Kdyby nebylo obránců a západní pomoci, bylo by nám těžko, říká Ukrajinka z centra pro pomoc armádě
Ukrajinská armáda potřebuje nejen zahraniční pomoc, ale také domácí. Po celé zemi tak fungují dobrovolnická centra pro pomoc armádě. Vznikala živelně až chaoticky na začátku války, teď už působí profesionálně. Do jednoho takového v Dnipru se podíval reportér Radiožurnálu Martin Dorazín.
Od prvního dne tady pracuje jako dobrovolnice paní Liana Chobotová, dáma značného temperamentu a mimořádných organizačních schopností. Zachytit ji v letu a popovídat si, není právě snadné.
„Stali jsme se profesionálnějšími, protože mnohem lépe chápeme potřeby našich ozbrojených sil. Rozuměli jsme jim i na začátku, ale tehdy se nám do toho hodně pletly emoce,“ vysvětluje Liana.
„Není divu, bylo to strašné. Teď ovšem taky, pořád umírají lidé. Dnes už ale víme, že nás západní Evropa nenechala na holičkách, poskytuje humanitární pomoc a že ji bude posílat dál,“ dodává.
Liana a desítky jejích spolupracovníků sami vytvořili systém příjmu a distribuce pomoci armádě, kterou přebírají od prostých lidí i velkých zahraničních humanitárních organizací. Ve štábu mají dokonce i své malé výpočetní středisko, aby dárci věděli, že jejich pomoc skutečně pomáhá.
„Je nám to velmi milé a jsme za tuto pomoc moc vděční. Naši vojáci a dočasní běženci ji potřebují. Zpočátku jsme v tom trochu tápali, ale teď už jsme si jistí, že všechno děláme správně,“ popisuje Liana.
„Děkujeme našim chlapcům na frontě, modlíme se za ně po probuzení i před usnutím. Kdyby nebylo našich obránců a západní pomoci, bylo by nám hodně těžko,“ říká.
Velice se omlouváme za více než devítihodinový výpadek, který byl způsobený technickou závadou, již jsme nemohli ovlivnit, ani opravu urychlit. Děkujeme za pochopení a trpělivost.
Redakce serveru iROZHLAS.cz
Všechno funguje jako švýcarské hodinky - západní pomoc přichází pravidelně, pochvaluje si paní Liana Chobotová. Pomoc vojákům ale nemusí vždycky vypadat jako pytel brambor, krabička léků nebo bedna vody.
„Děti nám přinášejí své kresby nebo malované dopisy a my je předáváme vojákům, kteří si do Dnipru přijíždějí na den odpočinout z první linie. Věřte mi, že mají slzy v očích, když si ty dopisy čtou,“ usmívá se Liana.
„A musím taky pochválit obyvatele Dnipra za to, že velmi ochotně reagují na jakoukoli prosbu z našeho centra. Například když očekáváme opravdu velkou dodávku pomoci. Při vykládce pomáhají nejen naši dobrovolníci, ale také obyvatelé Dnipra. Což je taky moc důležité.“
