme k vulgaritám a věcem, které jsou nedůstojné. Jak jste na tom na Slovensku?
To přesně řekl jeden ze zakladatelů našeho státu, Masaryk. Prohlašoval, že demokracii máme, ale základem demokracie je kulturnost. A to si vezměme, že od té doby uplynulo už 100 let, ale stále se nám to nepodařilo dotáhnout. Chybějí nám vzorce vyjadřování v Parlamentu. Místo toho, aby politici diskutovali, nebo se dokonce hádali o svých politických programech, často soupeří v tom, kdo na toho druhého hodí více špíny. A to je zlé.

Jsou témata jako školství nebo vzdělávání, která by neměla být předmětem politického boje nebo urážek, ale měla by strany spojovat. Navzdory tomu, i v tématech, která jsou tak důležitá pro každou z našich zemí, často vidíme osobní útoky, znevažování.

Jsem z toho smutný, protože tyhle vzorce vyjadřování velmi lehce proniknou k lidem dole. Když se takhle vyjadřují takzvané hlavy pomazané, ti na nejvyšších místech, co si potom poví člověk někde na dědince?

Zasáhlo vás za dobu vašeho prezidentství něco více než vražda Jána Kuciaka?
Ne. Jeden velmi těžký okamžik jsem měl – pamatuji si, jak nemohl v noci spát – když byl konflikt na východě Ukrajině. Nikdo nevěděl, jestli nevypukne mezi Ukrajinou a Ruskem dokonce válka. Když probíhaly rozhovory, jsem byl v noci v napětí a modlil se, aby došlo k míru. Nedokázal jsem si představit, že by k tak obrovské tragédii mělo zase dojít. Tohle bylo jedno z pohledu mezinárodního.

Přímý zásah demokracie, že nám zabijí novináře a jeho snoubenku, a potom arogance moci, která následovala, a pak statisíce lidí v ulicích, kteří ukázali, že chtějí slušné Slovensko, že chtějí změnu, to byl asi nejsilnější moment mého působení jako prezidenta.

Další filantropické projekty

Řekl jste, že byste rád byl tím, kdo se postaví za slušné lidi, když jsme se bavili o tom, jak budete prezidentovat nebo co byste si přál. Taky jsem se vás ptala, čistě teoreticky, že máte za sebou jako prezident druhé funkční období, co bude dál. Vzpomínáte si, co jste mi řekl?

Absolutně ne. (směje se)

Já vám to připomenu. Řekl jste mi, po druhém prezidentském období bude pomocí služba lidem.

Ono to možná bude už po prvním. (směje se)

Já vím, že druhé nebude, to už jste se nechal slyšet. Jak si představujete službu do budoucna?
Dobrý anděl pomohl v Čechách i na Slovensku už více než 10 tisícům rodin s dětmi. Uvažuju také o pomoci starým a osamělým lidem. Uvažuju o dalších filantropických projektech, ale na druhé straně stále cítím obrovskou zodpovědnost a důvěru, kterou do mě velká část lidí vkládá. Mám ještě osm měsíců. Zvažuju, jak to všechno k pomáhání lidem zužitkuju.

‚Prosperující, fantastické země.‘ Kiska zhodnotil oba státy, které vznikly z Československa

Číst článek

Slyšela jsem už nějaké spekulace o vašem vstupu do politiky. To se stane?
Když jsem oznámil, že nebudu kandidovat za prezidenta, pokládal jsem za svoji povinnost, že zůstanu ve službě lidem. A zkusím pomoct i s politikou. Vyvolalo to bohužel řadu různých reakcí, i dokonce někteří politici si mým prohlášením omlouvají vlastní kroky. Pochopil jsem, že to asi nebylo správné.

Teď se musím pokusit udělat všechno, co bude v mých silách, aby si lidé, až skončím, řekli, že jsem nebyl špatný prezident. Na to mám osm měsíců. Zároveň mám hlubší čas popřemýšlet, jak na to, abychom měli novou a slušnou vládu, aby se mi podařilo namotivovat čestné a schopné lidi, aby vešli do politiky. Modelů je ještě příliš. Uvidíme.

Od vyšších myšlenek vstupme do nižších pater, jestli můžeme. Když je člověk prezidentem, může si leccos dopřát. Mluvil jste o setkání s význačnými osobnostmi. Možná máte nějaké klukovské sny. Co byste si jako slovenský prezident rád dopřál za osm měsíců, když to už potom nepůjde?
Asi tři týdny zpátky jsem si splnil jeden klukovský sen. Řídil jsem tank. Nacpali mě tam i přes moji mírnou nadváhu, kterou jako prezident mám. Normálně jsem celou obrovskou mašinu sám řídil a jezdil s ní po loukách. Křičeli na mě: Doprava, doprava! Nepovoluj plyn!

Nic dalšího ve výhledu není?
V letadle jsem už letěl. To byl jeden ze snů. Nic dalšího mě teď nenapadá.

Lucie Výborná Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme