Režim v Rusku lidi dusí. Výhrůžky mi chodí dodnes, říká novinářka z Ingušska, která v Česku získala azyl

„Neustále dostávám nejrůznější výhrůžné zprávy, ať už jsou namířené proti mně, nebo mým dětem. Snažím se sama sebe uklidnit tím, že pes, který štěká, nekouše, psychicky je to ale velmi těžké,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Izabella Jevlojevová. Novinářka z ruské autonomní Republiky Ingušsko mimo jiné popisuje, za jakých okolností se před dvěma lety dostala do Česka i to, proč v ní aktuální protesty v Rusku budí jen opatrnou naději.

Tento článek je více než rok starý.

Exkluzivně Moskva Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Izabella Jevlojevová s transparentem: Svobodu politickým vězňům v Rusku

Izabella Jevlojevová s transparentem: Svobodu politickým vězňům v Rusku | Foto: Izabella Jevlojevová

V Ingušsku jste pracovala jako novinářka už od roku 2010, známou tváří jste se stala ale až o osm let později v době masových protestů proti připojení části Ingušska k sousednímu Čečensku. Jako novinářka jste se na informování o protestech aktivně podílela, živě jste je streamovala na facebooku a následně založila i nezávislý zpravodajský web Fortanga. Jak jste toto bouřlivé dění tehdy prožívala?
Bylo to pro mě opravdu těžké období, které souviselo s tím, co jste zmiňovala. Překreslování hranic bylo v rozporu s jakýmikoli právy a obyvatelé republik se k tomu nemohli nijak vyjádřit. Osobně jsem tehdejší události vnímala, jako by byla válka.

Sankce proti Rusku kvůli Navalnému? ‚Těžko najít něco, co by Moskvu bolelo,‘ říká bývalý velvyslanec

Číst článek

Nejvyšší vedení o tom tehdy informovalo nepravdivě, a dokonce i prezident Ingušska Junus-Bek Jevkurov během své inaugurace popíral, že by zprávy o překreslování hranic byly pravdivé. Říkal, že to jsou drby, lži a že žádné takové věci nejsou v plánu. Záhy se ale ukázalo, že to pravda je a že dohoda o překreslení hranic byla podepsána tajně. Jako novinářce mi bylo jasné, že vláda bude prezentovat jen svou vlastní verzi událostí, a pokud se tomu nezačneme věnovat, obyvatelé naší republiky se jiné výklady nikdy nedozvědí.

Je třeba si uvědomit, že ingušská společnost je silně patriarchální a na protesty chodí hlavně muži. Dopředu jsem proto zvažovala, jestli je mám mediálně pokrývat. Volala jsem kvůli tomu manželovi, který mě podpořil a zařídil mi doprovod. Když jsem tehdy přijela na první větší shromáždění, skutečně tam bylo 300 mužů a já jediná žena, která tam přišla, aby o situaci informovala.

Ingušsko

Ingušsko, kde žije asi půl milionu obyvatel, je autonomní vnitrozemskou republikou Ruské federace v předhůří Kavkazu. Se sousedním Čečenskem se v roce 2018 dostalo do územního sporu, který vyvolal protesty tisíců ingušských obyvatel.

Šéfové obou republik Ramzan Kadyrov a Junus-Bek Jevkurov uzavřeli dohodu, která odevzdala do čečenské správy asi 18 čtverečních kilometrů území v ingušské části Sunžského okresu, o který obě republiky vedou spor od rozpadu Sovětského svazu. Nesouhlas tehdy vyjádřil také ingušský ústavní soud, podle kterého měli o ratifikaci dohody hlasovat lidé v referendu. Desetitisícové demonstrace pak v březnu 2019 vyvolala novela zákona o referendu, která umožnila měnit hranice severokavkazské republiky bez lidového hlasování.

Tato shromáždění jste tedy zprostředkovávala lidem živě přes facebook?
Ano, to byla první událost, kterou jsem tímto způsobem přenášela. Dva týdny poté ale došlo k velké změně. První protest se konal v době, kdy byla podepsána dohoda mezi prezidenty Ingušska a Čečenska, pak ji ale hodlal stvrdit i parlament a to byla chvíle, kdy vyšly davy do ulic. Třináct dní po sobě se konaly protesty, které neustávaly, a lidé na náměstích dokonce nocovali.

Byly to velice silné momenty a já cítila, že se tomu musím naplno věnovat. Během těchto dnů jsem v podstatě neviděla děti, domů jsem jezdila, jen abych si vyčistila zuby. Skutečně jsem tehdejší události vnímala jako válečný stav a zcela mimořádnou událost. Byl říjen a počasí bylo opravdu nevlídné, přesto byli lidé na náměstích téměř neustále.

Ráda bych ale zmínila, že jsem nebyla jediná, kdo se tyto události snažil zprostředkovat veřejnosti. Společně se mnou to dělala i moje kamarádka Zarifa Sautjevová, která je v tuto dobu už dva roky ve vězení – jen kvůli streamování, za nic jiného. Aby byla žena ve vězení, je přitom v Ingušsku něco nepředstavitelného, zvlášť pokud se fakticky nedopustila žádného vážného trestného činu.

Izabella Jevlojevová během natáčení rozhovoru v Praze. Portrétní fotografie k článku si nepřála | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

‚Má se něco stát tvým dětem?‘

Jak se vám podařilo před podobným trestem, jaký stihl vaši kamarádku, uniknout?
To je ještě dlouhý příběh. Protesty, které začaly na podzim roku 2018, pokračovaly až do března následujícího roku. Po těchto šesti měsících práce ve dne v noci jsem byla absolutně vyčerpaná. Neustále jsem přenášela dění v ulicích na facebooku, kde mě začala sledovat velká spousta lidí a i ti si začali všímat, že už nemůžu. Shodou okolností vyjednali s jednou českou neziskovou organizací, že mohu přijet do České republiky, odpočinout si a nabrat síly. V únoru 2019 jsem tedy dorazila do Česka na dvouměsíční pobyt, za tu dobu se ale v Ingušsku odehrály zcela zásadní věci.

Lidé mi do vězení v Rusku poslali 20 kilo dopisů. Byly pro mě tím nejcennějším, říká krymský aktivista

Číst článek

Prezident zavedl další změny zákona o referendu, které znamenaly, že kdyby se do budoucna někdo snažil zrušit naši republiku, nepotřeboval by k tomu souhlas obyvatel. To samozřejmě vyvolalo obrovskou vlnu nevole a velký protest, který se odehrál v březnu 2019. Přestože byla demonstrace zcela klidná, byla ozbrojenými složkami brutálně rozehnána. Proti více než 50 zadrženým pak bylo zahájeno trestní řízení a někteří z nich si už odpykávají nepodmíněné tresty vězení, část ale stále čeká na rozhodnutí soudu. Zachránila jsem se tedy úplnou náhodou, protože jsem v Ingušsku v tu dobu nebyla.

Demonstrace byla velmi unikátní tím, že byla kompletně natočená na kamerách. Na záběrech je přitom vidět, že všechny hlavní tváře protestu vyzývají ke klidu a aby se lidé nenechali ozbrojenými složkami vyprovokovat. Zadržení demonstranti si nyní odpykávají tresty jednoho nebo dvou let vězení natvrdo, v současnosti ale soudy rozhodují o iniciátorech protestů a podle jejich advokátů je zjevné, že tentokrát soudy vynesou tresty mnohem vyšší. Budou to tresty exemplární, které mají zastrašit obyvatelstvo a rozšířit mezi lidmi povědomí, že takové věci nebudou akceptovány.

Díky cestě do Česka jste sice unikla vězení, kvůli své práci jste se ale stala terčem neustálého pronásledování a zastrašování. Jak tyto útoky začaly?
Už po prvních protestech vládním představitelům došlo, že sociální sítě mají velkou moc, a začali se velmi aktivně pohybovat na instagramu i sociální síti Telegram, která je u nás velmi populární. Koupili si profily, které měly velké množství sledujících a začali je využívat ke zveřejňování dezinformací namířených proti nám. Byly to samé lživé informace – že nás platí Západ a že jsme jen „koupení účastníci“ shromáždění.

Po stopách otravy Navalného. Agenti FSB, kteří mu byli v patách, se dopustili několika chyb

Číst článek

Opakovaně se mi pak nabourávali do účtů na sociálních sítích a dostávali se k mým soukromým zprávám. Tímto způsobem získali i jednu moji audiozprávu, kterou sestříhali tak, aby vyznívala celkově v můj neprospěch, a zveřejnili ji. Všechno to bylo hrozně nepříjemné. Jednou jsem dokonce zapnula telefon a nemohla jsem se do něj dostat. Získali kopii mého pasu, se kterou přeregistrovali moji SIM kartu na sebe, nemohla jsem proto s telefonem nic dělat.

Tímto způsobem vytvářeli tlak nejenom na mě, ale také na moje kolegy. Snažili se nás vykreslit v tom nejhorším světle a vyhrabat na nás, co mohli. Nic ale nenašli, protože protesty byly skutečně spontánní. Ten psychologický tlak byl obrovský, vycházely o nás zprávy na objednávku, což bylo o to horší, že naše republika je malinká a všichni se tam známe. Jako na novinářku, kterou úřady vnímaly jako motor demonstrací, se přitom tlak soustředil právě na mě.

Měla jste někdy strach i o svou rodinu?
Ten největší tlak jsem pocítila v době, kdy už jsem byla pryč z Ingušska. Všichni moji kamarádi už byli pozatýkaní, bylo tedy jasné, že vracet se za této situace zpátky by pro mě bylo strašně nebezpečné. V Česku mi ale vypršelo krátkodobé vízum, odjela jsem proto na nějaký čas do Litvy, kde jsem dál informovala o všech událostech, ke kterým v Ingušsku docházelo. V té době mi přišla soukromá zpráva, ve které stálo: „Podívej se, jsi chytrá ženská a dobře víš, co se může stát. Chtěla bys, aby se něco stalo tvým dětem?“ a u toho byla fotka mého syna, jak si hraje na zahradě doma v Ingušsku.

To pro mě byla hrozně těžká situace, protože jsem byla v Litvě a nemohla jsem nic dělat. Moje děti tam zůstaly v Ingušsku s dědečkem, protože můj muž, který je občansky také velmi aktivní, byl v té době v Moskvě. Kvůli tomuto incidentu jsem pak na nějakou dobu přestala o situaci informovat a začala řešit jen osobní život, bezpečnost sebe a mé rodiny. Dalo to ale dost práce, protože mým dětem nechtěli umožnit, aby odjely za mnou. Zadržovali jim pasy, aby nemohly odcestovat, a celé to trvalo hrozně dlouho. Teprve ve chvíli, kdy se mi podařilo děti dostat k sobě, jsem se vrátila k informování na webu Fortanga a stále píšu o represích, které se v Ingušsku odehrávají.

Izabella Jevlojevová před ruskou ambasádou v Praze | Foto: Izabella Jevlojevová

Výhrůžky chodí dodnes

Co jste dělala, když se vám podařilo dostat děti k sobě? Za jakých okolností padlo rozhodnutí odstěhovat se do Česka?
Ještě před tím za mnou do Litvy přijel manžel a řešili jsme, jak dostat děti ven. Děti musely chodit do školy a samozřejmě jsme je chtěli mít u sebe, návrat do Ingušska by pro nás ale znamenal zatčení, stejně bychom tedy nemohli fungovat jako rodina. Když jsme měli děti u sebe, řešili jsme, co dál. Litvě jsem hrozně vděčná za to, jak nám pomohla, v Česku se mi velmi líbilo, rozhodli jsme se proto, že tady požádáme o politický azyl.

Krymští aktivisté: Obvinit vás mohou z čehokoliv, záleží na fantazii úřadů. Krym je poloostrov strachu

Číst článek

V té době zároveň probíhaly domovní prohlídky u mých rodičů, u kterých už 20 let nebydlím. Přesto k nim přišla policie a snažili se tam najít cokoliv nejen na mě, ale také proti ostatním kamarádům, kteří v Ingušsku zůstali. Situace rozhodně nebyla jednoduchá a dokonce i teď, když jsem v Česku, jsem pod silným tlakem. Neustále mám pocit, že je mojí povinností dění v Ingušsku sledovat, že to je dluh vůči mým kamarádům, kteří bohužel skončili ve vězení. Musím říct, že to je strašně vyčerpávající. Teprve až je propustí, si alespoň na chvíli odpočinu a na chvíli s těmito aktivitami přestanu.

Kdy přesně jste azyl v Česku získala?
V květnu bylo rozhodnuto o udělení azylu a během června už jsme měli všechny potřebné dokumenty.  

Byla to pro vás velká úleva?
Byla to obrovská radost a úleva. Tušila jsem, že by moji žádost neměli odmítnout, protože tento ingušský případ, v rámci kterého byli pozatýkáni moji kamarádi, je v oblasti severního Kavkazu obrovské téma. Mnohem méně se o něm ale ví ve zbytku Ruska, a ještě míň jinde ve světě, když jsme tedy dostali dokumenty, byla to pro mě veliká úleva.

Věděla jsem, že tak nemusím čelit návratu s vědomím, že si půjdu sednout do vězení. Mám samozřejmě obrovskou odpovědnost vůči své rodině, svým dětem – tomu nejmladšímu jsou teprve čtyři roky. Nemám primárně hrůzu z vězení, ale pokud bych tam skončila, moje děti přijdou o jednoho z rodičů. Neustále musím balancovat mezi odpovědností vůči své zemi a událostem, ke kterým tam dochází, ale i odpovědností za život mých blízkých. 

Rusko se vnitřně otřásá a nejde jen o ty poslední protesty, říká analytik Havlíček

Číst článek

Řekla byste, že dnes už se cítíte v Česku v bezpečí, nebo u vás jisté obavy stále převládají?
Musím říct, že bezprostřední nebezpečí necítím, ale je to velmi relativní. Neustále dostávám nejrůznější výhrůžné zprávy, ať už jsou namířené proti mně, nebo mým dětem. Někdy se snažím sama sebe uklidnit tím, že pes, který štěká, nekouše. Pokud by po mně někdo vážně šel, nepsal by mi takové zprávy, psychicky je to pro mě ale velmi těžké. Pořád cítím vnitřní pocit nejistoty.

Lidé, kteří mi píšou tyhle zprávy, jsou většinou v Rusku, ale ani v tom nemůžu mít žádnou jistotu. Musím si uvědomit, že pokud se někdo rozhodne, že mě zlikviduje a že začínám být opravdu nebezpečná, nebudou pro něj hranice existovat. Takových případů známe v souvislosti s Ruskem celou řadu, kdy byli nepohodlní lidé likvidováni v Německu nebo v jakýchkoliv jiných zemích. Spíš se tedy snažím sama sebe uklidnit tím, že moje činnost vlastně neohrožuje ruský stát a je to jen lokální téma, ale příjemná tato situace rozhodně není.

Jak těžké pro vás bylo a je rozloučit se s rodnou zemí s vědomím, že už se tam možná nikdy nevrátíte?
Na začátku jsem si myslela, že jedu do Česka jen na dva měsíce. Nevěděla jsem, že svou zemi opouštím a že se s ní budu loučit. Odjížděla jsem jen s malým kufříkem a nebrala jsem si ani žádné cennosti. Až ve chvíli, kdy jsme byli s manželem oba v Litvě a rozhodovali jsme se, zda požádáme o azyl, jsem si uvědomila, že to je krok, který už nelze vzít zpět. Bylo jasné, že po žádosti o azyl se už do země vrátit nemůžeme, a i kdybych o to měla zájem, moje země by mě nepřijala – pravděpodobně by mě obvinili z extremismu, a šla bych rovnou do vězení. Můj vnitřní dialog vůbec nebyl o tom, zda v Ingušsku zůstanu a budu tam žít, protože taková varianta prostě neexistovala.

Je ale jasné, že se mi stýská – po matce, bratrech, ale i po setkáních s přáteli – a chybí mi také hory. Občas se ve mně probudí určitá nostalgie, ale snažím se to odhánět a smutek si nepřipouštět, protože potřebuju sílu a tohle všechno mě hrozně oslabuje. Možná mi v tom pomáhá i vědomí, že návrat jednoduše není možný.

Souvisí to i s režimem Vladimira Putina. Spousta jeho protivníků je ve stejné situaci jako já a do země se vrátit nemohou, v současnosti ale v Rusku probíhají velice aktivní protesty a z nich je jednoznačně vidět, že se vláda nechystá vyjít vstříc výzvám lidu a usilovat o nějaké vstřícnější jednání. Na druhou stranu se ale ukazuje, že tito lidé opravdu usilují o svržení systému. To vyvolává určitou naději, která ale samozřejmě není příliš silná, protože to vypadá, že se schyluje spíš k běloruskému scénáři, kdy se Putin své moci dobrovolně nevzdá. Pokud by se ale systém jednou podařilo změnit, budu se moct vrátit.

Během demonstrací v neděli 31. ledna bylo po celém Rusku zatčeno několik tisíc lidí | Zdroj: Reuters

Na Kavkaze Navalného nepodporují

Jak tedy vnímáte aktuální protesty, které se dva víkendy po sobě konaly v desítkách měst po celém Rusku? Vidíte je jako něco zlomového?
Je pravda, že podobně silné protesty byly naposledy v roce 2012. Katalyzátorem současných demonstrací se staly dobře známé věci, jako otrava a zatčení Alexeje Navalného, a podle mě budí naději, že přiblíží konec systému v jeho současné podobě. Tlak režimu totiž rok od roku sílí, neustále jsou přijímány nové zákony, které dusí lidi, zašlapává jakékoliv snahy o demokracii a svobodu projevu.

Soud poslal Navalného ještě na necelé tři roky za mříže. ‚Vše bude v pořádku,’ vzkázal po verdiktu

Číst článek

Rusové jsou ale velmi trpělivým národem a ve své historii měli celou řadu tyranů, kterým dokázali dlouhou dobu tolerovat jejich jednání. Proto si nemyslím, že by současné protesty mohly přinést nějaký rychlý proces změn. To by bylo naivní, lidé v Rusku si ale začínají uvědomovat svoje práva a chtějí se za ně prát. Brutální zásahy, bití pendreky a hromadné zatýkání jsou ale další ukázkou zoufalého stavu absence demokracie. Naděje tu tedy je, ale jen velmi opatrná.

Myslíte, že tyto záběry zachycující násilný postup ozbrojených složek mohou přesvědčit větší množství lidí postavit se režimu a snížit tak jeho podporu, kterou si Kreml snaží udržovat za pomoci propagandy, státních sdělovacích prostředků a podobně?
Myslím, že Putina podporuje spíš starší generace, která sleduje televizi. Ale ti, co mají přístup k internetu a alternativním zdrojům informací, jako je mládež nebo střední generace, vědí, že propaganda a pohádky o západních agentech mají sloužit jen k zastrašování lidí.

Podpora Putina, která vychází z takzvaných „průzkumů“ veřejného mínění, jsou jen čísla napsaná na papíru. Pro mě je zajímavý jiný ukazatel, a to je zvyšující se míra protestní aktivity v celém Rusku a klesající podpora Putina. I podle posledních oficiálních výsledků má podporu 53 procent, musíme si ale uvědomit, že tento výsledek už je ovlivněn vládními snahami, a přesto se nepodařilo dosáhnout většího čísla než 53. Vnímám to jako velký pokrok a výsledek procesů, které se odehrávají.

Například na severním Kavkaze, kde leží Ingušsko, podle mě podpora Putina začíná být skoro nulová, protože začíná být vnímán jako zdroj veškerého neštěstí v regionu. Pokud se vrátíme na začátek k protestům v Ingušsku, mnozí obyvatelé tehdy nabyli dojmu, že Putin vůbec netuší, co se u nás ohledně protestů a hranic mezi Čečenskem a Ingušskem odehrává. Dokonce se našlo 51 tisíc lidí, což odpovídá zhruba 10 procentům obyvatel Ingušska, kteří se podepsali pod výzvu Putinovi, aby vložil své úsilí do řešení situace.

Ministerstvo zahraničí předvolalo velvyslance Ruska. Podle něj má Česko ‚dvojí standard‘ diplomacie

Číst článek

To bylo samozřejmě naivní, skutečně se ale ukazuje, že severní Kavkaz začíná měnit svůj postoj k Rusku jako takovému a Putinovi v jeho čele. Komentáře na sociálních sítích hodnotí Putina velmi negativně, a některé z nich dokonce tvrdí, že se zbytkem Ruska nemůže Ingušsko nikdy v klidu koexistovat. Z toho je cítit, že je Rusko vnímáno jako koloniální velmoc, my na Kavkaze jsme ale ze své podstaty poměrně svobodným národem.

I když je Putinova podpora v regionu podle vás velmi slabá, některá média poukazují na to, že aktuální vlna protestů na severním Kavkaze v podstatě neprobíhá. Čím to je? Jaké informace máte z místa?
Je potřeba říct, že Navalnyj nemá mezi obyvateli severního Kavkazu podporu. Vnímají ho jako nacionalistu a šovinistu, protože některá z jeho prohlášeních o Kavkazu vyznívala velmi negativně, i když tyto výroky mohly být někdy špatně pochopené. Současné protesty jsou prezentovány jako podpora Navalnému a zároveň jako vyjádření odporu vůči Putinovi, u nás to ale s tímto rovnítkem být vnímáno nemůže, protože Navalnyj podporu nemá.

S tím ale souvisí další věc, a to je čerstvá zkušenost s protesty u nás v Ingušsku. Jsme nejmenší republikou Ruské federace, a když jsme před dvěma lety protestovali my, nikdo nás nepodpořil. Nechali nás v tom a stále to máme v sobě. Určitou roli v tom tedy sehrává i zklamání a zároveň skutečnost, že po nedávných demonstracích jsou v Ingušsku jakékoliv podobné projevy velmi tvrdě potlačovány. Stačí jen to, že podáte oznámení o konání veřejného shromáždění, a hrozí vám pronásledování. Zatýká se i za poklidné demonstrace, a dokonce obyčejné mítinky, protestní aktivita v Ingušsku je tedy za aktuálních podmínek proto nulová a téměř nemožná.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme