‚Jejich holky nespí v krytu a nemusí poslouchat rakety.‘ Muž dojel pro ukrajinskou rodinu na hranici
Za jeden den urazil 1660 kilometrů na trase Praha-Přemyšl-Praha. Na hranici Polska a Ukrajiny si Andrej Ruščák dojel pro rodinu svých vzdálených příbuzných. Přechod popsal v rozhovoru pro server iROZHLAS.cz jako velký chaos: „Říkal jsem si, že se tam může stát cokoliv. Buď projde aspoň někdo z nich, nebo to zkusí stihnout autem všichni. Což se nakonec podařilo a jako jedni z posledních se dostali na druhou stranu kompletní.“
Před nedávnem jste se vrátil z polsko-ukrajinské hranice. Můžete přiblížit, co jste tam dělal? Proč jste do Přemyšli jel?
Jel jsem tam kvůli jedné rodině. Velmi vzdálení příbuzní ze strany od mojí ženy, která je původem částečně z česko-polské volyňské rodiny. My jsme se s nimi potkali jednou v Kyjevě, když nás hostili u sebe doma na pár dní v roce 2019.
Když jsme se dozvěděli, co se děje a už před týdnem to vypadalo, že se schyluje k nějakému přímému konfliktu – konkrétně když se spekulovalo, že 16. zaútočí Rusko na Ukrajinu, tak jsme se s nimi spojili a snažili jsme se je varovat. Oni tehdy opustili Kyjev, kde bydlí a odjeli do Lutsku, což už je město relativně blízko hranice s Polskem. Následně, když byla spuštěna velká ofenzíva (ráno 24. února, pozn. red.), museli trávit noc v krytu, protože i Lutsk byl terčem ruských raket. Když jsme se o tom ve čtvrtek ráno v Česku dozvěděli, tak první věc, kterou jsme udělali, bylo, že jsme jim zavolali, že pro ně máme místo v Praze a jestli chtějí, ať ujíždějí na hranice, co to dá.
Putin v televizním projevu oznámil ‚speciální vojenskou operaci‘ na východní Ukrajině
Číst článek
Tušil jsem, že tam mohou být nějaké problémy a tak jsem pro jistotu vyrazil autem na polsko-ukrajinskou hranici, kde jsme se dohodli, že se potkáme. Obával jsem se totiž, že se může stát přesně to, co se později stalo – dekretem byla vyhlášena plná mobilizace a zákaz výjezdu všech mužů od 18 do 60 let (došlo k tomu ve čtvrtek po 23. hodině, pozn. red.). Otec od té rodiny byl celý den v obavách z toho, jestli už to nezavedli. Objevovalo se kolem toho i několik hoaxů na twitteru, že už to ve čtvrtek během dne začalo platit. Takže jsme spolu stále komunikovali a snažili se zjistit, zda je pořád hranice otevřena, jestli se dostanou skrz, jaká je tam situace.
Z ukrajinské strany tam byla šílená fronta. Což bylo složité, protože Rusové útočili na ukrajinské informační systémy. To znamenalo, že odbavování trvalo dlouho. Oni tam přijeli v 9.00 našeho času a přes čáru se dostali někdy kolem 18.45 večer. Byli tam dospělí se dvěma malými dětmi. A zákaz výjezdu mužů z Ukrajiny následoval o pár hodin později, takže to stihli vyloženě na poslední chvíli.
Existuje nicméně možnost, že by ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskij povolal do země i všechny Ukrajince, kteří v ní aktuálně nejsou. To by se musel otec od té „vaší“ rodiny vrátit. Jak by se pak k tomu stavěli? Neobávají se této možnosti, která nyní visí ve vzduchu a mnozí o ní už spekulují?
Když visí, tak visí. Na nich to nezáleží. Když takový rozkaz přijde, budou to následně řešit. Pro ně nemá cenu se tím zabývat, dokud to nenastane. Klíčové momentálně je, že jejich dvě holky nemusejí spát v noci v krytu a nemusí poslouchat rakety, které jim vybuchují nad hlavou. To je momentálně to nejpodstatnější, protože přesně taková situace byla, když odjížděli.
Varianty přechodu
Byli jste připraveni i na možnost, že by se nemuselo podařit překročit hranici celé rodině?
Říkal jsem si, že se tam může stát cokoliv. Buď projde aspoň někdo z nich – a v takovém případě by potřebovali auto na polské straně, nebo to zkusí stihnout autem všichni. Což se nakonec podařilo a jako jedni z posledních se dostali na druhou stranu kompletní.
Zelenskyj vyhlásil všeobecnou mobilizaci, muži ve věku 18 až 60 let nesmí vycestovat ze země
Číst článek
Čekal jste tedy na polské straně s autem, abyste případně mohl odvést aspoň část z nich?
Ano. V mezičase jsem se snažil na místě zjišťovat, co by se na místě dalo dělat pro případ, že by je nepustili. Mluvil jsem s polskými pohraničníky a snažil se s nimi dohodnout, jestli by vzhledem k tomu, že by ta rodina následně žádala v Česku o azyl, tak jestli by bylo možné, že by byli zkontrolovaní. Musím říct, že pohraničníci byli velice ochotní. Polákům určitě není jedno, co se na Ukrajině děje. Už teď staví uprchlické tábory, snaží se připravit, aby mohli pomoci uprchlíkům z Ukrajiny pod palbou.
Jak dlouho vám trvala cesta zpět? Měli jste možnost probrat, jak situaci vnímají?
Nemohli jsme se moc bavit, protože oni jeli nakonec svým autem a já jel také svým. Zároveň neměli ještě vyřešené ne-ukrajinské SIM karty. Navíc jim komplikovalo situaci, že než překročili hranici, museli si sjednat evropské pojištění na auto – což byl zase problém kvůli tomu, že vypadávaly systémy v důsledku ruských útoků. Všechny možné instituce nejen banky, ale pojišťovny a další jsou napadány ruskými hackery, takže než vůbec dostali tyto doklady, byl to chaos. Neměli jsme moc času o tom mluvit, co se tam děje, než jsme odjeli. Byli jsme spolu v kontaktu, mohli jsme si volat, dokud oni byli na Ukrajině a měli ukrajinský signál a internet. Koordinovali jsme, co se dá případně dělat, kdyby náhodou něco nevyšlo.
Oni tedy cestovali svým autem? Myslela jsem, že vaše idea byla nabrat je vlastním autem…
My jsme nemohli vědět, jak to tam bude vypadat. Celou dobu tam visela hrozba, že bude aktivovaná mobilizace. Oni chtěli mít k dispozici auto v Česku. Když už opouští Ukrajinu, tak aby se aspoň mohli samostatně pohybovat. Pokoušeli se tedy přejet hranici s vlastním autem, ale ta šance, že se jim to povede, byla relativně nízká. Byl jsem tam tedy pro případ, že buď by se jim nepodařilo dostat auto na druhou stranu, nebo proto, že by je třeba rozdělili. Že by nedovolili otci vyjet.
Balení v Kyjevě
Víte, jak probíhal přesun rodiny z Kyjeva do Lutsku? Měli čas si zabalit vše potřebné? A co případně považovali za nejdůležitější?
Brali samozřejmě doklady a diplomy, základní oblečení, ručníky, kosmetiku, aby mohli nějak fungovat. Moc toho ale nebalili, protože když vyjížděli z Kyjeva, tak ještě měli dojem, že to nebude tak velký problém. V podstatě celou dobu měli velkou naději, že jednají pouze v opatrnosti „co kdyby náhodou“. Situace se sice zhoršovala, ale pořád to brali vlastně teoreticky, nevěřili, že k útoku nakonec dojde. Jen si chtěli být jistí, že když by se něco stalo, tak budou připravení. Když útok začal, tak už nebylo moc co řešit.
Hodně lidí na Ukrajině, se kterými jsem mluvil, tak si myslelo, že i kdyby nějaká ofenzíva začala, tak se bude týkat levobřežní Ukrajiny, bude se týkat Luhanské a Doněcké republiky, okolí Krymu, ale tohle, co se děje teď? To si nikdo nedokázal představit. Že začal koordinovaný útok na celou Ukrajinu takovým způsobem, jaký můžeme pozorovat.
Zmínil jste, že si rodiče brali i diplomy. Počítají tedy, že si budou v Česku hledat práci? Že to je přesun na víc než pár týdnů?
To se takhle nedá říct. Oni se chtějí vrátit. Stejně nyní pracují na home officu, takže jestli budou pracovat z Prahy nebo Kyjeva, jim je celkem jedno. Mají naději, že se v přinejhorším za pár měsíců vrátí zpátky. Doufají, že to přejde dřív. Že se to nějakým způsobem zvládne, že se útok odrazí nebo že se Rusku nepodaří dobýt Kyjev. Ale samozřejmě opatrnost je na místě.
Když se ještě vrátíme k situaci na hranici. Jak byste popsal situaci, která tam panuje? Viděl jste kolony, které jsme registrovali na sociálních sítích? Můžete popsat, jaká byla atmosféra mezi lidmi, kteří se snažili dostat z Ukrajiny do Polska?
Kolony byly z ukrajinské strany, na polské straně to zelo prázdnotou. Ale chaos, který na ukrajinské straně byl a to pomalé tempo pouštění lidí skrz hranici způsobovalo, že na polské straně bylo v podstatě vylidněno. Na situaci jsem se ale ptal polských pohraničníků – jak to vypadá a jak to vidí do budoucna. Oni jsou tedy k vývoji dost skeptičtí. Jejich postoj byl asi takový, že jsou tam „na ráně“. Ukrajina to podle nich nejspíš nezvládne a „kdo ví, co bude Putin dělat dál“. Neviděli to úplně optimisticky.
Když jste tedy k Přemyšli přijel s tím, že budete do auta nabírat čtyřčlennou rodinu a ona pak mohla odjet svým autem, nenapadlo vás, že byste mohl odvést někoho dalšího?
Tam nikdo nebyl. Tento konkrétní hraniční přechod totiž nebyl pro pěší. Všichni, kdo se tedy přes hranici dostali, tak měli svoje auto. Polská strana zela úplnou prázdnotou, naopak na ukrajinské straně byl chaos a spousta lidí, aut. Když jsme pak jeli do Prahy, předjížděli jsme jedno ukrajinské auto za druhým, plně naložená osobní auta. Bylo poměrně jasné, co se tady děje.
Cesta na ‚jeden zátah‘
Vy jste tam přijel a hned pokračoval s nimi zpátky?
Přesně tak. Jel jsem tam jen „na otočku“, na jeden zátah.
Povolávací rozkazy? ‚Naši Ukrajinci teď řeší, jak dostat rodiny do Česka,‘ říká ředitelka pracovní agentury
Číst článek
Jak dlouho vám to trvalo?
Nebylo to až tak zlý. (smích) Vyjížděl jsem ve čtvrtek v 8.30 z Prahy, byl jsem tam v 16.00, zpátky jsme odjížděli po 19. hodině a v Praze jsme byli asi ve 2.30 v pátek. Já jsem potom pokračoval do Londýna, kde se nacházím nyní.
Rodinu jste tedy nechal nyní bydlet u vás a sám jste odcestoval do Anglie?
Přesně tak. Bydlí u nás v bytě. My jsme teď v Londýně na čtyři dny jenom s tím, že kamarád mi nabídl pro tu rodinu bydlení, takže až se vrátíme a bude čas to zprocesovat, tak jim pomůžeme v Česku začít. Samozřejmě jenom pro případ, že by to tak chtěli. Protože jim nechci tlačit nápad, že by se tu měli zabydlovat, pokud o to oni sami nebudou stát. Budeme se snažit pomoci nejlépe tak, jak budou chtít.
Plánujete se ještě dál angažovat v pomoci Ukrajincům?
Přemýšlím o tom. Když vidím, jak to vypadá, tak si myslím, že to nebyla moje první a poslední cesta. Jenže teď je situace složitější. Tím, že včera večer (ve čtvrtek, pozn. red.) zavřeli hranice pro muže, tak těžko říct, jak to nyní bude postupovat dál. Tohle může poměrně výrazně změnit ochotu lidí odcházet. Situace je strašně nestabilní.
