Rwanda začleňuje aktéry genocidy zpět do společnosti
Rwanda je malá africká země, známá hlavně kvůli obrovské tragedii, genocidě z roku 1994. Mezi milióny obětí jsou převážně ženy a děti. Rwandská vláda teď zpřístupňuje archivy o genocidě, ale za hranicemi země se dodnes ukrývají ti, kdo byli součástí vraždící mašinérie. Dodnes se organizují v guerillových oddílech a plánují nebo podnikají výpady proti své vlastní zemi. Rwandská vláda se ale snaží tyto bojovníky přilákat zpět do země a vrátit zpátky do společnosti. Repatriace začíná v tamním „nápravném zařízení", v táboře Mutobo.
Na severozápadě Rwandy pod svahy Národního parku vulkánů, kde 4,5 tisícovou sopkou Karisimbi končí Rwanda a začíná Demokratická republika Kongo, dříve Zair, se na louce rozprostírá pár větších budov. Nikde žádný plot, ostnatý drát, ani dozorci.
Uvnitř velkého sálu vytvořeného z kůlů se stěnami i střechou z vlnitého plechu stojí mezi řadami lavic, tleskají a zpívají dvě, tři stovky mužů. Na černé pleti svítí pestrobarevné civilní šaty a erární sandály. Sem tam se na některé tváři objeví široký úsměv.
Máloco prozrazuje, že před námi tancují guerilloví bojovníci. Mnozí z nich mají na svědomí masakry a znásilňování na obou stranách hranice. Nejdřív při rwandské genocidě, kdy zfanatizovaní Hutuové vraždili Tutsie, ale nejen je - oběti si hledali také mezi umírněnými příslušníky vlastní kasty Hutuů. Dva miliony Hutuů pak uprchly do Zairu - a i tam se rozpoutaly násilnosti obrovských rozměrů s daleko větším počtem obětí.
Pětačtyřicetiletý Alfons Senyoni je jeden z těch, který strávil celá léta mimo svou vlast. Pracoval pro velitele jednoho z oddílů hutujské guerilly. Šest let se skrývali s ostatními bojovníky v pralesích.
„Na genocidě jsem se nepodílel. V mé rodině, z manželčiny strany, byli i Tutsiové. Nechtěl jsem jít na ulici a vraždit," říká, ale slova Hutuové a Tutsiové mu z úst nejdou lehce. Tohle dělení společnosti, které připravilo Rwandu o pětinu obyvatel, je dnes tabu.
Alfons ovšem hned po genocidě také utekl. Pracoval pro vládu, která byla jejím strůjcem. Měl strach z odplaty. Říkali mu, že v jeho vlasti ho nemilosrdně odsoudí, jako všechny, kdo byli nějak spojení s někdejším režimem. Tak se přidal k Rwandské frontě národního osvobození (FDLR).
Jak říká, uprchlíci celá léta vůbec nevěděli, co se děje ve vlasti. Část z nich byla zfanatizovaná ještě z období před genocidou. Další zlomila k poslušnosti neutuchající propaganda guerillových generálů. Většina v oddílech zůstávala. Odejít se dalo jen na věčnost, dezerce se trestala smrtí.
„Moje rodina byla celá ve Rwandě. Podařilo se jim poslat mi telefonní číslo. Zavolal jsem domů, a tam mi řekli, že ve Rwandě panuje mír a bezpečí, a že se můžu vrátit," popisuje svůj příběh Alfons.
Většina z bojovníků ale neměla kontakt s rodinou, a tak museli uvěřit rozhlasovému vysílání, které sehrálo v boji proti dezinformacím velkou roli.
Třináctého května Alfons utekl. Uprostřed noci se vydal na strastiplnou cestu. Naštěstí narazil na jednotky OSN, které ho dovezly do konžského města Goma. Tam už rwandské úřady verbovaly spoluobčany, kteří se chtěli vrátit. A cesta zpět vede právě tudy, přes tábor Mutobo.
Do společnosti se vrátilo 8000 guerillových bojovníků. Zločiny už nepáchají
S pomocí zahraničních dárců ho spravuje instituce zvaná Rwandská demobilizační a reintegrační komise. Její předseda Jean Sayinzoga má za to, že dělají dobrou práci.
„Nikdo z těch, kdo prošli táborem, pak nespáchal žádný zločin. Do společnosti se tudy vrátilo na 8000 guerillových bojovníků. Stále jich zůstává na druhé straně hor asi 2500. A bohužel guerilly stále pořádají nábory. Nedá se říct, kdy se ti zbylí vrátí, ale čekáme na ně," říká Sayinzoga.
Každý, kdo se vrací zpět, stráví v tomto „nápravném zařízení" dva měsíce. Mají kde spát, dostávají jíst, dohlíží na ně lékař i psycholog. Věnují se také sportu, a hlavně se učí. Co to jsou lidská práva, proč je znásilnění špatné, proč došlo ke genocidě, komu mají věřit a jak se dá žít bez mačety nebo samopalu v ruce.
Ty, kteří se podíleli na genocidě, ovšem pak doma čeká soud. Jedná se většinou o lidové soudy zvané gacaca. O trestu rozhodují v místě, kde ke zločinům došlo.
Přesto tady v táboře Mutobo všechny přesvědčují, že vrátit se je správné a že také oni jsou budoucností Rwandy. A jako důkaz některým nabízejí službu v armádě.
„Podporujeme je ve vzdělávání i v řemeslech. To platíme my. Navíc dostávají po několika měsících 120 tisíc rwandských franků, vysvětluje Sayinzoga. To je v přepočtu 4 tisíce korun, jako pomoc do startu nového života. I to je motivace.
Alfons Senyoni, už se těší, až se vrátí k rodině. Má manželku a 5 dětí. Rodinu už navštívil, když o ní mluví, oči se mu zase rozjasní. Chce pokračovat ve své profesi a doplnit si vzdělání v informatice. Což je mimochodem, podle vládní doktríny, budoucnost země - společnosti znalostí a služeb.
Na první se zdá pohled, že v táboře Mutobo tu vymývají mozky a vkládají do nich současnou ideologii. Tahle ale mění dřívější naprogramování, které kázalo nenávidět a zabíjet. Rwandská vláda se snaží, aby Rwanda nebyla synonymem pro genocidu, a aby už nikdo neměl v mysli ono nesmyslné dělení na ty vyvolené a ty určené k likvidaci, ať už se jmenují jakkoliv.
A jestli zůstanou nepotrestaní za zločiny které páchali za hranicemi? Ve Rwandě i v DR Kongo zkrátka věří, že je lepší , když budou zpět a zapojí se do normálního života, i bez trestu. Lepší, než aby pokračoval dlouholetý, bolestný a příliš složitý konflikt.
