Šest rodin v jednom stanu, i tak se žije po řádění tajfunu na Filipínách
Bez střechy nad hlavou, bez peněz, dokladů, ale s nadějí. S nadějí, že jim svět pomůže. Desetitisíce Filipínců postižených řáděním supertajfunu Haiyan už druhý týden přežívají mezi troskami zničených domů, přesto mnozí z nich stále věří v lepší budoucnost.
Přicházím k jednomu z mnoha přístřešků rozesetých kolem Astrodomu,taclobanského kulturního a sportovního centra, které se však nyní proměnilo v obří noclehárnu. Jde totiž prakticky o jedinou budovu v Taclobanu, která zůstala stát. A ti, co se už dovnitř prostě nevešli, táboří venku:
Okamžitě se seběhlo několik dětí, které mne srdečně zdraví. Otec jednoho z nich na malém ohništi právě vaří nudle, celkem pro dvacet lidí:
S Filipínci ve zničeném Taclobanu natáčel zvláštní zpravodaj Českého rozhlasu Robert Mikoláš
„Bydlí tady šest rodin. V tomhle malém stanu, ale aspoň máme střechu nad hlavou,“ ukazuje mi 24letý Rayen Gosil na asi deset metrů dlouhý přístřešek vytvořený ze spletených lan a kusů igelitů a plachet pocházejících ze zničených lodí. Druhý muž mezitím dovařil oběd, na který se všechny děti doslova vrhly:
„Našli jsme nudle, které voda odplavila z nějakého obchodu. Díky tomu přežíváme,“ prozrazuje mladá matka. Další z žen vedle zase v neckách pere prádlo:
„Děti mají jen jedno triko, to, co měly v době tajfunu na sobě. A já chci, aby všechny byly čisté, proto neustále peru. Pro vodu pak musím chodit asi kilometr k jedné ze studní,“ vysvětluje.
Několik kluků a holek už dojedlo, jeden chlapec vylezl na vodní skútr, jet ski, který vlna vyhodila na břeh, malá dívka stojící u mne pak zase svírá malého plyšového medvídka, kterého našla v troskách domů: „To je barbie, jmenuje se Lavie, Lavie,“ říká mi.
„Jak začít nový život, jak znovu začít? Vážně nevím. V tuhle chvíli si vůbec nedokážu představit, jak tyhle děti budou žít. Ví to Bůh?“ ptá se Rayen Gosil.
