Sire, víte, kam jedete?
V dnešním Deníku zahraničních zpravodajů se podíváme do Ameriky. Zpravodaj Českého rozhlasu Alexandr Pícha slíbil něco z obyčejného života rozhlasového redaktora, který také dělá něco jiného než příspěvky pro Radiožurnál. Tentokrát to bude příhoda s americkými policisty.
O amerických policistech se vypráví tolik báchorek a každý je zná z tolika filmů, že jsem už dlouho chtěl věnovat deník nějaké typické příhodě s nimi. Jestli je tahle typická, úplně nevím, ale zato se mi stala na vlastní kůži.
V Americe, kde je teď kvůli časovému posunu o 6 až 10 hodin méně, sice žiji, ale pracuji pro aktuální vysílání v Česku. Je to pěkná schizofrenie, pohybujete se v jakémsi hybridním časoprostoru a často ve dne spíte a v noci pracujete.
Nedávno jsem takhle po celodenní, nebo chcete-li celonoční práci zatoužil svézt se na kole. Samozřejmě to vyšlo na hluboký večer. Ale navěsil jsem na kolo světla a vyrazil z centra Washingtonu. Žiji tady už rok, takže moře po kolena, výsledkem čehož bylo, že jsem se ocitl neznámo kde - a jak jsem hledal cestu nazpátek, bylo to čím dál tím horší.
Začal jsem bloudit v hodně mokré čtvrti s pomalovanými zdmi a zatlučenými okny a sem tam mě sledovali na potemnělých ulicích, no - týpci, ze kterých asi nic dobrého nekoukalo. Šlapal jsem jakoby nic, ale začal jsem být dost nervózní. A vtom se vedle mě vynořilo velké auto s rampou majáků. Černý policista stáhl okénko a ledabyle se mě zeptal.
"Sire, víte, kam jedete?"
Zatvářil jsem se rozpačitě a přiznal, že jsem nevím.
Auto zastavilo a druhý policista mi řekl: "Máte hezké kolo. Ale tohle není nejlepší místo a čas na výlet."
Zeptali se, kde bydlím, a když jsem to prozradil, jen hvízdli. Jeden řekl: "Sire, sedněte si do auta," a druhý zvedl moje kolo a pověsil ho na železnou traverzu nad mohutným nárazníkem policejního Fordu. Pak jsem jen slyšel, jak volali jinému vozu, aby je v téhle nevábné čtvrti vystřídal a svištěli už k centra.
Oddělen neprůstřelným plexisklem jsem přemítal, co bude dál, ale řekl jsem si, že horší to asi už nebude. Když jsme se ocitli před mým domem, policista mi otevřel zadní dveře bez vnitřních kliček, pak mi podal s úsměvem mi kolo a zeptal se, jestli jsem O.K.
Přihlouple jsem děkoval a ptal se, co mám za ten odvoz zaplatit. Překvapeně se na mě podívali a jeden se zasmál. Plaťte daně městu Washington. S úsměvem mi popřáli dobrou noc a s tichým bubláním silného policejního vozu odjeli do tmy.
