Smutné výročí: Před 25 lety explodoval černobylský reaktor

V noci z 25. na 26. dubna 1986 ztratili inženýři černobylské elektrárny kontrolu nad čtvrtým blokem. Špatné rozhodnutí odstartovalo explozi, požár a roztavení jádra reaktoru. Sovětské vedení se snažilo havárii zatajit a její katastrofální rozměry zlehčovat. Její následky, zejména zdravotní, ale pociťuje svět dodnes. Na události před pětadvaceti lety si všichni pamatují i s nejmenšími detaily. Některé svědky jaderné tragédie vyhledal zpravodaj Českého rozhlasu Petr Vavrouška.

Tento článek je více než rok starý.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Černobyl - město Pripjať, ze kterého bylo evakuováno 50 tisíc lidí, už se nikdy nevrátí

Černobyl - město Pripjať, ze kterého bylo evakuováno 50 tisíc lidí, už se nikdy nevrátí | Foto: Petr Vavrouška | Zdroj: Český rozhlas

Černobylská katastrofa se zrodila sedm minut před půl druhou ráno. Vladimír Kopčik byl tehdy jedním z hlavních expertů černobylské elektrárny.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si poutavou reportáž zpravodaje Petra Vavroušky přímo z místa

„Zavolali mi ve dvě v noci, protože mě nemohli nejdříve najít. Nebyl jsem totiž doma, ve městě Pripjať, které leží tři kilometry od elektrárny. Osudnou noc jsem byl u syna v sanatoriu na okraji města,“ vzpomíná pan Kopčik.

„Dorazil jsem na místo půl hodiny po začátku požáru na reaktoru. Mým hlavním úkolem bylo zjistit rozsah výbuchu a zajistit, aby se požár nedostal do dalších bloků elektrárny,“ pokračuje.

Přehrát

00:00 / 00:00

Poslechněte si rovněž, jak zpravodaj ČRo Petr Vavrouška popisuje své zážitky z natáčení dokumentu o Černobylu.

Tehdy měl na starosti likvidaci havárie. Dnes je šéfem sdružení invalidů Černobylu. Na stole v jeho kanceláři v Kyjevě leží knihy, kam zapisuje jména obětí tragédie.

„Prolistujte si tu knihu, tady jsou všichni a každý rok přibývají další a další mrtví. Jsou to likvidátoři a požárníci, kteří byli v Černobylu od prvních minut havárie reaktoru. Nikdo jiný nemá takový seznam,“ říká jaderný expert, který sám bojuje s rakovinou štítné žlázy.

Desítky stránek zaplněných jmény obětí jsou pro něj tou nejpravdivější historií černobylské katastrofy.

Pro Igora Kostina jsou to zase fotografie. „Ta je úplně první, kterou jsem udělal, jedenáct hodin po havárii v Černobylu,“ ukazuje mi fotograf černobílý snímek.

Černobyl - manželé, kteří žijí v zakázané zóně nelegálně | Foto: Petr Vavrouška

Kostin byl vůbec prvním fotoreportérem, který se k elektrárně dostal. Pár hodin po havárii už kroužil nad rozšklebeným reaktorem ve vrtulníku.

„Když jsme se s vrtulníkem dostali nad reaktor, pamatuji si, že do té doby byl na palubě slyšet jen strašlivý řev motorů. Najednou mi pilot řekl, že jsme padesát metrů nad čtvrtým blokem. Otevřel jsem okýnko ve vrtulníku a nahnul se nad reaktor pode mnou. Nastala zvláštní mystická atmosféra. Zavládlo absolutní ticho,“ vzpomíná.

Fotoreportáž za cenu zdraví

„Najednou se mi zasekl foťák, beru druhý, ten taky nefunguje, třetí, to samé. Naštval jsem se. Letím takový kus cesty, a nic z toho. Velitel posádky mi ale říká, že musíme okamžitě pryč, že úroveň radiace je šílená, vracíme se do Kyjeva,“ vybavuje si Kostin, v té době reportér kyjevské pobočky moskevské agentury Novosti.

Fotograf Igor Kostin se chtěl za každou cenu znovu přiblížit k reaktoru, a tak zašel za vojáky.

„Říkám jim: ‚Dejte mi obrněný vůz, potřebuji se dostat k elektrárně.‘ Řekli mi, že jsem blázen, ale nakonec mi transportér obložený olovem i s řidičem půjčili. Tehdy jsem poprvé zapochyboval, jestli mi to stojí za to,“ přiznává fotograf. Olověné pláty byly tehdy jedinou elementární ochrannou před smrtelně silnou radiací.

Černobyl - radiací zamořená technika, která se používala během likvidace havárie | Foto: Petr Vavrouška

Je pár hodin po černobylské havárii a sovětské úřady vyzívají lidi z okolí elektrárny k evakuaci. Ze čtvrtého bloku stále unikají do ovzduší smrtící radioaktivní látky.

„Hlavním úkolem po havárii bylo vytvoření bariéry nad poškozeným reaktorem. Proto se nad ním začal budovat betonový sarkofág. Stavělo se ve velmi složitých podmínkách. Úroveň radiace byla velmi nebezpečná. Sarkofág se budoval půl roku a podílelo se na tom až devadesát tisíc lidí,“ říká paní Julia z informačního centra černobylské elektrárny.

Nikdo nic neví, nic se nestalo

Jedním z dělníků byl i pan Vasilij Gulaj. Dodnes žije ve vesnici, v dnešním Bělorusku, sto kilometrů od elektrárny.

„Až do druhého května jsme o žádném výbuchu nic nevěděli. Šli jsme bez obav na prvomájový průvod. Pracoval jsem tehdy v betonárně a najednou nás poslali do Černobylu. Pracovali jsme u hlavního vchodu do elektrárny a potrubím jsme hnali cement na stavbu sarkofágu. Úroveň radiace byla tehdy velmi vysoká,“ vzpomíná pan Vasilij.

V útrobách černobylské elektrárny je možné se zdržet jen několik desítek vteřin. Pak už je intenzita radiace životu nebezpečná | Foto: Sergej Košelev

Potvrzuje to i fotograf Igor Kostin. Když přijel k reaktoru, byl v šoku. Všude stovky vojáků bez jakékoliv ochrany před zářením.

„Nikdo, nic nevěděl, protože platilo nařízení o nebezpečí vůbec nemluvit – aby vojáci nebo dobrovolníci neodmítli podílet se na likvidaci havárie. Tak se tehdy sovětský svaz choval k vlastním lidem,“ říká světoznámý fotograf.

Společně se skupinou vojáků se nakonec dostal až na střechu třetího bloku černobylské elektrárny, kde všude leželo po výbuchu sousedního reaktoru radioaktivní palivo.

Radiace byla natolik vysoká, že na střeše mohl člověk zůstat jen několik desítek vteřin.

Odměna za ozáření - rubly, vodka, medaile

„Každému dali dvě role olověného plátu. Ty se nařezaly na kousky a daly na páteř, hlavu, pohlaví a do bot. Poté, na signál sirény, voják vyběhl na dvacet až čtyřicet vteřin, nabral na lopatku palivo, hodil ho do čtvrtého reaktoru a vrátil se zpět. Dostal sto rublů, medaili na památku a panáka vodky,“ popisuje strašlivou situaci Igor Kostin.

Technika totiž vysokou radiaci nevydržela, a tak sovětské vedení nahradilo stroje obyčejnými lidmi. Říkalo se jim bioroboti.

Natáčením pozůstatků černobylské jaderné elektrárny se Sergej Košelev živil 22 let | Foto: Sergej Košelev

Sovětský režim se snažil havárii černobylské jaderné elektrárny utajit. Přesto ale z okolí katastrofy evakuoval během deseti dnů tisíce lidí.

Sergej Černov, průvodce po zamořené oblasti, je přesnější. „Z tohoto území bylo vystěhováno dvě stě tisíc lidí, z toho padesát tisíc bylo z jediného města, z Pripjati, kde žili výhradně zaměstnanci elektrárny. Dále byli evakuováni obyvatelé z celkem devadesáti čtyř vesniček,“ říká.

Zejména pro ně to byl obrovský nápor na psychiku. „Člověk, který vyrostl ve svém domě, na vesnici, zvykl si na les, řeku, zahradu, byl najednou přemístěn do paneláků, do rodin k cizím lidem, do oblastí bez přírody. Někteří se kvůli tomu doslova utrápili,“ přiznává Sergej Černov.

Nejdřív zasaďte brambory, pak můžete odjet

Jiní se navzdory zákazu úřadů do zamořené oblasti vrátili. Celkem dnes žije v zóně kolem tří set osob. Strach z rizika přemohla nostalgie a stesk. To je také případ jednaosmdesátileté Mariji Šaporenkové.

Černobyl - ruské kolo v Pripjati, dnes silně zamořené město radiací | Foto: Petr Vavrouška

„Ze začátku se nás vrátilo hodně, asi polovina vesnice, ale policie nám vyhrožovala a nutila nás odejít do měst, kam nás evakuovali. Spousta lidí se lekla a uposlechla, celkem nás nakonec ve vesnici zůstalo jen pár desítek,“ říká negramotná stařenka, která nikdy nechodila do školy a nikdy předtím svoji rodnou vesnici neopustila.

Nebyla ani ve sto kilometrů vzdáleném Kyjevě. Celý život strávila na poli kromě pár měsíců, co ji evakuovali.

„Normálně jsme pracovali, bylo potřeba zasít. V kolchoze nám sice řekli, že v elektrárně se něco stalo, ale že musíme nejdříve zasadit brambory. Autobusy do naší vesnice přijely až čtvrtého května,“ pamatuje si paní Šaporenková.

Evakuoval ji tehdy sedmadvacetiletý Petr, řidič jednoho z autobusů, které pro černobylskou oblast z Kyjeva vydělily. Dnes pracuje jako průvodce po zóně.

Černobyl - kameraman Sergej Košelev | Foto: Petr Vavrouška

„Kdo chtěl, ten jel. Samozřejmě, že za práci v Černobylu po havárii velmi dobře platili. Desetkrát víc než normálně. To byl také hlavní důvod, proč jsem to vzal, ale nevydržel jsem to dlouho,“ přiznává Petr. Měl totiž ročního syna.

„Potom jsme si sedli se ženou a řekli si, že to nestojí za to riziko,“ dodává pamětník prvních dnů černobylského neštěstí.

Návrat do radioaktivního domova

Paní Šaporenková se ale po třech měsících tajně do svého dřevěného domku vrátila. „Jela jsem tak, aby mě nikdo neviděl, protože cesty kontrolovala policie. Pak jsem šla lesem a brodila se přes tři řeky. Celkem čtyřicet kilometrů až sem do vesnice. Původně nám řekli, že se za tři dny vrátíme. Moc dobře věděli, že to není pravda,“ vzpomíná babička.

Havárie černobylské elektrárny, radiace a zamořená půda ji nikdy nepřinutily se přestěhovat jinam. Stejně jako i jeden z manželských párů. „Ze začátku u nás měřili úroveň radiace skoro každý den. Chodili po baráku, měřili i v peci. Silné zamoření našli v rohu zahrady a na lavičce před domem,“ říká pan Ivan.

„Nás to ale nezajímalo. Pro nás bylo nejdůležitější, že jsme se vrátili domů,“ dodává paní Anna.

Podle profesora Bandaževského, světově uznávaného experta na zdravotní následky Černobylu, ale tito lidé velké riziko podceňují. „Je to velmi nebezpečné. Jsou vystaveni vnějšímu a také vnitřnímu záření. Do těla se jim totiž dostávají nebezpečné radionuklidy,“ varuje expert.

Černobyl - město Pripjať, ze kterého bylo evakuováno 50 tisíc lidí, už se nikdy nevrátí | Foto: Petr Vavrouška

Mnoho let zkoumal především vliv cesia 137 na zdraví dětí ze zamořených oblastí. „Jakmile jsme začali podrobně testovat jejich vnitřní orgány, odhalili jsme například, že mají narušený srdeční rytmus. Řada malých dětí měla dokonce infarkt,“ vysvětluje.

Pan Ivan ukazuje v chlívku prase, které je pro důchodce budoucím zdrojem masa. Na nějaké cesium 137 neberou ohled. „Každý pátek k nám jezdí pojízdná prodejna s potravinami, vozí nám sem také důchod a plynové bomby,“ povídá.

Číst a psát neumíme, zabavit se ale dokážeme

Studnu mají manželé hned za domkem a prý je pitná. Staříci mají tedy vše – vodu, plyn a elektřinu. V zakázané zóně žijí načerno, ale úřady je tolerují. Není jim ale smutno?

„Proč bychom se tady měli nudit? My už jsme staří. Nepotřebujeme žádné kino nebo koncerty. Máme televizi, to nám stačí, a nebo se zastaví sousedka Hania. Včera tady byla dvakrát,“ dodává stařenka.

Ani paní Šaporenková netrpí na samotě dlouhou chvíli. „Doma se nenudím, doma totiž vždy nějakou práci najdeš, něco je potřeba zašít, uklidit, sedět jen tak nedokážu. V létě pak hodně času strávím na zahradě nebo sbíráním plodů v lese. Sice neumím číst ani psát, ale umím se zabavit,“ říká důchodkyně.

Nebo se na ni přijedou podívat turisti z celého světa. Černobylská zakázaná zóna se totiž pro ně stala velkou adrenalinovou atrakcí. Vozí je do ní také Jurij Tatarčuk, pracovník ukrajinské státní agentury, která vozí do radiací zamořené oblasti turisty.

„Hlavní roli hraje zvědavost. Chtějí vidět, jak vypadá místo po největší jaderné katastrofě v historii. Jak se člověk s takovou havárií vyrovnává. Strach možná ani nemají. Ví, kam jedou, a my velmi dbáme o bezpečnost. Víme, kde je v zóně vysoká úroveň radiace, a tam lidi netaháme,“ dodává Jurij.

Černobyl - město Pripjať, ze kterého bylo evakuováno 50 tisíc lidí, už se nikdy nevrátí | Foto: Petr Vavrouška

Míříme k elektrárně, kde před 25 lety došlo k výbuchu. Zastavujeme třicet metrů od betonové krychle. Dozimetr začíná nervózně škytat. Radiace se pomalu zvyšuje. Stojíme před sarkofágem a přístroj ukazuje 1400 mikrorentgenů, norma je devatenáct.

„Dodnes pracují lidé uvnitř sarkofágu. Především měří úroveň radiace, odebírají nejrůznější vzorky a zjišťují celkový stav a poškození objektu,“ říká paní Julia z informačního centra.

Šedesát hodin radiace

Sergej Košelev na monitoru ukazuje unikátní fotografie, které pořídil v samotném srdci reaktoru. Více jak dvacet let totiž fotil a natáčel, co se děje uvnitř.

„Představte si halu reaktoru, je velká jako stadion. A tam se válí trosky betonu, jaderného paliva, železa, různých trubek. Je to strašné místo. Vždy jsme šli ve skupině, tak tři čtyři lidi – vědci, kteří brali vzorky paliva, kontrolovali přístroje na měření radiace. A já jejich práci natáčel a fotil,“ vypráví.

Sergej pobíral za životu nebezpečnou práci měsíčně v přepočtu dvacet tisíc korun.

„Místy byla radiace tak vysoká, že jsme se mohli uvnitř reaktoru zdržet jen pár desítek vteřin. Mohl jsem si obléct speciální oděv, který měl olověné výplně. Ale byl hodně těžký a pro mě byla nejdůležitější rychlost. Rychle do reaktoru, rychle natočit a pryč. Dá se říct, že celkem jsem v reaktoru strávil za dvaadvacet let šedesát hodin,“ dodává na závěr Sergej Košelev.

Černobyl - dozimetr ukazuje úroveň radiace před sarkofágem (1047 mikrorengenů, zdraví neškodlivá norma je pouze 19) | Foto: Petr Vavrouška

Jeho tělo dostalo za tu dobu tak velké dávky radiace, že už ho v 45 letech poslali do důchodu.

Radiace je neviditelná, proto je tak zákeřná. Stejně jako radioaktivní látky, kterými je celá černobylská oblast zamořená. Proto se sem už nikdy lidi na stálo zřejmě nevrátí.

„Zvířata ale pochopitelně žijí v zakázané zóně. Před námi leží část parohů, které tady shodil los. Ten se tady narodil, tady se živil trávou, lesními plody silně nasycenými radioaktivními látkami,“ ukazuje Jurij Tatrčuk.

Život v zamořené oblasti jde dál

Dozimetr měří, jak je malý kousek parohu silně kontaminovaný radionuklidy. Stonásobně převyšuje běžnou úroveň záření.

„Na tomto jasném příkladě je vidět, jak silně jsou zvířata v zóně zamořená. Potvrzuje to fakt, jak velmi nebezpečné je cokoliv jíst z této oblasti. Ať už jde o maso ulovených zvířat nebo lesní plody,“ říká Tatarčuk.

Lidé, kteří v zamořených oblastech žijí, toto riziko ignorují, což potvrzuje profesor Bandaževský. „Jsou pod tlakem, ale protože nejsou dostatečně informovaní, tak to nebezpečí podceňují. Musí žít prostě dál. Nemají peníze, a tak sbírají v lese houby, maliny, borůvky, loví zvěř, jedí brambory, které rostou na zamořené půdě. Pokud jim řeknu, že by měli dbát o své zdraví a dávat pozor na radionuklidy, vysmějí se mi. Řeknou, že já jim peníze nedám, čisté potraviny nekoupím a oni na to nemají. Proto musí černobylský problém řešit stát.“

Slova respektovaného odborníka potvrzuje i stařenka. „Kolikrát mě různí doktoři kontrolovali a nic nezjistili. Dřív tady jezdil každý týden lékař a bral si i vzorky ovoce a zeleniny ze zahrady. Tvrdili mi, že bych tady žít neměla, ale já žádné problémy nemám,“ chlubí se paní Marija.

Černobyl - Marija Šaporenková, která žije v zakázané zóně nelegálně | Foto: Petr Vavrouška

Profesor Bandaževský vysvětluje, jak se jeho týmu podařilo najít a také sestrojit přístroje, které byly schopné určit a odhalit množství radionuklidů v organismu. Používali například atomový spektroskop v podobě křesla. Objížděli s ním pak vesnice v zamořené oblasti. Když si do něj člověk sedl, během několika minut změřili lékaři vnitřní zamoření jeho těla cesiem 137.

Radiace je silná, místní se s ní ale smířili

Stařenka je klidná, z radiace si nic nedělá. Odborníci ale například v jahodách v nedalekém lese naměřili až tři sta násobně zvýšené hodnoty cesia 137.

Jdeme pár desítek metrů od chalupy této ženy. Radiace je opravdu velmi silná. 546 mikrorentgenů, ale zdraví neškodlivá norma je pouze devatenáct. Bude trvat ještě několik desítek a možná stovek let, než se do radiací zamořené zóny zase vrátí běžný život.

„Aby se sem zase mohli lidé někdy vrátit, musíme nejdříve vědět, co se stalo s místní půdou, se zvířaty a rostlinami. Dodnes přesně nevíme, jaké memento nám černobylská katastrofa zanechala, jaký byl celkový účet na zdraví lidí a životním prostředí,“ říká na závěr šéf invalidů Černobylu Vladimír Kopčik.

Petr Vavrouška, mz Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme