Snad se nám brzy vrátí, doufají příbuzní zatčených v Bělorusku
Jen pár set kilometrů od nás, v Evropě, leží země, kde můžete skončit v policejní cele za pouhé tleskání na ulici. Režim běloruského prezidenta Alexandra Lukašenka totiž považuje rytmické zatleskání na veřejnosti za provokaci. Atmosféra v zemi během posledního půl roku zásadně zhoustla. Desítky lidí nespokojených s autoritářským režimem dostaly několikaleté tresty.
Je 19. prosince loňského roku. Lidé nespokojení s výsledky prezidentských voleb vyšli do centra Minsku. Policie ale jejich protest brutálně rozehnala a pozatýkala na 700 osob. Desítky z nich pak skončily ve vězení.
„Řada odsouzených byli zcela neutrální lidé, nikdy se o politiku nezajímali, nebyli aktivní v občanské společnosti. Přišli na demonstraci, protože považovali za normální projevit svůj kritický názor. A odsoudili je na několik let,“ říká běloruská aktivistka Enira Branitská.
Za mříže se dostal také devatenáctiletý Sergej Kazakov. „Poté, co jsem se dozvěděla, že ho zatkli, jsem byla přesvědčená o tom, že to potrvá jen pár dní. Říkala jsem si, že není možné odsoudit mladého člověka jen za jiný názor,“ říká Sergejova matka. Tři měsíce od zadržení svého syna neviděla. Potkali se až u soudu.
„V den, kdy vynesli rozsudek, lidé v soudní síni vstali a začali volat 'Ať žije Bělorusko, jsme s vámi'. Policisté, kteří u toho byli, se najednou lekli. A já měla radost z toho, že jsme se zbavili strachu,“ dodává paní Anna. Její Sergej dostal tři roky vězení. Za to, že kopl do dveří Úřadu vlády.
V policejní cele skončil po demonstraci také sedmatřicetiletý historik Dmitrij Drozd. S jeho matkou se potkávám v jejím velmi skromném bytě. „Myslela jsem si, že ho zadrželi tak na hodinu, na dvě. Nikdy by mě nenapadlo, že skončí ve vězení. Proč? Vždyť on nic neudělal,“ vzpomíná paní Zoja.
Nejdříve je zadrželi na deset dní. Zatkli celkem 700 osob. „Poté je pustili a mysleli jsme si, že je konec. 1. února, brzy ráno, k nám ale přišli tajní domů. Řekli, že ho chtějí jako svědka. Už se nevrátil,“ říká paní Zoja. Jejího syna odsoudili na tři roky do vězení. Policejním megafonem třískl o strom.
Minsk
S matkou si dnes Dmitrij Drozd z vězení jen dopisuje. „Píše hodně, skoro každý den. Už mám celou krabici jeho dopisů. Je historik, napsal už několik knih, tak píše rád. Viděli jsme se zatím jen jednou.“ Paní Zoja mi předčítá z jednoho z dopisů. Říká mi, ať si myslím, že je na vojně. „V armádě totiž nesloužil, tak si představuji, že je v kasárnách a ne ve vězení, abych se o něj tolik nebála,“ dodává paní Zoja.
Nejpřísnější rozsudek si vyslechl Nikolaj Statkevič. Jeden ze sedmi prezidentských kandidátů, které státní moc po volbách pozatýkala. Za údajné organizování masových nepokojů dostal šest let. „Všechno, co se děje posledního půl roku v Bělorusku, má jediný cíl. Státní moc chce zadusit jakýkoliv odpor a nesouhlas společnosti. Nešlo to ekonomicky, půjde to hrubou, agresivní silou,“ upozorňuje Statkevičova žena Marina.
„To, co se děje v poslední době, je šílené. Mlátí a zatýkají vás policisté v civilu, odváží v autech bez značek. Nemáte si komu stěžovat, protože soudy zcela podléhají prezidentovi. Je to frustrující,“ zoufá si Emíra Branitská.
Všechny příbuzné odsouzených dnes spojuje především víra, že jejich blízcí vyjdou z vězení dřív než za několik let. „Víte, žijeme touto nadějí. Věřím, že po jednom roce vězení ho propustí,“ doufá paní Zoja. „V této situaci nás při životě drží jen naděje. Věříme v jejich svobodu, v to, že se brzy objeví doma, že zase bude dobře. Tuto víru nám ještě nikdo nevzal,“ uzavírá žena Nikolaje Statkeviče.
