Musí se Česko smířit s tím, co v EU odhlasovali jiní? ‚Je to vzácnost,‘ říká vysoce postavený diplomat
Vyjednávání mezi státy EU bývají nejzajímavější, když se vypnou mikrofony, tvrdí Jaroslav Zajíček, jeden z velvyslanců, který Česko zastupuje. V seriálu o Češích v Bruselu s ním nahlédneme do míst, kde ministři rozhodují.
„Taktika před zápasem“ se v unijní diplomacii neprobírá v šatně, ale v české národní místnosti – v jedné z mnoha docela obyčejných kanceláří, které mají státy v budově Rady EU k dispozici. Ladí se tam pozice před odchodem na schůzku ministrů osmadvacítky.
„Říkáme si, co chceme zdůraznit, kdy budeme mluvit více a kdy méně, jak vypadá koalice zemí, která s námi může sdílet názor... Je to standardní půlhodinka, kterou máme před každou Radou,“ vysvětluje Radiožurnálu Jaroslav Zajíček.
Jsme v kongresovém centru v Lucemburku, kde se ministerské schůzky spolu s Bruselem odehrávají. Míříme do jednacího sálu, místy, kam novináři obvykle nesmějí. Po cestě míjíme náslechové místnosti. „Sedí tam experti, poslouchají a mohou si udělat obrázek o tom, co se děje v té hlavní místnosti. Tady to bzučí nejvíce,“ popisuje Zajíček.
Ministři ze všech států EU se scházejí v sále vykládaném dřevem u kulatého stolu velkého tak, že do tváří na druhé straně téměř není vidět.
„My sedíme mezi Francií a Švédskem a jak vidíte, blížíme se pomalu k předsednickému stolu.“
Když se vypnou mikrofony
Jaroslav Zajíček je seniorní diplomat, a tak pro něj podobné schůzky bývají rutinou.
Češi v Bruselu
Evropská unie, to jsme také my Češi. Ve volbách do Evropském parlamentu koncem května rozhodneme o jejím dalším směřování. Radiožurnál po celý týden v seriálu Češi v Bruselu představuje unijní instituce prostřednictvím Čechů a Češek, kteří v nich pracují.
„Zajímavé to začíná být v okamžiku, kdy se mikrofony vypnou a začínají jednání o přestávkách v koridorech, kde není nic předem připraveno,“ líčí.
Důležitou součástí diplomacie jsou dvoustranné schůzky, které si mimo sál ministři dávají.
Vyjednávání se občas protahují do noci a někdy dochází i na emoce. „Jako diplomatovi by se mi to nemělo stávat, ale musím se přiznat, že jsem se taky párkrát přistihl se zvýšeným hlasem,“ svěřuje se s úsměvem Zajíček.
Vliv s velikosti nutně nesouvisí
Český ministr zemědělství tentokrát chybí, zastupuje ho jeho náměstek. Jako obvykle se nejprve schvalují už předběžně dohodnuté body, které se zemědělstvím nemusí mít nutně nic společného. Na obrazovkách je vidět, zda návrh plní podmínky pro splnění kvalifikované většiny.
Přezdívají jí ‚brexitová paní‘. ‚Díky kontaktům v EU se nedostáváme do pasivní pozice,‘ říká
Číst článek
„Mě na tom nejvíc baví český národní dres. Nechci, aby to vyznělo jako klišé, ale mě baví ten adrenalin, když pozdě večer prezentujete nějakou pozici a snažíte se přesvědčit ostatní, že ta vaše je pravdivá,“ říká Zajíček.
Česko je v osmadvacítce země spíše střední velikosti. Podle Zajíčka to ale nutně neznamená, že se musí podřizovat vůli největších zemí.
„Nejsem příliš velký fanoušek odvozování vlivu od velikosti země. Když promluví Lucemburčan, všichni dávají pozor. Lucembursko přitom rozhodně nepatří mezi největší země. Já si troufám tvrdit, že máme dost profesionální tým lidí, abychom tady mohli bojovat nad naši váhovou kategorii.“ tvrdí velvyslanec.
Lepší je ‚ano, ale...‘
Jaroslav Zajíček má v gesci témata jako zemědělství, doprava nebo energetika, což jsou právě oblasti, kde se rozhoduje kvalifikovanou většinou, na rozdíl od těch citlivějších jako obrana, zahraniční věci nebo daně.
„Můžete být kritičtí, ale měli byste být konstruktivní. Pokud opakovaně říkáte ‚ne‘, po čase s vámi předsednictví přestane jednat, protože si vás zařadí do škatulky zemí, které stejně s ničím nebudou souhlasit. Moje zkušenost je, říkat místo ‚ne‘ raději ‚ano, ale...‘. Někdy to může mít stejnou váhu, jako ‚ne‘, ale forma je velmi důležitá. Je lepší být do poslední chvíle součástí hlavního proudu, který ovlivňuje chod věcí.“
Přesto se stává, že Česká republika návrh odmítne, ale je přehlasovaná většinou ostatních zemí. Podle Zajíčka jsou podobné případy spíše vzácností.
„Moje zkušenost je, že se učiní maximum, aby se pod návrh podepsalo co nejvíce zemí. Nechcete totiž, aby opakovaně lidé od stolu odcházeli frustrovaní a zklamaní, protože přijde další legislativní návrh a atmosféra musí zůstat konstruktivní. Není v zájmu nikoho, aby byl opakovaně přehlasováván.“
