Ruská mimoparlamentní opozice se pokouší sjednotit na evropském základě
Ruská mimoparlamentní opozice trpí letitým neduhem, který by lékaři diagnostikovali asi jako chorobnou těkavost a poruchu soustředění. Politologové by ji nazvali prostě roztříštěností. Politika prezidenta Vladimíra Putina - anexe Krymu a válka na Ukrajině - velkou část opozice začala stmelovat. Vládnímu pročínskému kurzu chce konkurovat proevropskou orientací.
V kdysi slavném a dnes už hodně omšelém hotelu Moloďožnaja se poprvé po devíti letech sešli představitelé velmi rozrůzněné ruské mimoparlamentní opozice. Ta sahá od krajních nacionalistů až po ultralevicová uskupení a vlastně jen její středová část se dá označit za demokratickou a proevropskou.
„Jsou tady představitelé strany Jabloko, zástupci strany Alexeje Navalného, strany 5. prosince, Solidarity, Demokratické volby a je tady také jediný proevropský poslanec Státní Dumy Dima Gudkov,“ mapuje složení proevropských politických sil v Rusku Boris Němcov.
O konferenci Za evropskou volbu, kterou uspořádala ruská mimoparlamentní opozice, informuje zahraniční zpravodaj ČRo Martin Dorazín
Němcov je z koalice RPS-PARNAS, které předsedá společně s bývalým premiérem Michailem Kasjanovem. S ním také moderoval konferenci Za evropskou volbu.
„Všichni plně chápeme, že samostatně každá z těch stran, které jsem jmenoval, nemá šanci. Naše zkušenost z posledních akcí a masových protestů – jako byl Pochod míru proti válce na Ukrajině – je, že můžeme společně pracovat,“ říká Němcov.
Sjednocování opozičních stran na základě rozhodnutí vedení seshora však už v minulosti několikrát skončilo krachem. Politici proto teď kolem slova „sjednocení" našlapují velmi opatrně.
„Velmi doufám v to, že sjednocující a inspirativní myšlenka evropské volby může vést ke koalici, ale to vůbec neznamená, že vytvoříme jednotnou stranu. Chceme prostě jen lépe koordinovat naši činnost na federální i regionální úrovni, včetně příprav na volby do Státní dumy v roce 2016 a na prezidentské volby 2018,“ vysvětluje Němcov.
Putin klade čím dál větší důraz na asijskost
Politická mapa a krajina v Rusku je podle něj poměrně černobílá: „Máme tu stranu čínské volby, jejímž cílem je udělat z Ruska čínského vazala. Tuto stranu vede prezident Putin a její součástí je komunista Zjuganov, Žirinovský a strana Spravedlivé Rusko Sergeje Mironova. A pak je tu naše strana evropské volby.“
Prezident Putin ovšem rád svou zemi definuje jako euroasijskou – s čím dál tím větším akcentem na asijskost. A zdá se, že s tím většina národa souhlasí.
„Rusko je bezesporu svým osudem, historií a kulturou unikátní zemí, ale je to země evropská, mluví o tom už sám fakt, že Rusko je převážně křesťanskou zemí. Pokusy udělat z ní surovinovou provincii Číny jsou zradou Ruska.
To je skutečná rusofobie a jakkoli se může zdát zvláštní, rusofobní stranu vede ruský prezident. Myslím si, to je nepřirozené a zhoubné, a že to brzy bude všem jasné,“ tvrdí Němcov.
I nezávislé průzkumy veřejného mínění ale ukazují na mimořádnou podporu prezidenta Putina a jeho politiky.
„Dnes ho podporují a zítra přestanou. Naše obyvatelstvo podporuje přesně to, co říká mediální propaganda. Režim udržuje svoji podporu lhaním, výprodejem surovin a totálním vymýváním mozků. Národ ale nejde dlouho klamat,“ míní Němcov.
Politolog: Popularitu nelze změřit
Podle známého ruského politologa a bývalého poradce prezidenta Borise Jelcina Georgije Satarova nejsou údaje o oblíbenosti prezidenta Putina příliš věrohodným ukazatelem.
„Popularitu nemůžeme reálně změřit. Uvedu příklad: V sovětských dobách visela na ulicích reklama: létejte s Aeroflotem. Bylo to směšné, protože jiné letecké společnosti neexistovaly,“ popisuje a pokračuje:
„Popularita Aeroflotu byla podobná nynější Putinově popularitě. To nemá žádnou souvislost s kvalitou produktu, protože alternativa tu není, alespoň v dohledné době. Takové je specifikum tohoto politického režimu.“
Georgij Satarov se přesto domnívá, že koalice Za evropskou volbu může být prospěšná. „Dokud existuje Rusko, tato volba je možná. Vidíte přece, že tu jsou lidé, kteří si evropskou cestu přejí,“ podotýká a uzavírá:
„Takže je to možné, ale kdy se režim změní, to je těžké předpovídat. Rok před rozpadem Sovětského svazu byste asi nenašel člověka, který by něco takového čekal. Pět let před zánikem Sovětského svazu bylo těžké si představit pluralitní volby.“
