Vladimir Putin (65)

Bezkonkurenčně nejpopulárnější politik v zemi Putin zcela ovládá ruskou politickou scénu již téměř 20. rokem. Od srpna 1999 byl premiérem a v prosinci 1999 si ho jeho předchůdce Boris Jelcin překvapivě vybral jako svého nástupce.

V březnu 2000 poprvé zvítězil v prezidentských volbách a o čtyři roky později vítězství s přehledem zopakoval. S ohledem na ústavu se poté nemohl ucházet o třetí mandát v řadě, stal se proto premiérem a jako svého nástupce v prezidentském křesle si vybral Dmitrije Medveděva. V roce 2012 si s Medveděvem své funkce vyměnili: Putin opět vyhrál prezidentské volby a znovu se ocitl v čele státu.

Rusové v Putinovi objevili ideálního vůdce, protože podle nich dokáže tvrdě hájit zájmy země v zahraničí a z Ruska po letech chaosu a úpadku opět učinil stabilizovanou velmoc. Putinovi odpůrci kritizují stav demokracie v Rusku, rostoucí koncentraci moci a budování kultu osobnosti, zvyšující se vliv státu na média a ekonomiku nebo nevysvětlené vraždy novinářů. V roce 1991 opustil kdysi obávanou sovětskou tajnou službu KGB, do které vstoupil hned po studiích práv v roce 1975. V KGB měl pověst zastánce tvrdé linie a svými kolegy z tajných služeb se obklopuje v politice. Po dráze špiona v Německu, díky níž perfektně ovládá němčinu, se stal asistentem prorektora Leningradské státní univerzity. Na počátku 90. let se jeho někdejší profesor Anatolij Sobčak stal primátorem Petrohradu a Putina jmenoval svým zástupcem. V červnu 1996 se Putin objevil v blízkosti tehdejšího prezidenta Jelcina a jeho kariéra nabrala strmý vzestup.

Pavel Grudinin (57)

Komunistická strana Ruské federace (KPRF) v minulosti dosud vždy postavili do prezidentských voleb svého předsedu Gennadije Zjuganova, ale tentokrát padla volba na poměrně málo známého Grudinina, který vystudoval fakultu zemědělské mechanizace na Moskevském zemědělském institutu a v roce 2001 absolvoval Ruskou akademii státní služby. Od roku 1995 je ředitelem Leninova sovchozu (zemědělského podniku) nedaleko Moskvy, který je proslulý hlavně pěstováním jahod. Figuroval dosud pouze v regionální politice. Není komunistou, ale označuje se za stoupence strany. Dříve býval členem vládní strany Jednotné Rusko. Nedávno vyvolala rozruch zpráva agentur, že je miliardářem. To popřel s tím, že se jednalo o chybnou interpretaci majetkového přiznání. Přiznal ale, že výše jeho majetku přesahuje v přepočtu devět milionů korun.

Vladimir Žirinovskij (71)

Předseda nacionalistické Liberálnědemokratické strany Ruska (LDPR), která je populární zejména mezi extremisty a lidmi, podle kterých Rusko ztratilo velmocenské postavení, je dlouholetým poslancem. Strana pod jeho vedením vystupuje proti menšinám a proti všem neruským prvkům ve společnosti.

Nechvalně proslulé se staly Žirinovského nevybíravé útoky proti oponentům, výtržnosti a nacionalistické a antisemitské výroky. Na prezidenta kandidoval i v letech 1991, 1996, 2000, 2008 a 2012, v těch posledních skončil na čtvrtém místě. V roce 2001 poprvé přiznal, že rodina jeho otce Volfa Isaakoviče Ejdelšteina byla židovského původu původně z Polska. Původně vystudoval institut asijských a afrických zemí v Moskvě (specializoval se na turečtinu) a později večerně i práva. Před rozpadem SSSR pracoval například na ministerstvu spravedlnosti.

Sergej Baburin (59)

Vystudovaný právník a vědecký pracovník je šéfem radikálně nacionalistické strany Ruský všelidový svaz. Práva vystudoval v roce 1981 na univerzitě v Omsku. Během vojenské služby krátce působil v Afghánistánu a poté získal doktorát na Leningradské státní univerzitě (dnes Petrohradská) a na konci 80. byl děkanem právnické fakulty „své“ univerzity v Omsku. V letech 2002 až 2012 byl rektorem Ruské státní obchodně-hospodářské univerzity a angažuje se také v různých spolcích slovanské sounáležitosti. V roce 1990 byl poprvé zvolen do parlamentu a přes deset let byl poslancem a několik let i místopředsedou Státní dumy. V roce 1993, kdy si konflikt mezi proparlamentními silami a přívrženci tehdejšího prezidenta Borise Jelcina vyžádal téměř 200 obětí, byl jedním z nejhlasitějších kritiků Jelcina. Je známým řečníkem na demonstracích ruských nacionalistů. Narodil se v kazašském Semipalatinsku.

Xenija Sobčaková (36)

Někdejší televizní moderátorka blízká opozici je dcerou bývalého starosty Petrohradu Anatolije Sobčaka, který byl blízkým přítelem, profesorem a politickým mentorem Vladimira Putina. Je jedinou ženou mezi osmi uchazeči o funkci šéfa ruského státu a je mezi nimi i nejmladší. Skandály opředená žena, která bývá označována za ruskou Paris Hilton, se dostala do povědomí veřejnosti jako moderátorka televizní reality show. Má za sebou i několik filmových rolí, zhostila se řemesla módní návrhářky a jako novinářka se angažovala v opozičních médiích. Jako celebrita a hvězda moskevských salónů je známá po celém Rusku. Už řadu let angažuje v protestním hnutí proti kremelskému establishmentu, v roce 2012, v době silných protestů proti Putinově znovuzvolení, její byt prohledávala policie. Sám prezident se o ní několikrát veřejně zmínil, vzhledem k úctě, kterou zachovává k památce jejího otce, se ale zdržuje kritických poznámek. I Sobčaková odmítá útočit přímo proti Putinovi. Oznámení své kandidatury „opepřila“ výzvou k propuštění ruských politických vězňů a odsouzením anexe Krymu. Po přerušeném studiu mezinárodních vztahů na Petrohradské státní univerzitě nakonec vystudovala politologii na prestižním Státním institutu mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO).

Maksim Surajkin (39)

Šéf menší ultralevicové strany Komunisté Ruska, která má ve svém znaku srp a kladivo a z internetových stránek na návštěvníka hned po otevření „vykouknou“ tváře komunistických vůdců Josifa Stalina a Vladimíra Iljiče Lenina. Sám se označuje za soudruha a kandidáta na „stalinského prezidenta“. Původně byl členem KPRF, do které vstoupil ve svých 18 letech. Vystoupil údajně kvůli tomu, že strana je málo levicová a radikální. Členem KPRF byl v letech 1996 až 2004 a pracoval ve vedení moskevského výboru strany a angažoval se v komunistických mládežnických organizacích. V roce 2012 stál u zrodu Komunistů Ruska. Po studiích na Moskevské státní univerzitě železniční dopravy (dnes Ruská dopravní univerzita) podnikal a přednášel na své alma mater.

Boris Titov (57) 

Kandidát liberálně konzervativní Strany růstu je od roku 2012 ombudsmanem pro dodržování práv podnikatelů kanceláře prezidenta Vladimira Putina, takže je jedním z nejbližších spolupracovníků současného prezidenta. Podle spekulací tisku se kandidaturou hlásí o další funkci v nové Putinově administrativě. Titov v roce 1983 vystudoval prestižní Státní institut mezinárodních vztahů v Moskvě (MGIMO) a poté pracoval v zahraničním obchodě. Po rozpadu SSSR působil ve vedení několika podniků a nyní se věnuje práci pro Putina, přednáší a působí ve vedení několika profesních svazů.

Grigorij Javlinskij (65)

Tento ekonom, opoziční politik a kritik prezidenta Vladimira Putina se stal známým na jaře 1990 prvním plánem tržních reforem v historii SSSR, nazvaným „500 dní“. Po jeho neúspěchu rezignoval na funkci místopředsedy vlády. Je spoluzakladatelem a bývalým dlouholetým předsedou hnutí Jabloko, které se již několik let neúspěšně snaží dostat do parlamentu. Javlinskij byl poslancem v letech 1993 až 2003. Dvakrát kandidoval na prezidenta, v posledních v roce 2000 skončil na třetím místě se ziskem asi šesti procent hlasů. V roce 2012 byl z voleb vyřazen, protože podle volební komise nepředložil dva miliony hodnověrných podpisů od občanů na podporu své prezidentské kandidatury. Po studiu ekonomie na Moskevském institutu národního hospodářství pracoval jako inženýr a vědecký pracovník v různých hospodářských institutech a ústavech. Má pověst čestného politika, který se nikdy nezapletl do žádného skandálu.