Rusové si v chataření a zahrádkaření libují stejně jako Češi

Chataření a zahrádkaření zažívalo své zlaté časy v dobách nesvobody, kdy bylo pro mnohé útěkem od městských starostí k úplně jiným starostem venkovským. Pro mnohé bývala chata i místem letní dovolené. Chataření se z podobných důvodů silně rozmohlo i v tehdejším Sovětském svazu. Rusové ale své chaty milují dodnes.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Chataření v Rusku | Foto: Martin Dorazín

„Přestože se nacházíme na vršku, vody máme pořád dost. V třináct metrů hluboké studni je teď šest skruží plných vody. To znamená šest metrů. K zalévání se ale nehodí, protože je příliš chladná. Musíme ji přečerpat do tamté velké černé nádrže, ve které ji slunce zahřeje až na padesát stupňů,“ vysvětluje mi principy chatového vodního hospodářství Dmitrij, který tedy pomáhá své matce Valentině Pavlovně.

„My už se nacházíme na středoruské vysočině, podloží je tady vápencové, a proto i vodu máme tak čistou a dobrou. Jsme na jihu moskevské oblasti a ještě trochu jižněji leží okres Stříbrné rybníky a tam už začíná černozem,“ říká paní Valentina.

Ví, o čem mluví, protože je geoložkou. Až do důchodu pracovala na ministerstvu barevných kovů a metalurgie. A to svým zaměstnancům přidělilo pozemky asi 130 kilometrů jižně od Moskvy. Osadu pojmenovali po vzácném sibiřském drahém kameni s kouzelným názvem Čaroit.

„Nedaleko založili ovocnou a lesní školku a kolem se rozkládala slunečnicová a kukuřičná pole, z druhé strany jsou rokle a rybníky. My jsme v takové kapse s asi 90ti chatovými pozemky. Dostali jsme je v roce 1991, každý po tisíci metrech čtverečních,“ popisuje paní Valentina.

Jako první si tady chatu postavil stavební inženýr Leonid Malkov

„Ano, to bylo v roce 1991, ale pak přišlo to nejzajímavější - místní lidé se začali stavět na odpor, přesněji řečeno předseda sovchozu, který tyto pozemky pronajímal a neměl zájem nám je přenechat, ačkoli jsme je získali zákonně. Chtěl jsem ještě přikoupit sousední pozemky, které stejně ležely ladem, a trvalo mi tři roky, než jsem to všechno vyřídil,“ popisuje Malkov.

Postupně tady vybudoval celé hospodářství. Ve sklenících pěstuje rajčata, na záhonech rostou papriky, okurky, obrovské lilky a dýně, zelí nebo kapusta, z bylin třeba libeček a rozmarýn, vedle rostou jahody, maliny a ostružiny. Je to zvláštní, ale i v těchto podmínkách tady dozrává vinná réva. Leonid si tady postavil tři chaty nebo spíš domy, které teď přestavuje.

„V devadesátých letech byla nouze o stavební materiály i zručné řemeslníky. Peníze kupodivu byly - vydělával jsem hodně, ale neměli jsme za ně co koupit. Doteď si pamatuju, jak jsem domů přinesl jako měsíční výplatu tašku plnou bankovek a říkám ženě: udělej s tím něco. V těch letech to byl problém,“ vzpomíná.

Další problémy nastaly, když původní majitelé začali s pozemky a chatami spekulovat a do osady Čaroit se přistěhovali noví chataři. Domky obehnali vysokými ploty a se starousedlíky většinou nenašli společnou řeč. Zhruba polovina bývalých zaměstnanců ministerstva barevných kovů tu ale zůstala.
„Cítím se tady komfortně a mám tu svůj klid i soukromí. Přitom se kdykoli můžu sejít a pobavit se s příjemnými lidmi. Přátelíme se už víc než 30 let. Tyto vztahy už nikdo a nic rozbít nemůže, snad jen stáří,“ pochvaluje si Malkov.

Až dokončí v Moskvě velký stavební projekt Čínského obchodního centra, přestěhuje se sem na důchod.

„Myslím si, že tak dvou let s tím budu hotový a potom přijedu sem, začnu chovat slepice a určitě si pořídím kohouta, aby mi každé ráno zpíval. Slepice mě v podstatě nezajímají, hlavní je mít kohouta,“ těší se.

Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější:

Nejčtenější na Facebooku

Nejčtenější na Twitteru