Tři týdny války na Ukrajině pohledem stratéga: Rusové udělali chybu hned na začátku a nedaří se jim
- Před třemi týdny vpadli ruští vojáci na Ukrajinu. Doposud zničili část tamní infrastruktury a obsadili některá města. Nepodařilo se jim však prolomit obranu Kyjeva.
- V hlavním městě se bojů účastní také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který je stále naživu.
- Rusko rekrutuje vojáky do armády. Na stranu Kyjeva se přidali dobrovolníci ze Západu.
- Boje jsou patrné i na informačním poli. Nelze nezávisle ověřit ztráty nebo úspěšnost operací.
- Bezpečnostní analytik Richard Stojar v rozhovoru pro iROZHLAS.cz řekl, že předpokládá ukončení bojů nejpozději v květnu.
Ukrajinci už třetí týden vzdorují ruskému nátlaku, náletům a útokům. Jak dlouho to ještě mohou vydržet?
To bude záležet na stupni ukrajinských obranných a ruských útočných kapacit.
Ruský postup není takový, jak se očekávalo. Na hlavních směrech se dá říct, že byl zastaven nebo zablokován a nedochází tam k nějakým razantním změnám.
Protileteckými kryty v Kyjevě prostupují slzy a strach o blízké. Pocity zoufalosti ale střídá i naděje
Číst článek
Setkal jsem se s kvantifikací, že ruský útočný potenciál či ofenzivní schopnosti a síly klesly - ve srovnání s tím, kde byly po 20. února - o 30 až 40 procent. Ale samozřejmě klesly i obranné schopnosti a možnosti na ukrajinské straně.
Je tedy obtížné predikovat, jak dlouho to může ukrajinská strana vydržet, případně jak dlouho to mohou vydržet Rusové. Obě strany de facto deklarují, že pokud se konflikt nevyřeší nějakou pro ně uspokojivou dohodou o příměří, mají dostatek sil na to, aby pokračovaly.
Co dělá právě ukrajinský vzdor s ruskou morálkou? Hlavní město je cílem ostřelování a útoků, obyvatelé slyší každou chvílí sirény, které je volají do krytů, v metru se rodí děti... Přesto se do něj Rusům nedaří plně proniknout, a přitom před Kyjevem čekala kolona techniky, která dosahovala desítek kilometrů.
Morálka v ruské armádě nebyla od počátku zrovna vysoká. Zvlášť u vojáků základní služby, kteří ani nevěděli, že jsou vyslání do nějakého konfliktu. Nepočítalo se s nějakým ozbrojeným odporem, takže dosavadní průběh se určitě pozitivně na morálce ruských vojáků neodrazil.
Kolona asi nemá co dočinění s morálkou, jako spíš s nefunkční logistikou. Ale pochopitelně i to, že jste několik dnů na jednom místě a nevíte, co se děje, nemůžete dopředu ani dozadu, se na morálce určitě podepíše.
Ukrajinská strana zveřejňuje zachycené rozhovory a komunikaci mezi ruskými vojáky, kteří porušují informační klid a volají skrz nezabezpečené linky svým blízkým do Ruska. A v podstatě ventilují svoji frustraci. Z toho se samozřejmě dá usuzovat, že morálka není na odpovídající výši.
Na druhé straně je v případě ruské armády přece jen trošku rozdíl oproti jiným ve vojenském prostředí. V průběhu historie můžeme u řadových vojáků vidět jakýsi stoicismus. Byť bojují bez nadšení, zároveň jsou schopni trpět a umírat, aniž by se to nějakým zásadním způsobem odrazilo na tom, jak bojují.
Zásadní chyba: spuštění operace
V počátcích války se mluvilo o tom, že ruským předpokladem byl tzv. blitzkrieg, tedy blesková válka. A jak se zdá, poněkud se nenaplnil. Co víme o taktice, kterou Kreml chtěl uplatňovat? Nejprve útočili ze tří směrů. Neudělalo tam Rusko nějakou strategickou chybu? Pokud ano, kde?
Zásadní chybou bylo vůbec to, že operaci spustili. Výrazně podhodnotili ukrajinskou obranyschopnost. Myslím si, že se ani neuvažovalo o blitzkriegu jako o nějaké „bleskové speciální vojenské operaci“, jak to ruská strana nazývá. Cílem asi skutečně mělo být se během pár dnů rychle zmocnit klíčových center nebo minimálně zajmout ukrajinskou vládu, prezidenta nahradit patrně nějakým jiným proruským subjektem. Tady se spekuluje o tom, že to měl být bývalý prezident Viktor Janukovyč (ten ze země utekl po Majdanu v roce 2014 - pozn. red.).
Ztráty nepřítele rostou, hlásí Kyjev i Moskva. První civilisté z Mariupolu jsou podle úřadů v bezpečí
Číst článek
A v podstatě i informace, které máme dnes, mluví o tom, že původní ruský plán byl, že celá operace měla skončit už před 14 dny. V podstatě 6. března to mělo být vyřešené. Ruským plánem bylo ochromit ukrajinskou obranyschopnost, zejména třeba ukrajinskou protivzdušnou obranu, případně i další složky raketovými údery v hlubokém ukrajinském vnitrozemí na západě. A hlavně pak obsadit Kyjev a znemožnit tak jakýkoliv organizovanější odpor. Což se nepodařilo.
Ruská strana se určitě dopustila řady chyb, ale v prvé řadě asi podcenila ukrajinskou vůli čelit obrovským invazním silám. Pro většinu vojenských expertů to bylo možná největším překvapením – jak se ukrajinská rezistence ukázala být tvrdá a na druhé straně jak byly ruské vojenské schopnosti výrazně přeceňovány.
Rusko obléhalo hned několik měst. O víkendu se jim podařilo obsadit Melitopol, dosadit tam svou starostku. A jak jste teď naznačoval, že Rusko mohlo mít v plánu měnit administrativu v rámci celé země: myslíte si, že nyní přejdou k tomu, že budou postupně měnit administrativu měst, aby nějakým způsobem nastolili svůj vliv aspoň na úrovni menších správních jednotek?
Kde ruská strana obsadila významnější centrum, tam je v jejím zájmu nastolit správu, která by nějakým způsobem akceptovala jejich představy. Chová se tak každá okupační mocnost.
V tomto případě patrně došlo k situaci, že dosavadní starosta, který pak zmizel nebo byl unesen, asi nebyl z ruského pohledu příliš kooperativní (podle kanceláře ukrajinského prezidenta byl Ivan Fedorov ve středu z ruského zajetí osvobozen - pozn. red.). Takže tam byl dosazen někdo jiný, kdo z ruské perspektivy bude představovat užitečnějšího partnera. A to se samozřejmě dá očekávat i v případě dalších obsazených měst.
After Russian forces kidnapped the mayor of Melitopol in southern Ukraine, local lawmaker Galina Dalinichenko says "a committee of the people's chosen ones" will be in charge.
— max seddon (@maxseddon) March 13, 2022
She urges locals to "adjust to the new reality" and says protests are "extremist," a Russian buzzword. pic.twitter.com/o9pEisrPJa
Mozek ruské operace
Kdo o těchto krocích v Rusku rozhoduje? Je to prezident Vladimir Putin?
Prezident Putin je pochopitelně na vrcholu ruské mocenské hierarchie. Na druhé straně asi není jediným absolutním vládcem, který by o všem rozhodoval. Je kolem něj užší okruh osob politicko-vojenského velení Ruské federace. Často se samozřejmě mluví zejména o Putinovi blízkých „silovicích“ – tedy představitelích silových resortů, kteří mají podobný background jako Vladimir Putin.
Kdo tvoří Putinovy blízké kruhy? Dominují silové složky, diplomacii odložil na druhou kolej
Číst článek
Má přístup k relevantním informacím? O tom, jak probíhá jejich „speciální vojenské operace“?
Zda je nějakým způsobem izolován od aktuálního dění, těžko říct. To je předmětem spekulací. Teď se samozřejmě uvádí, že covidová éra přispěla k tomu, že se Putin více izoloval i od svého okolí. V současnosti si ale nemyslím, že by byl úplně izolován.
Je celkem zřejmé, že pokud čekali, že celá operace proběhne rychle a v podstatě za týden bude ukončena, tak musí i naprosto izolován vnímat, že vše neběží podle plánu a jsou tam značné problémy.
V případě Vladimira Putina je to otázka, jakou si klademe už dlouhou dobu. Před 15 lety se mluvilo o tom, že není zrovna příznivcem moderních médií, že nesleduje internet a každé ráno čte fyzické výtisky zahraničních novin a časopisů, s internetem nepracuje a vyhýbá se mu.
A podobným způsobem to samozřejmě může fungovat i dnes, ale on musí dostávat informace od ruských zpravodajských služeb. Nepodezříval bych ho, že se ocitl v nějaké informační izolaci a že by s ním mohlo být manipulováno.
Strategie
Rusové se koncentrují hodně u přístavů. Jak velká je podle vás pravděpodobnost, že byste mohli snažit propojit pobřeží?
Na jižní frontě se dá říct, že se ruské armádě daří poněkud lépe než na severu nebo východě. Pozemní koridor s Donbasem na východ od Krymu už byl vlastně zabezpečen, kromě stále vzdorujícího Mariupolu.
Na druhé straně postup na západ od tohoto prostoru, ten je komplikovaný. Tam byl ruský postup zastaven, zablokován a fronta se výrazněji nehýbe. Není možné - s výjimkou obsazení Chersonské oblasti - sledovat nějaké výraznější ruské úspěchy.
Odříznutí Ukrajiny od moře by bylo celkem logickým cílem ruské strany. Pravděpodobně s něčím takovým původní plány také počítaly, a pokud by se to podařilo úspěšně realizovat, určitě by to posílilo pozici Ruska nejen vzhledem k aktuální situace na frontě, ale také pro případná jednání o příměří nebo mírová jednání.
Ruským záměrem určitě bylo obsadit třeba Oděsu – město, které má významný ruskojazyčných element. Byl by to jeden z velkých úspěchů, který by Rusko mohlo prezentovat. Naopak pro ukrajinskou stranu by to byla těžká ztráta. Patrně i s negativními dopady na celkovou morálku společnosti.
Ale zatím o nějakém výraznějším úspěchu v tomto směru nic nevypovídá. Spekulace o námořní výsadkové operaci se sice objevily, ale zatím k ničemu nedošlo. A nemyslím si, že je ve vojenských schopnostech ruské Černomořské flotily úspěšnou výsadkovou operaci realizovat – to by byl asi jen nějaký doplňkový příspěvek k potenciální pozemní operaci, která by se rozvíjela západním směrem.
Zapojilo by se pak do války i proruské Podněstří, které s Ukrajinou sousedí?
Pokud by k tomu došlo, tak asi už by pak nebyl problém se spojit i s Podněstřím. Ale tady bych byl trošku skeptický, do jaké míry by to za aktuální situaci mělo pro ruskou stranu nějaký zásadnější význam. V Podněstří je proruská entita – Podněsterská republika, je tam i omezený ruský kontingent.
Nicméně pro ukrajinskou stranu by to možná znamenalo další problém. Roztáhla by se fronta, musela by zkoncentrovat některé své síly v dalším směru. De facto by se postupně ocitla v téměř úplném obklíčení, kromě samotného západu Ukrajiny.
Komplikace by to byla, ale samotný vojenský přínos ozbrojených sil Podněsterské republiky – proruských separatistů, plus ruského kontingentu – by asi zase tak významný nebyl. A ono přece jen je Podněstří, ve srovnání s ostatními zamrzlými konflikty nebo separatistickými entitami v postsovětském prostoru, také trošku specifické. Nemyslím si, že by v Podněstří byla nějaká výrazná společenská podpora, aby se angažovali na ruské straně.
Naopak podporu, aspoň tedy části obyvatel, našlo Rusko v Sýrii. V souvislosti s touto zemí se od minulého týdne spekulovalo o tom, že tam probíhá verbování Syřanů do ruské armády. Kreml v pátek uvedl, že zapojením zahraničních dobrovolníků by bylo vyhráno. Jak do boje mohou zasáhnout oni? Promítne se případně jejich přítomnost v taktice boje, jak jste už naznačoval s ohledem na přeskupení ukrajinských jednotek?
Otázka syrského prvku - nebo syrských kontraktorů - je také hodně frekventovaná. Nějakým způsobem by se určitě projevila. Nicméně, pokud by Rusko chtělo získat nějaké syrské vojáky nebo dobrovolníky, tak by se asi jednalo většinou o bojovníky, kteří mají praktické zkušenosti z mnohaleté občanské války v Sýrii. Zejména pak z bojů ve městech. Takže pokud by nastala fáze, že by Rusko více zaměřilo na dobývání měst – ať už by to byl Charkov, Kyjev, Mariupol nebo třeba Oděsa – tak tam by samozřejmě vojáci s takovýmito zkušenostmi byli využitelní nebo byli by cenným přínosem.
Na druhé straně jsem trošku skeptický v tom ohledu, do jaké míry by se je ruské straně podařilo v krátkém časovém horizontu integrovat do jednotek. Přece jen je to hodně cizorodý element, je tady jazyková bariéra, jiné zkušenosti a postupy, než které třeba uplatňuje přímo ruská strana.
Spekuluje se o počtu. Objevují se informace o 16 tisících už hlásících se Syřanů, případně britský The Guardian přišel i s cifrou 40 tisíc. Myslím si, že přeci jen takové počty jsou trošku předimenzované a v podstatě reálně využitelné by to bylo v řádu stovek osob.
Opět je tady prvek ruské logistiky, která by měla ještě zabezpečovat nějaký cizorodý element, sladit nebo nějakým způsobem integrovat do ruských formací a v podstatě koordinovat bojovou činnost. To si myslím, že není úplně realizovatelné v horizontu několika málo dnů. Dalo by se mluvit o nějaké efektivitě v případě, že by konflikt měl dlouhodobější charakter.
Přehled ruských válečných spojenců. Na Ukrajině za Putina bojují Bělorusové, Vagnerovci a Čečenci
Číst článek
Za této situace si myslím, že informace o syrských nebo jiných dobrovolnících mají na ruské straně spíš propagandisticky kompenzovat západní dobrovolníky na ukrajinské straně. Ukázat, že Rusko není vyvrhelem, že je tady například řada vděčných Syřanů. A nějakým způsobem zdůraznit, že ani Rusko není nějakým způsobem opuštěno, přehlíženo.
Víme o tom, že do války na Ukrajině jsou na ruské straně zapojeny soukromé jednotky Vagner. Zasáhli tito žoldnéři už nějakým zásadním způsobem? Jaká je jejich role? Například list The Times psal o tom, že na Ukrajinu přišli s jasným cílem zajmout a za vysokou finanční odměnu zavraždit ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a další vrcholné ukrajinské představitele.
Pokud se mluví o nasazení Vagnerovců, tak škála jejich využití nebo úkolů, které by obdrželi, je asi daleko širší. Oproti Syřanům nepředstavují pro ruskou stranu žádný problém.
Jsou to v naprosté většině občané Ruské federace, kteří mají zkušenosti z dřívějšího působení v ruských ozbrojených silách. Není tady žádná jazyková nebo jiná bariéra. Jsou to de facto vojáci nebo kontraktoři, kteří mohou být okamžitě nasazeni, kteří mají velké zkušenosti a mohou být přínosem také pro ruskou stranu na jakémkoliv úseku fronty nebo při plnění téměř jakýchkoliv úkolů, které jim ruská strana zadala.
V tomto případě to není nějaký cizorodý element, jako u Syřanů nebo zahraničních dobrovolníků na ukrajinské straně. Je to v podstatě jakési východisko z personální nouze, kterou ruská strana to pociťuje.
‚Nelítostní válečníci‘
A co třeba Čečenci?
U těch je možná trochu odlišná pozice. Opět jsou to všechno občané Ruské federace, ale nejsou to etničtí Rusové, jsou to etničtí Čečenci. V podstatě jsou ti tzv. Kadyrovci příslušníky bezpečnostních sil Čečenské autonomní republiky v rámci Ruské federace, byť nejsou plně pod bezprostřední kontrolou toho vrcholu ruské politické vojenské hierarchie. Jsou velice autonomní jednotku pod osobním dohledem čečenského prezidenta Ramzana Kadyrova.
Jsou zcela seznámeni s ruským způsobem boje. Participovali už v celé řadě konfliktů. Po boku Ruska působili příslušníci státních složek třeba i v syrském konfliktu, kde je ruská strana široce využívala. Samozřejmě jejich přítomnost může mít jistý psychologický efekt na tu ukrajinskou stranu, protože čečenští bojovníci jsou známí jako velice dobří a nelítostní válečníci.
Potřebuje ruská armáda pomoc těchto jednotek? Je to třeba kvůli ruským ztrátám? Co o nich víme? Jak jsou na tom z hlediska padlých vojáků nebo i třeba poškozené techniky?
Ztráty jsou problematické. Ukrajinská strana zveřejňuje poměrně vysoká čísla o ruských ztrátách, zahraniční hodnocení jsou pak trošku střízlivější. Když Ukrajinci deklarovali, že padlo už více než 12 tisíc ruských vojáků, odhady americké CIA mluvily o tom, že číslo je nižší a pohybuje se mezi dvěma až čtyřmi tisíci. Ale to je pochopitelné. V každém konfliktu strany nadhodnocují ztráty protivníka a podhodnocují svoje vlastní. Není to jen záležitost tohoto konfliktu.
Od počátku invaze podle Zelenského zemřelo 1300 ukrajinských vojáků. Rusů přišlo o život 12 tisíc
Číst článek
Přesnější informace, které Ukrajina dává, je o vlastních ztrátách, tam zmínili 1300 padlých vojáků. Těžko říct, jakou to má vypovídací hodnotu, ale každá ztráta je pro ukrajinskou stranu citlivější. Když to generalizujeme, Rusko je třikrát lidnatější a v podstatě má minimálně třikrát větší zdroje – jak lidské, tak materiální. Kdyby byl poměr ztrát vyrovnaný, tak by to znamenalo, že bude v podstatě slábnout primárně ukrajinská strana.
Třeba ztráty na technice jsou určitě nesrovnatelně větší na ruské straně. To se v podstatě asi dá dnes jednoznačně interpretovat: ukrajinská strana těžkou bojovou techniku do konfliktu zatím příliš nenasadila. Jiná je situace, co se týče letectva, tam jsou ukrajinské ztráty pochopitelně výrazně větší.
Pomoc států Západu
Na stranu Ukrajiny si v posledních týdnech přidávají také zahraniční dobrovolníci. Mohou nějakým způsobem doplnit ztráty, případně vyvážit právě nerovnoměrnost jednotek, kterou jste teď naznačil v porovnání s Ruskem? Co od nich můžeme očekávat?
Záleží případ od případu. Řada z nich deklaruje, že má v kvalitní výcvik, vojenskou kariéru za sebou třeba při přímé bojové zkušenosti z různých konfliktů. Dobrovolníci tohoto typu mohou být velkým přínosem. Jejich počty jsou také vysoké, dnes už se mluví o téměř 20 tisících dobrovolníků. To je pro ukrajinskou stranu poměrně výrazná podpora, minimálně v psychologické rovině. Zvedá to morálku ukrajinské společnosti i přímo ukrajinských vojáků. Cítí, že nejsou osamocení, mohou vnímat velké sympatie z okolního světa. Dá se říci, že jakýkoliv dobrovolník, který tam přijde a ocitne se na frontě, působí pozitivně na ukrajinské spolubojovníky. Je to viditelný symbol externí zahraniční podpory.
Různé taktiky či jazyková bariéra. Jaké překážky čekají dobrovolníky ze zahraničí ve válce na Ukrajině?
Číst článek
V praktické rovině to opět představuje trošku problém, podobně jako třeba se zmiňovanými Syřany na ruské straně. Není úplně jednoduché takovéto počty ve velmi krátké době integrovat do odborných sil.
Ještě větší potenciál počtu vojáků nasazených na ukrajinské straně nabízí Severoatlantická aliance. Ukrajinský prezident Zelenskyj na tuto organizaci vytrvale apeluje a vyzývá ji k zapojení do války. Je důležité zmínit, že z podstaty fungování by NATO nemělo zasahovat na území nečlenského státu. Pokud bude válka pokračovat, myslíte si, že může dojít k tomu, že se státy zapojí? Co by to znamenalo?
Teoreticky ten případ pochopitelně nastat může. Severoatlantická aliance se aktivně angažovala v konfliktech, které šly mimo členskou základnu. Byly to letecké údery třeba proti Srbsku z roku 1999 nebo operace v Libyi.
Nechce se ale právě v tomto případě organizace vyvarovat tomu, co pak následovalo po vámi zmíněných akcích?
Myslím, že ve srovnání s rusko-ukrajinským konfliktem byly ty předchozí případy v podstatě skutečně zanedbatelné. A byť následky nemusely být úplně ideální a stav, který tam byl nastolen, asi neodpovídal původním představám toho, čeho se tam chtělo dosáhnout, byly zcela bezvýznamné.
S největší pravděpodobností by samozřejmě vojenské zapojení NATO neznamenalo nic menšího, než válečný konflikt s Ruskou federací. To si samozřejmě uvědomují činitelé, kteří mají rozhodovací pravomoc. A jak jsme slyšeli opakovaně ze strany americké administrativy a prezidenta Joea Bidena: Spojené státy tam nepošlou ani jednoho vojáka, nehodlají se tam vojensky angažovat. Podobně i generální tajemník NATO Jens Stoltenberg prohlásil, že nemá plány ani žádný záměr na Ukrajině intervenovat. Vyjádření jsou poměrně zřetelná a jasná.
Volání z ukrajinské strany nebo případně pak nějaké morální apely na západní představitelé se mohou objevovat. Ale prozatím je docela zřetelné, že vůči nějakému zapojení je velkou rezervovanost.
Ona to třeba ukázala i kauza dodávek stíhacích letounů MiG-29. Ze strany některých členských států Aliance nebo zejména Polska. Kde najednou, ačkoliv se to bralo jako hotová věc, se od toho distancovaly. Nakonec se žádné dodávky MiG-29 na Ukrajinu nekonají. A patrně ani konat nebudou, protože i to bylo vyhodnoceno jako příliš velké riziko, které by mohlo přispět k eskalaci konfliktního potenciálu.
Apely z ukrajinské strany, třeba na vyhlášení bezletové zóny, se budou určitě opakovat. Ukrajina se samozřejmě bude snažit vytvořit dojem v zásadě morální spoluodpovědnosti Západu za to, co se tam odehrává. Prezident Zelenskyj také apeloval na západní představitele, že pokud nebude zřízena bezletová zóna, budou spoluviníky ruské agrese a ponesou morální spoluzodpovědnost za ztráty mezi civilním obyvatelstvem.
Ale je celkem logické, že ukrajinská strana s tímto narativem operuje a snaží se v podstatě získat maximum možného.
Do května konec?
Jaký tedy můžeme očekávat vývoj? Rusko a Ukrajina mají za sebou již několik kol vyjednávání, nicméně se nezdá, že by některá ze stran chtěla slevit ze svých požadavků. Mohou se tyto dvě země dohodnout, třeba i s ohledem na ztráty?
Ideální případ by byl, kdyby se zastavila bojová činnost, přestaly být oběti na lidských životech na obou stranách. Nicméně to je asi v současnosti trošku problém. Přitom jednání probíhající mezi ruskou a ukrajinskou stranou můžeme v podstatě sledovat v přímém přenosu.
Kdo je Richard Stojar?
Analytik z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií na brněnské Univerzitě obrany. Zabývá se bezpečnostními hrozbami a riziky, ozbrojenými konflikty či bezpečnostní dimenzí evropské integrace.
Na druhé straně postoje těch stran – byť třeba se dá říct, že Rusko výrazně slevilo ze svých původních představ a požadavků – stále nejsou úplně kompatibilní.
Pro ukrajinskou stranu je svým způsobem problém v tom, že rezistence je velice úspěšná a nemůže si nějakými výraznými ústupky ruské straně v podstatě zhoršit vztah s vlastní společností. Jakýkoliv ukrajinský představitel, který by nějakým způsobem teď akceptoval ústupky Rusům, by byl samozřejmě zavržen, označen za zrádce, který pošlapal odhodlaný, statečný ukrajinský odpor a oběti, které ukrajinská společnost nebo armáda přinesla při obraně své vlasti.
A pro ruskou stranu?
Ruští představitelé také nemohou úplně ztratit svoji tvář. Nebudou ochotni rezignovat úplně na všechno, s čím do konfliktu vstupovali. Přece jen tam proinvestovali už moc. Asi pouze nějaká hrozba bezprostředního kolapsu Ruska by je donutila k tomu, aby akceptovali nějaká stanoviska ukrajinské strany.
Mohou tedy země nalézt shodu?
Zatím si myslím, že podmínky, za kterých jsou ochotni přistoupit na příměří – jak Rusové, tak Ukrajinci – se stále dost rozcházejí.
Ukrajinská strana deklarovala, že je připravena jednat o všem, s výjimkou otázek teritoriální integrity, a to včetně Krymu nebo Donbasu. Což je samozřejmě zase pro ruskou stranu něco nepředstavitelného: že by v podstatě měli rezignovat na to, co získali v letech 2014 a 2015. Vyjednávání budou velice obtížná a kompromis bude pro ukrajinskou stranu asi velmi bolestivý.
Jiný scénář by nastal, kdyby byla ukrajinská strana zcela úspěšná a Rusko by ekonomicky a společensky rychle zkolabovalo, nebylo schopno pokračovat v bojové aktivitě. Ale obávám se, že Rusko má přeci jen, navzdory všem sankcím a navzdory velmi neuspokojivému vývoji dosavadního konfliktu, stále dostatek zdrojů, aby v tom konfliktu pokračovalo.
Mírové vyjednávání nepřineslo žádný posun. Opět by se měly vytvořit humanitární koridory
Číst článek
Primárně tím, kdo konfliktem trpí, je ukrajinská strana. Vede se na ukrajinském teritoriu, umírají ukrajinští civilisté, je ničena ukrajinská infrastruktura. Pro Ukrajinu by zastavení bojů bylo přínosem, ale je skutečně v současnosti otázkou, do jaké míry je z jejich strany ochota, nebo spíše možnost akceptovat nějaké ústupky ruskému agresorovi.
Jak dlouho tedy může válka pokračovat? Bude to v řádu dnů, týdnů, měsíců?
Osobně si myslím, že v řádu měsíců bychom mluvili o dlouhodobém konfliktu, na který ani jedna ze stran nemá možná dostatek kapacit.
Spíš bych se ztotožnil s tím, co prezentovala ukrajinská diplomacie: že příměří bude uzavřeno nejpozději v květnu. Ale to by samozřejmě předpokládalo ještě minimálně šest týdnů bojové činnosti. Což je opět otázka, jestli bude mít jedna, nebo druhá strana kapacity, aby v takovémto nasazení byla schopná ještě po tak dlouhou dobu pokračovat.
Osobně si myslím, že konflikt bude kratší než šest nebo osm týdnů. Ale samozřejmě nelze vyloučit ani pravý opak.
