Rozpad Ruska na obzoru?
Pravoslavný fašismus se blíží,
odpor mocných narůstá

S předním světovým expertem na ruskou bezpečnostní politiku a autorem nové knihy Rusko mezi fašismem a rozpadem Jurijem Fjodorovem o pesimistických vyhlídkách, černých labutích a hlubokých kořenech krize, která hrozí rozbít největší zemi světa.

„Krize Putinova režimu se stává nezvratnou. Vládnoucí klika není schopna nabídnout byť i minimálně smysluplný model k překonání ekonomického úpadku. Rusko je nadále závislé na vývozu fosilních paliv a halasně inzerovaná substituce dovozu se omezuje na neobratná ochranářská opatření, která snad ladí se zájmy některých státních korporací a ruských podniků (převážně zemědělských), ale zároveň ruským firmám nedává žádný podnět k modernizaci výroby nebo zlepšení její kvality. Ve vědě a technologii Rusko stále víc zaostává za Čínou a za Západem. A Kremlu se nedaří, horečné snaze navzdory, najít cestu z pasti, kam sám sebe zahnal vpádem na Ukrajinu a zapletením se do ‚války proti všem‘ v Sýrii.

Ruské politické a akademické kruhy ohledně současného stavu i budoucího rozvoje oplývají pesimismem. (...) Po 17 letech Putinovy vlády se Rusko blíží dalšímu historickému milníku: rozpad země se mění na zcela reálnou vyhlídku. Ať už jako výsledek postupného oslabování vlády kvůli konfliktům v jejích vysokých patrech (častý jev v Rusku a SSSR), nebo nastolení pravoslavně-fašistické diktatury.“

Tolik premisa knihy Rusko mezi fašismem a rozpadem. Napsal ji významný ruský akademik Jurij Fjodorov, který svůj nejnovější počin představil na půdě Poslanecké sněmovny v Praze. Při té příležitosti si našel čas také na návštěvu Českého rozhlasu a velký rozhovor pro iROZHLAS.cz.

Příběh o pravoslavném fašismu

K otázce rozpadu Ruska se brzy dostaneme, ale dovolte mi začít tou „pravoslavně-fašistickou diktaturou“. Když jsem to sousloví uviděla, okamžitě se mi vybavil Sorokinův Den opričnika – skvělý román inspirovaný skutečným Ruskem, ale pořád román, fantazie. Proč tu fantazii brát jako realitu?

Víte, spisovatel se někdy dokáže přiblížit skutečnosti a předpovědět společenské dění lépe, než to dokáže leckterý politolog nebo sociolog. Fašistický režim, to je směs autoritářské paternalistické diktatury soustředěné na figuru vůdce a totalitní ideologie, která společnosti vštěpuje kolektivní normy, hodnoty a zájmy a nadřazuje je hodnotám a zájmům jednotlivce. Ideální vzorce přitom hledá v minulosti.

A v tomhle je Rusko zajímavé. Jeho komunistická ideologie se dívala dopředu, usilovala o vybudování ideální společnosti kdesi v budoucnosti, to v ní hledala své zájmy a hodnoty. Načež se Rusko, nebo lépe řečeno současný ruský režim, odvrátilo zpátky do minulosti, k takzvaným tradičním východně-pravoslavným hodnotám. Hodnotám, které nejsou ani tak rodinné nebo náboženské, ale spíš jakýmsi dědictvím Moskevské Rusi a přes ni Byzance a Zlaté hordy, což byla typická asijská tyranie. Tento hodnotový systém, který se v politickém slova smyslu soustředí na neomezenou moc vůdce, se dnes v Rusku bohužel znovu nastoluje. Někteří ruští politici, politologové a novináři už dokonce Vladimira Putina nazývají vůdcem národa. Komu se říkalo vůdce národa? Ducemu (Mussolini, pozn. red.). Hitlerovi se tak říkalo. A říkalo se také „Ein Volk, Ein Reich, Ein Führer“.

Sám ovšem o tom pravoslavném fašismu píšete nikoli jako o přítomnosti Ruska, ale jako o pravděpodobné budoucnosti, byť nepříliš vzdálené. Co tedy chybí? Co byste řekl lidem, kteří namítnou: „vůdce“ splněno, protože Putin má v rukách všechna zásadní rozhodnutí; „tradiční hodnoty“ splněno, protože ideologie, propaganda a role ruské pravoslavné církve; „jeden lid“ splněno, protože tu jsou například Putinova předloňská slova o „jednotě ruského lidu“ a tak dál?

I při pohledu nazpět se těžko určuje, kde přesně ta dělicí čára leží. Hitler se stal kancléřem v lednu 1933, ale proměna výmarské demokracie na nacistické Německo trvala třeba rok a půl, to samé s fašistickou Itálií a dalšími podobnými zeměmi. Podobá se to výstupu po žebříku. A dnes po něm šplhá i Rusko. Obávám se – jakkoli bych si přál, aby se to nestalo – že Vladimir Putin po své květnové inauguraci učiní řadu kroků, které vyústí v plnokrevný fašistický režim.

Ústava Ruské federace:

Základní ustanovení, z článku 13:
1. V Ruské federaci je uznávána rozmanitost ideologií.
2. Žádná ideologie nemůže být ustanovena jako státní či povinná.

Velmi pravděpodobné například je, že zahájí svoji proměnu v doživotního vůdce země. Možná je změna ústavy – mimochodem o ní se v Moskvě už teď hodně živě diskutuje – tak, aby legalizovala totalitní režim. Mluví se dokonce o změně jednoho ze základních kamenů dnešní ústavy, který stanoví, že Rusko nemá žádnou státní ideologii. Jedná se o zásadní ústavní opatření, a jestli ho zruší, bude to důležitý indikátor fašistické transformace režimu. Anebo možná konečné fáze této transformace.

Opravdu? Boj proti fašismu má v ruském veřejném prostoru velké místo už mnoho let – v obrazu Ruska, respektive SSSR jako vítěze nad fašisty, teď znovuoživeného válkou s Ukrajinou. Jak může úhlavní nepřítel fašismu sám být fašistou?

Ve skutečnosti je velmi obtížné, ba snad i nemožné, aby si ruské kolektivní vědomí uvědomilo, co přesně se teď v Rusku odehrává. Zčásti je to jistě zásluha státní propagandy, ale důležitou roli má právě historické dědictví. Mnoho obyvatel Ruska je přesvědčeno, že právě Sovětský svaz je tou velkolepou vítěznou mocí, která porazila a zničila německý nacismus nebo světový fašismus vůbec – protože veřejné mínění mezi nacismem a fašismem nerozlišuje. Věří, že fašismus je úhlavní nepřítel nejen Rusů, ale všech lidí světa. Že Rusko je dobro a fašismus zlo, dvě strany barikády. Jenže veřejné mínění nemá vždycky pravdu. Občas, vlastně celkem často, se mýlí.

A co ví o počátcích evropského fašismu? Třeba o ruských černosotněncích, kteří jsou pokládáni za jedno z prvních fašistických hnutí 20. století? Nebo o sympatizantech fašismu z řad protibolševického exilu?

Začnu tím, že fašistická tradice má v ruské společnosti hluboké historické kořeny. Správně jste zmínila černosotněnce, což je významný fenomén. Veřejné mínění často vidí členy Černé stovky jako lumpeny, vyvrhele organizované a podněcované carskou tajnou policií. A už se tolik neví o mnoha důležitých osobách, které k tomuto ultraradikálnímu nacionalistickému hnutí patřily. Včetně známých intelektuálů, významných aristokratů nebo církevních hodnostářů. Šokovalo mě, když jsem zjistil, že se k němu hlásili i někteří známí umělci nebo vědci, včetně známého akademika (Vladimira Leontěviče) Komarova, který se posléze stal prvním předsedou sovětské akademie věd.

Nebo třeba dávno poté, v 60. letech, kdy se v nejvyšších rancích komunistické strany zformovala jistá neformální struktura. Říkala si Ruská strana a sdružovala některé důležité stranické vůdce spolu s řadou spisovatelů a novinářů. (Např. členy politbyra Alexandra Šelepina či Dmitrija Poljanského, šéfa KGB Vladimira Semičastného nebo prvního tajemníka strany Bělorusku Pjotra Mašerova, pozn. red.) Názorová východiska této sítě lze popsat jako směsku komunismu a fašismu, dokonce přímo nacismu. To jen pro ilustraci, takových fenoménů najdeme v ruských dějinách mnohem víc.

A v ruské současnosti?

Dnes jsou v Rusku aktivní neonacistické skupiny a je jich hodně. Jsou také hodně hlučné, přičemž některé stojí při panu Putinovi, a jiné ho naopak z krajně pravicových pozic kritizují. Ale vlivu mají pramálo a nemyslím si, že jsou příliš nebezpečné. Skutečné nebezpečí představuje proměna ruské elity, politického a intelektuálního establishmentu. A tady hraje hlavní roli ruská pravoslavná církev.

Co přesně to znamená?

Hned po roce 1991 a pádu Sovětského svazu se ve vysokých patrech církve vynořila skupina lidí, kteří se pasovali do role ideologů nového ruského režimu. Zastávali striktně protidemokratické postoje, usilovali o obnovení jistých odpudivých forem ruské autokracie z předchozích století. Začali zakládat think-tanky a rozvíjet síť spojující intelektuály, novináře, politické aktivisty... Postupně tak pronikali do politického smýšlení ruských elit a bohužel nutno říct, že v tom byli velmi úspěšní.

Dnes se říká... Vzpomínáte si na terminologii sovětské éry? Ideologické oddělení strany, ústřední výbor a podobně. Tak o moskevském patriarchátu, vrchním orgánu ruské pravoslavné církve, teď někteří lidé říkají, že hraje roli ideologického oddělení ústředního výboru. Občas ta jeho činnost připomíná špatný vtip, viz skandál kolem filmu Matilda o milostném vztahu mezi posledním ruským carem Mikulášem II. a herečkou Matildou Kšesinskou. Taková víceméně romantická aférka, ale s církví spjatí činitelé vyvinuli velkou snahu, aby zastavili cestu Matildy do kin. Ten film je nebezpečný, tvrdili; může prý zničit carovu památku, zhoubně ovlivnit ruskou mysl.

Jen příklad, ale pěkně vystihuje to, co se dnes v Rusku děje. Ovšem Vladimir Putin potřebuje nějakou ideologickou oporu své nadcházející doživotní diktatury a obávám se, že bude stavět právě na tomto pravoslavném dogmatismu. Z jeho pohledu je to celkem pochopitelné, protože tyto názory jsou pro masu ruské populace víceméně přijatelné.

Poločas rozpadu

Řekněme, že Rusko opravdu směřuje k pravoslavně-fašistické diktatuře. Jenže vy také tvrdíte, že tato diktatura „může vyústit, a pravděpodobně také vyústí, v pád sebe samé“. Můžete to vysvětlit? Předpokládáte, že se zhroutí pod svou vlastní vahou?

K pádu Sovětského svazu vedla porážka ve studené válce a myslím si, že podobný osud čeká i Putinův režim. A to z několika důvodů.

Zaprvé: fašistický režim ze své podstaty nemůže poskytnout zdravé a plodné prostředí pro vývoj vědy a nových technologií – včetně těch, které jsou nezbytné pro budování armády. Rusko dnes zaostává za USA, EU, Čínou i Japonskem v úrovni R&D („research and development“ čili „výzkum a vývoj“, pozn. red.) Není to jen výsledek nedostatku financování ze strany vlády, ale také toho, že mnoho dobrých vědců opouští Rusko a dávají přednost práci za jeho hranicemi. Protože věda se nemůže úspěšně rozvíjet v takové atmosféře, jaká dnes v Rusku panuje, uprostřed zastaralých intelektuálních konceptů a cenzury a tlaku.

Jestli se tahle situace nezmění, Rusko bude za světem zaostávat dál a dál. Vrchní činitelé jeho armády a vojenského průmyslu si to velmi dobře uvědomují, rozhodně je to netěší a už teď to dávají najevo. Takže to je jeden zdroj sporů uvnitř ruských elit.

Další nespokojenost bublá pod pokličkou byrokracie. Ani té se vzestup ideologicky motivované diktatury nezamlouvá, protože v takovém systému nenajde místo. Věří – a podle mě se neplete – že v tom prostředí nemůže fungovat. Navíc taková změna režimu povede k masivní obměně kádrů, což tyto lidi samozřejmě také nepotěší. A připomínám, že v Rusku je byrokracie důležitým hráčem nejen na politickém poli, ale ještě víc v rámci zpravodajských služeb a armády. Věřím, že hlavní hrozba pro Putinův režim se skrývá nikoli v možném, ale nepříliš pravděpodobném lidovém povstání, ale právě v odporu napříč nejvyššími patry politické, byrokratické a intelektuální elity.

Dejme tomu, že se vámi popisovaná krize bude prohlubovat. Myslíte, že může ústřední moc oslabit natolik, že to ohrozí soudržnost Ruské federace? Ve své knize upozorňujete na obraz Vladimira Putina jako garanta jednotného Ruska, který získal už po svém zásahu na severním Kavkaze. Zároveň však píšete, že Putin ohledně separatismu „odstranil vnější projevy, ale nevěnoval pozornost příčinám“. Zdaleka přitom nejde jen o Čečensko, že?

Některým částem Ruské federace, hlavně oblastem bohatým na přírodní zdroje, jako ropa, plyn, lesy nebo nerosty, se vůbec nelíbí stávající systém, kdy ústřední vláda vezme peníze z prodeje toho přírodního bohatství, rozdělí je, jak si sama usmyslí, a nebere přitom ohled na zájmy daných regionů. To zaprvé.

Regionům také vadí, že tu jsou oblasti, jako třeba Moskva a některá jiná velká města, která jsou o dost bohatší a o dost vlivnější, za což vděčí systému výběru daní a ústřední distribuci zdrojů z rozpočtu. (Například na Sibiři se v roce 2011 šířil slogan „Přestaňte živit Moskvu“ – lokální variace na celoruské „Přestaňte živit severní Kavkaz“, pozn. red.)

Dále je to současný systém, který nenechá regionální moc používat domácí zdroje podle jejího uvážení. Téměř vše kontroluje ústředí a jistí si to velmi přísnými zákony a normami, kvůli kterým si už lokální byrokracie prošla nejedním trestním řízením. Zkrátka: dnešní systém je konflikty mezi ústřední a regionální mocí doslova těhotný.

Ruská federace je obrovská. Které oblasti pálí to, co jste mi teď popsal, nejvíc?

Na západě Sibiře je několik regionů, které samy o sobě produkují víc než polovinu ruské ropy a plynu, ale jejich příjmy z této produkce jsou naopak citelně nízké. Což je vlastně víceméně typický obrázek pro oblasti východně od Uralu. Na západě je Kaliningradská oblast, která by se ráda integrovala do baltského systému spolu s Polskem, pobaltskými státy, Švédskem či Finskem.

A na druhé straně země je zase ruský Dálný východ, který naopak zajímá integrace do pacifického systému. Identifikují se sice jako Rusové, ale jako takzvaní pacifičtí Rusové a mnohem bližší vztah než s Moskvou a jejími představiteli mají s Čínou, čínskou ekonomikou a byrokracií. Hodně tamních lidí nikdy nebylo v Moskvě nebo na západ od Uralu, zato často jezdí do Pekingu, Soulu...

Tohle je strašně důležité: existují hluboké kulturní rozdíly mezi etnickými Rusy. Říše se v minulosti rozpadaly podél etnických hranic – Rakousko-Uhersko, Osmanská říše, ale i samotný Sovětský svaz. Nebo si vzpomeňte na Jugoslávii. Ale tady máme jedno etnikum, které rozděluje historie a kultura.

Spolu s podmínkami, ve kterých žije, předpokládám...

Bezesporu. Seveřané z Kaliningradu a jižané od Kavkazu se od sebe liší hluboce. Anebo se vraťme na Sibiř – mimochodem je to část Ruska, která podle mě bude jako první požadovat autonomii nebo samostatnost. V evropském Rusku věky fungovalo nevolnictví, ale na Sibiři nikdy neexistovalo! Sibiřané mají psychologicky blíž spíš k Američanům, stejně jako oni opouštěli starý svět a odcházeli do nové neprobádané země, která znamenala hodně dřiny, ale také možnost uplatnění a lákadlo svobody. A často se prohlašují za Sibiřany, dokonce i dnes, kdy je všechno pod silným tlakem cenzury z Moskvy.

Černá labuť

Nejste první Rus, který se mnou otevřeně mluví o možném rozpadu Ruské federace. Vyslechla jsem už dokonce i přání, aby se k němu došlo, v zájmu budoucnosti jejích obyvatel. Ale myslím si, že pro většinu lidí je taková vize nepředstavitelná – aspoň zatím. Co na horizontu vidíte vy?

Budoucnost se dá odhadnout, ale předpovědět nikdy. Zkusím vám odpovědět vzpomínkou: v 80. letech jsem působil na Institutu ekonomiky a mezinárodních vztahů. Významný ústav, který měl zároveň dobré vztahy se svými západními protějšky. Blížil se konec dekády, perestrojka mířila do finále a na návštěvu přijeli britští kolegové, se kterými jsme s ohledem na situaci probírali budoucnost evropské bezpečnosti a vlastně i Sovětského svazu. Ale možnost, že by se SSSR rozpadl, nezmínil jediný z nás. Britové mluvili spíš o obavách z pádu komunismu ve východní Evropě, o strachu a nejistotě z toho, co může přijít po něm.

Existuje taková velmi zajímavá sociologická teorie, teorie černých labutí – ta černá labuť, to je událost, kterou by jen málokdo čekal a předvídal, a ona se přesto stane, a navíc má zásadní dopad na společnost. (Načež ji společnost zpětně racionalizuje tím, že přece byla nabíledni. Autorem teorie černých labutí je americký akademik libanonského původu Nassim Nicholas Taleb, pozn. red.)

Pevně v Kremlu?

„Aby Rusko přežilo, musí liberalizovat a demokratizovat svůj režim, dodat mu na soudnosti a uvážlivosti, otevřít ho víc světu. Jenže aby k tomu došlo, Putin musí jít. A on z vlastní vůle nikdy nepůjde.“

Budoucnost vám tedy nepředpovím, mohu však říct aspoň to, že zárodky rozpadu Ruské federace tu jsou. Podmínkou rozpadu země je oslabení nebo paralýza ústřední moci, viz poslední roky Gorbačovovy vlády, Romanovců nebo Rakousko-Uherska, kdy lidé ve Vídni nad částí říše úplně ztratili vliv.

Může se to opakovat i v Ruské federaci? Ano, myslím, že může. Protože kontroverze v nejvyšších kruzích Putinova režimu jsou nepopiratelné. Spory mezi tradicionalisty a takzvanými liberály jsou nepopiratelné. Existují vysoce postavení lidé, kteří chápou, že aby Rusko přežilo, musí liberalizovat a demokratizovat svůj režim, dodat mu na soudnosti a uvážlivosti, otevřít ho víc světu.

Jenže aby k tomu došlo, Putin musí jít. A on z vlastní vůle nikdy nepůjde. Ví, že když přijde o moc, přijde také o svobodu a možná i o život. Dokonce i podle ruského trestního zákoníku je to zločinec – chystat a vést agresivní válku nazývá ruský trestní zákoník zločinem. A je toho mnohem víc, zničení malajsijského boeingu, vraždy jeho politických nepřátel... Obává se, a myslím, že poměrně oprávněně, že z něj mohou udělat obětního beránka.

Proto Vladimir Putin musí zůstat v Kremlu. Čím déle tam zůstane, tím hlubší bude krize v zemi. Čím hlubší bude krize, tím silnější bude antiputinovská opozice uvnitř mocenské elity. A tím slabší bude ústřední moc.

Jurij Fjodorov během návštěvy Českého rozhlasu. Knihu Rusko mezi fašismem a rozpadem, kterou vydalo Center for Army, Conversion and Disarmament Studies v Kyjevě, představil tento čtvrtek na půdě Poslanecké sněmovny. Na organizaci debaty se podílely Ústav pro studium totalitních režimů, Institut mezinárodních studií FSV UK a Parlamentní knihovna. (Foto Michaela Danelová, Český rozhlas)

Magdalena Slezáková