Letecké poplachy už lidi nevzrušují. Vrátili se do Oděsy pro život, který si nechtějí nechat vzít

Do Oděsy se vracejí uprchlíci i z Česka. Čeká je rozpálené město, letecké poplachy, mizerně placená práce a vysoké ceny potravin. Zároveň je to ale domov v krásném přístavním městě a život u moře, který si nechtějí nechat vzít. Z Oděsy uteklo od začátku války zhruba dvě stě tisíc lidí.

Tento článek je více než rok starý.

Od zpravodaje z místa Oděsa Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Po necelých třech měsících v Kněževsi u Prahy se proto vrátila do přístavu i Lidia Šerbinová. Rozhodování měla ulehčené tím, že nemá děti. Nechtěla žít dál jako uprchlík a – ač to zní zvláštně – chyběly jí květiny, které nikdo nezaléval.

Muškáty uschlé, lednice zapáchá. Lidia se po třech měsících vrací domů do Oděsy

Číst článek

S Lidií přišlo do Oděsy i horké léto. Když utíkala, mrzlo. Když vystoupila před domem z auta, udeřilo ji do unavené tváře 32 stupňů Celsia.

Ostré slunce ale neproniklo do bytu v domě z konce 19. století. Lidia vytahuje klíče, šátrá po klice. Elektřina je vypnutá. S rozsvíceným mobilem hledá kliku z chodby do bytu.

Květiny jsou život

„Nedívejte se, utekly jsme narychlo,“ a myslí tím sestru a její děti, zůstaly ve Vlašimi. Lidia mluví o bytu, ale je to jeden pokoj s vysokými stropy, který vypadá jak po výbuchu. Rozestlaná postel, rozesetá hromada šatstva, rozházené boty po ošlapaných parketách.

Tmavovlasá žena vytahuje rolety a pouští dovnitř světlo. Paprsky dopadají na zvadlé muškáty. „Třeba se ještě vzpamatují, muškáty vydrží hodně.“

Tomuto druhu bydlení se říkalo za Sovětského svazu komunálka. Kdysi měšťanské byty bohatých Oděsanů rozdělili úředníci na jednotlivé pokoje a do každého posadili jednu rodinu.

Ukrajinka Lidia se z Česka vrací domů do Oděsy. Má sice strach, chybí jí ale domov a přátelé

Číst článek

Toalety, koupelny a kuchyně zůstaly společné. Tento byt je trochu vylepšený, sestry mají každá svůj pokoj a společnou kuchyň. Sociální zařízení sdílejí všechny partaje.

Zamřížovaným oknem bez skla se na balkon derou větvě kaštanu. Lidia se protáhne úzkou chodbičkou do kuchyně a otevírá lednici.

„Můj Bože, to vypadá. Zůstalo tu mléko, vejce, uvařená polévka, zelenina,“ vzdychá a otevírá mrazák. Zápach zesílí. „To budu uklízet tři dny.“

Před odchodem na nákup vytahuje Lidia z tašky plastové lahve s vodou, ve kterých celou cestu vezla nařezané muškáty. Otevírá okno a pokládá je na venkovní parapet.

„Aby sousedi věděli, že jsem doma. Květiny jsou život,“ opakuje svojí oblíbenou větu žena, která pracuje jako inspektor ochrany zeleně na oděském magistrátu.

„Byt dám do pořádku a zůstanu tady. Na letecké poplachy jsem se duševně připravila. Už to není takový šok, jak když jsme ujížděly.“

Houkání poplachů

Letecký poplach oznámily sirény hned druhý den večer, právě ve stý den války Ruska proti Ukrajině. V Městském parku nedaleko přístavu to lelkující jedince na lavičkách kolem fontány nijak zvlášť nevzrušuje.

Někteří odcházejí stranou ke zdem domů, jiní zůstávají sedět a čekají. Jen co ustane houkání, přicházejí na ulici před park muzikanti, zapínají reprobedny a zpěvák bere do ruky mikrofon.

Kapela spustí ryčnou balkánskou dechovku, a když chraplavý hlas tklivě zapěje úvodní sloku čardáše ‚Černé oči …‘, přichází k fontáně vysoká štíhlá žena v kalhotovém kostýmu, s dlouhými tmavými vlasy.

Posunuje si do vlasů sluneční brýle. „Trochu jsem se zpozdila kvůli poplachu.“

Alena Koval se vrátila z Brna | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

Alena Kovalová utekla do Česka s těhotnou manželkou svého staršího syna. Útočiště našla v Brně, kde sehnala práci jako zahradnice. Do Oděsy se vrátila před dvěma týdny, aby se mohla věnovat své profesi zahradní architektky.

„Začala jsem hned pracovat, ale za poloviční plat než před válkou. To se ale dalo čekat. Válka přinesla jiná ekonomická pravidla.“

Alena mi chce ukázat slavné Potěmkinovy schody. Procházíme kolem výstavních měšťanských domů, památníků a soch, které jsou chráněné různými způsoby proti případným úlomkům ze střel.

Cestu do osobního přístavu přehrazuje bariéra z pytlů s mořským pískem plným mušlí a železní ježci. Vedle barikády jsou otevřené dveře do kavárny. Tam se ještě může, za pytle s pískem ale vojáci nepouštějí.

Zpravodaj: Oděsa je teď pro Rusko jedním z hlavních cílů, palebnou sílu mají z Černého moře a Krymu

Číst článek

„Kdybych měla malé děti, tak asi zůstanu v Brně, aby byly v bezpečí. Tady jsem teď ale užitečnější,“ říká Alena, která v přístavu už dlouho nebyla. Dlouho se tam ani nepodívá.

Pobřeží a pláže jsou zaminované, vojáci tam vytvořili obranné pozice a rozmístili protileteckou obranu.

Alenin manžel je námořník, teď práci nemá. Jel by si aspoň zarybařit, na moře se kvůli minám vyplouvat nesmí. Je to paradoxní, ale logické.

Proto se na trhu neprodává typický oděský „bučok“ s ostrými ploutvemi, ale dovážené ryby z Baltu nebo z Norska. Alena se vrací na hlavní pěší zónu na Děribasovskou ulici, kde vojáci odstranili zátarasy před dvěma týdny.

Do přístavu v Oděse se dostat nedá | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

Turisté sem ale nepřijedou. Po ulici přecházejí na vysokých podpatcích jen místní krasavice a přístavní šviháci. Několik obchůdků otevřelo, nabízí suvenýry, námořnická trička a hrnky s obrázkem ruské válečné lodě, která má jít, však víte kam. Stmívá se a než Alena dojede městským autobusem domů, zažije další letecký poplach.

Ruské rakety

Před půlnocí vybuchuje nad mořem raketa vypálená z ruské ponorky. Protivzdušná obrana trefila přesně. Nad ránem už tak úspěšná nebyla. Ruský strategický letoun odpálil raketu, která zasáhla zemědělský podnik na okraji města a zabila dva lidi.

„Ukrajinské úřady útok začaly vyšetřovat jako válečný zločin,“ říká mluvčí oděské oblasti Sergej Bratčuk. Scházíme se odpoledne před budovou úřadu.

„Ptejte se klidně rusky, ale odpovídat budu ukrajinsky,“ říká padesátník, který nedávno odpovídal italským novinářům rusky, a jeho nadřízeným se to moc nelíbilo.

Ať už ale mluví jakýmkoliv jazykem, odpovídá diplomaticky. Rozhovor zakončí slovy. „Ukrajina zvítězí.“

Zaminované moře

Na Jekatěrinské ulici v centru města má otevřeno tak polovina podniků. Ve druhém patře tatarsko-krymské restaurace sedí muž v maskáčích, objednává si salát a konvičku kávy.

Alexandr Slavskij dělal před válkou byznys a teď je jedním z velitelů teritoriální obrany a také instruktorem. Přiznává, že není voják, všechno se musel naučit, vysvětluje ale, proč si myslí, že Rusové z moře na Oděsu nezaútočí.

Alexander Slavskij | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

„Je to složitá vojenská operace, na kterou Rusové nemají kapacity. Moře je zaminované, museli by vylodit obrovské množství vojáků, ze břehu máme palebnou převahu.“

Alexej zvedá telefon, udělí pár povelů a zvedá se k odchodu. „Do Oděsy neprojdou,“ říká přesvědčivě a nasedá do taxíku.

Ne všichni tomu věří. Rozhodně ne Ana Zagorová.

Pochází z Horlivky na Donbasu, kde začala válka v roce 2013. Po prvních útocích vzali s manželem tři děti a odjeli na Krym. Byli trochu stranou, takže ruský útok na poloostrov a následná anexe šly tak trochu mimo ně.

Ana Zagora už ztratila trpělivost | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

Po dvou měsících ale stejně odjeli zpátky na Donbas. Tam zůstali pod ruskou okupační správou jenom měsíc. „To se nedalo vydržet.“

Přestěhovali se do Slavjanska, ale stále žili jen z úspor. „Manžel je choreograf, o práci přišel a já učím angličtinu. Pomáhala jsem ve škole, ale z toho se žít nedá. Takhle jsme strávili rok, utratili spoustu peněz a nikam to nevedlo.“

Nakonec dostali nabídku přestěhovat se do Buči nebo do Oděsy. Naštěstí zvolili přístav, nějaké peníze jim dali rodiče, vybrali zbytky úspor a koupili ve městě byt.

Pár hřiven

„Když jsme odjížděli do Oděsy, měli jsme v kapse pár hřiven, jinak nic.“ Ana nechce dopadnout stejně jako před šesti lety. 1. června začaly dětem prázdniny, nedostává žádný plat, manžel zkouší dělat taxikáře, ale bez turistů to jde v této době těžko. Navíc se na pohonné hmoty stojí dlouhatánské fronty.

„Pojedeme na dovolenou do Irska,“ říká s lehkou ironií v hlase. Z další věty ale vyplývá, že to myslí vážně. Mají tři děti mladší osmnácti let a podle zákona může odjet z Ukrajiny i otec.

„Kdyby manžela nepustili, zůstane tady, i když má zákonnou výjimku z mobilizace. Pojedeme vlakem do polského Přemyšle a potom poletíme. Koupila jsem letenky na 16. června.“

Ana se ještě jednou ohlédne k moři a vrací se parkem domů. Na promenádě před pláží postávají lidé v plavkách, malí kluci sedí na schodech k moři, kde visí cedulka s jasným nápisem Zákaz vstupu.

Červenobílé pásky jasně ukazují, kde končí legrace. Situaci sledují policejní hlídky. V letošním horké létě si zřejmě nikdo nezaplave. Moře Oděsu chrání, ale je nedostupné i ze břehu.

Pustá pláž. Vstup zakázán. | Foto: Ľubomír Smatana | Zdroj: Český rozhlas

Ľubomír Smatana Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme