Češka žijící v Baskicku: V Madridu je situace zoufalá, úřady byly nuceny přeměnit stadion v márnici

„Přestože v Česku nebylo všechno ideální, opatření byla určitě lepší, i když se zpočátku mohla jevit jako přehnaná. Přístup Španělska byl mnohem laxnější,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Češka žijící v regionu Baskicka Kateřina Ferenčíková. Lidé ve Španělsku si podle ní stěžují, že opatření proti koronaviru nebyla přijatá včas – to je také jeden z důvodů, proč je situace v zemi tak kritická. Nošení roušek tam navíc není povinné doteď.

Doporučujeme Madrid Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Madridský autonomní region hlásí zhruba polovinu ze všech obětí koronaviru ve Španělsku | Foto: Susana Vera | Zdroj: Reuters

Ve Španělsku se první případ nákazy koronavirem potvrdil 31. ledna na Kanárských ostrovech u německého turisty. Od té doby počet nakažených stoupl na zhruba 60 tisíc lidí a strmě roste i počet obětí, který je od středy vyšší než v Číně. Můžete z vašeho pohledu říct, zda úřady udělaly někde chybu?
Samozřejmě je to názor subjektivní, sdílí ho ale velká část společnosti – podle údajů centrálního statistického úřadu přes 67 procent respondentů uvádí, že by bylo vhodné udělat opatření proti šíření koronaviru už na začátku března. Zkraje měsíce totiž proběhly dvě velké akce, které byly podle mnohých jedním z důvodů, proč je nyní situace tak zoufalá.

‚Jsme článek v řetězu nákazy.‘ Španělsko čelí šíření koronaviru mezi zdravotníky, ti neskrývají rozhořčení

Číst článek

U příležitosti mezinárodního dne žen se 8. března konal tradiční feministický pochod za práva žen, které se účastnilo hodně členek vlády – mezi nimi i manželka premiéra Begoňa Gómezová nebo ministryně pro rovné příležitosti Irene Monteroová, které jsou nyní také nakažené. Tím, zda se tato akce měla vůbec konat, se nyní zabývá soud.

Ve stejný den se v Madridu za přítomnosti 9000 účastníků konal mítink krajně pravicové strany Vox. Pár dní poté přitom vyšlo najevo, že se koronavirem nakazil jeden z jejich hlavních představitelů Javier Ortega Smith. Hodně lidí si proto stěžuje, že opaření nebyla zavedena včas a že nebyly takovéto hromadné akce zakázány.

Vnímají to tedy lidé tak, že tyto dvě události mohou být důvodem, proč je zejména v Madridu situace v současnosti tak kritická? Právě madridský autonomní region hlásí zhruba polovinu ze všech obětí ve Španělsku, a média píšou dokonce o tom, že se tamní vláda rozhodla přeměnit madridský zimní stadion na dočasnou márnici.
Dokázat to samozřejmě nikdo nemůže, ale podle mnoha lidí jsou tyto dvě masové akce jedním z důvodů, proč je situace v Madridu tak špatná. Faktorů je samozřejmě více a klíčové je také to, že jde o hlavní město. Je proto logické, že nejvíce nakažených bude právě tam.

Vznik dočasné márnice je bohužel jedna z hrůzných zpráv, které z Madridu začaly přicházet začátkem týdne. Stadion, kam chodili lidé bruslit, úřady byly nuceny přeměnit na márnici, protože pohřební domy a krematoria už prostě nestačily přijímat další mrtvé.

V těchto pohřebních domech, kde se rodiny a známí loučí se zesnulými, bývá vystavena rakev se zemřelým – je to úplně něco jiného než v Česku. Řekla bych, že je to téměř společenská událost. To teď ale není možné. Pro Španěly je tedy hrozné nejen to, že přijdou o blízkého, ale také skutečnost, že se s ním nemohou rozloučit způsobem, jaký je tu tradiční.

Roušku nosí 30 procent lidí

V Česku platí nouzový stav už od 12. března, vláda ve Španělsku ho vyhlásila až o dva dny později, kdy už v zemi bylo víc než 6000 nakažených a necelé dvě stovky obětí. Jak byste srovnala přístup Česka a Španělska, pokud jde o snahu zabránit epidemii koronaviru?
Čísla ukazují, že se v Česku – a doufám, že to tak zůstane – podařilo epidemii podchytit. Počet obětí je naprosto nesrovnatelný. A myslím si, že přestože v Česku nebylo všechno ideální, opatření byla určitě lepší, i když se zpočátku mohla jevit jako přehnaná. Přístup Španělska byl od počátku mnohem laxnější.

Kdo je Kateřina Ferenčíková?

Spolupracovnice Českého rozhlasu Kateřina Ferenčíková žije v Baskickém autonomním regionu na severu Španělska. Živí se jako učitelka angličtiny.

Ještě 7. března jsme byli v Madridu na rodinné svatbě a vzpomínám si, jak jsem si na sociálních sítích den předtím četla, že Česko nařídilo karanténu pro všechny, kteří se vrátili z Itálie. V tu chvíli se mi to zdálo přehnané, protože lidi ve Španělsku se stále tvářili, že se nic neděje. I na svatbě, kde bylo přes 200 lidí, lidi o koronaviru vtipkovali. Mezi obyvatelstvem panoval pocit, že je to nemoc podobná chřipce a že se v podstatě nic neděje.

Musím se přiznat, že pod vlivem okolí jsem tomuto pocitu propadla i já, protože mě vůbec nenapadlo se svatby nezúčastnit. Když jsme se pak vrátili do Baskicka, ještě další tři dny tady život probíhal naprosto běžně, jako by se nic nedělo. Učím soukromě angličtinu, své studenty jsem proto varovala, že jsem byla v Madridu, kde už počet nakažených rostl, a ptala se jich, jestli chtějí výuku zrušit. Všichni říkali, že v žádném případě ne.

Skutečně tedy panoval pocit, že se o nic vážného nejedná. Pak se to ale velice prudce zhoršilo a samozřejmě se změnil i přístup vlády. Byly uzavřeny školy, zrušeny hromadné akce a v sobotu 14. března to vyvrcholilo vyhlášením stavu nouze, kdy už bylo jasné, že to je velký problém.

To byl ten zlomový okamžik, kdy k tomu i společnost začala přistupovat jinak?
Řekla bych, že to bylo už ve čtvrtek 12. března. Tehdy se nejprve na území Baskicka, pak i na celém území zrušila výuka. V pátek pak byla uzavřena všechna sportovní zařízení, fitness centra, lázně a podobně. V tu chvíli lidem začalo docházet, že se něco děje. Ale pokud jde o nošení roušek nebo respirátorů, to není povinné doteď. Řekla bych, že je nosí zhruba 25–30 procent lidí – většinou překvapivě mladí. Je to od nich ohleduplné vůči starším, kteří jsou tou nejzranitelnější skupinou.

Kancléř Mynář k dodávkám materiálu: Škarohlídové už se zabývají tím, co za to bude Čína chtít

Číst článek

Překvapilo mě, když Česko nařídilo nošení roušek. Obdivuji ale, jak se lidé v Česku pustili do jejich šití. Tady nošení roušek povinné není a lidé se na to mnohdy dívají tak zvláštně. Minulý týden jsem byla v obchodě s rouškou a lidé kolem se na mě dívali málem nepřátelsky. Nevím, jestli si mysleli, že tím jen zhoršuji situaci, nebo že mám koronavirus, a přesto vyrazím do obchodu.

Jakým způsobem se tedy úřady ve Španělsku snaží chránit ty nejzranitelnější skupiny obyvatel, jako jsou právě senioři?
Pokud bych to zase porovnala s Českem, žádné speciální opatření není. Je jen například doporučeno, aby starší lidé chodili nakupovat v dopoledních hodinách, ale není přesně vymezené rozmezí, kdy mohou jít do obchodů pouze oni. Spíš to tedy nechávají na každém jednotlivci, aby se sám chránil a vycházel ven co nejméně. Jde to cestou rad a doporučení, ale neexistuje žádné specifické nařízení, které by se týkalo pouze seniorů.

Pro všechny samozřejmě platí zákaz vycházení s výjimkou nákupu, návštěvy lékaře, lékárny a dovoleno je vyvenčit psa nebo vynést smetí. Ti, co se starají o starší rodiče nebo prarodiče, pak mají povoleno jim dojít nakoupit nebo se o ně postarat.

V Itálii i Španělsku kvůli koronaviru zemřely tisíce lidí, míra úmrtí v Česku a Německu je malá. Proč?

Číst článek

Takže v tomto směru úřady jdou spíš cestou osobní zodpovědnosti?
Ano, ale jinak jsou nařízení samozřejmě přísně hlídána a jsou kvůli tomu rozdávány i pokuty. Není možné jít ven sportovat, běhat a podobně, to se hlídá velice přísně. Řada podniků musela zavřít, ale ti, kteří stále jezdí do práce, u sebe musí mít potvrzení od zaměstnavatele nebo úřadu. Platí také to, že v autě by neměli být víc než dva lidé. Hromadná doprava ještě jezdí, ale nesmí se nastupovat předními dveřmi a cestující musí vždy sedět v určitých rozestupech, i když často vidím, že u nás autobusy jezdí téměř prázdné.

Několikrát jsem se bavila se známými v Česku o tom, proč je ve Španělsku situace tak hrozná. A napadlo mě, že pokud jde o politické mítinky a další setkání lidí, Španělé jsou velice podobný národ jako Italové. Jsou velice kontaktní a všichni se zdraví polibky na tváře. Bylo to vidět také na případu politika Vox, který se nakazil na mítinku v Madridu – se stovkami účastníků se tam pozdravil potřesením rukou nebo právě polibky na tvář. To v Česku není úplně typické, Španělé jsou ale národ, který má rád fyzický kontakt.

Pokud se ještě vrátím k opatřením – jak je Španělé dodržují? Nesnaží se je obcházet?
Co vím ze svého okolí, lidé například dělají to, že nejdou na jeden větší nákup, ale raději toho koupí méně, aby mohli chodit do obchodů častěji a mohli se tak provětrat. To bych nicméně nenazvala porušením zákazu. Byli ale lidé, kteří chodili ven sportovat nebo chodili venku ve skupinkách. To je také zakázáno – musíme chodit vždy jednotlivě. Teď už to policie opravdu přísně hlídá a přijatá opatření se dodržovat musí.

Španělské zdravotnictví je kvůli epidemii koronaviru přetížené | Foto: Susana Vera | Zdroj: Reuters

Není nikdo, kdo by lékařům nefandil

Ve Španělsku zaznamenali také velmi vysoký počet nakažených koronavirem z řad zdravotnických pracovníků. V úterý jich bylo potvrzeno celkem 5400. Jaká je situace ve zdravotnictví? V zahraničních médiích se objevují svědectví tamních lékařů, kteří popisují obrovskou přetíženost nemocnic, a objevují se dokonce záběry, jak pacienti leží na chodbách, protože lůžek není dostatek. Je to skutečně obrázek toho, jak situace ve zdravotnictví vypadá?
Bohužel je to tak. Opět nejhorší situace je v Madridu, kde je systém vzhledem k vysokému počtu nakažených velice přetížený. Nemocnice jsou přeplněné, lidé polehávají na chodbách a situace je tam velmi špatná. V posledních dnech v Madridu začala pomáhat armáda, která vybudovala provizorní nemocnici v budově obrovského výstavního areálu firmy IFEMA. Tam mohou ošetřovat lehčí případy, největším problémem ale zůstává nedostatek lůžek na jednotkách intenzivní péče. Pacienti v nejtěžším stavu potřebují plicní ventilátory a další speciální přístroje, které v polní nemocnici být nemohou.

Tolik nakažených lékařů a zdravotních sester je ve Španělsku právě proto, že chyběly ochranné prostředky. Na to si stěžovali lékaři v Madridu v podstatě od začátku epidemie. Na stránkách deníku El Mundo jsem viděla, že Španělsko podepsalo smlouvu o nákupu obrovského množství roušek, rukavic, ochranných prostředků a také plicních ventilátorů z Číny v hodnotě 432 milionů eur. Dorazit by měly koncem týdne, ale je otázka, jestli je to včas.

Čína si vítání letadel s rouškami u vlády objednala. Jednají s námi jako s lokaji, míní senátor Fischer

Číst článek

Nyní se vedou velké dohady o to, jestli ta křivka počtu mrtvých a nakažených, kterou se v Madridu zoufale snaží zploštit, už je tento týden na vrcholu a konečně začne klesat, anebo vrchol přijde až kolem 12. dubna – to tvrdí zejména katalánští zdravotníci. Všichni doufají, že v současnosti Španělsko zažívá to nejhorší a v dalších týdnech už bude lépe. Jaká bude situace ve skutečnosti, ale ukáže čas.

Dalo by se říct, že španělské úřady začínají situaci zvládat trochu lépe – zejména pokud jde o dodávky roušek a respirátorů?
To zatím nelze říct s určitostí – uvidí se, až do země dorazí věci zakoupené v Číně, které jsem zmiňovala. Šít doma roušky tady nefunguje. Není tu tradice doma cokoliv vyrábět, takže pokud jde o vybavení pro zdravotníky, je to výhradně na vládě a místních úřadech. Obyvatelé tedy nepomáhají, ale některé velké podniky ano.

Například oděvní řetězce jako Mango nebo Zara se rozhodly pro zdravotnický personál vyrábět pláště, rukavice a další ochranné prostředky. To bylo veřejností a zdravotníky hodně vítáno. Majitel firmy Zara Amancio Ortega, který je jedním z nejbohatších lidí světa, daroval už na začátku epidemie zdravotnictví velký finanční obnos na nákup potřebných věcí. Takže iniciativa tu určitě je, ale spíš ze strany velkých firem než veřejnosti.

I sami zdravotníci se snaží sehnat ochranné pomůcky, kde se dá. Například tady v Baskicku mám dvě sousedky, které pracují jako zdravotní sestry. I ony si stěžovaly, že tyto věci zoufale chybí. Říkaly, že kromě roušek potřebují také ochranu očí, snažily se proto sehnat obličejové štíty nebo se nás ptaly, jestli nemáme velké potápěčské brýle. Viděla jsem i fotky zdravotního personálu v Madridu, kde je vidět, že musí nosit podomácku vyrobené pláštěnky. Situace je tedy stále velice špatná.

Španělská armáda v Madridu vybudovala provizorní nemocnici v budově obrovského výstavního areálu firmy IFEMA | Foto: Susana Vera | Zdroj: Reuters

Jaká je vůbec komunikace vlády směrem k občanům? Například premiér Pedro Sánchez Španělům vzkazuje, že země je ve válce. Slyší Španělé na taková prohlášení, nebo převládá kritika směrem ke španělskému vedení?
To záleží hlavně tom, jak je kdo politicky zaměřený a jaké straně fandí. Za dvacet let, co tu žiju, jsem si mnohokrát všimla, že Španělé na věci hledí optikou strany, kterou volí. Ten, kdo je spíš pravicový a Sáncheze nevolil, vládu kritizuje. Voliči socialistů sice vidí, že situace je kritická, ale nekladou to za vinu současné vládě.

Můžete na závěr zhodnotit, jak lidé ve Španělsku tuto kritickou situaci vnímají? Převládá tam pocit rozhořčenosti, strachu či solidarita s lékaři?
Kvůli nouzovému stavu jsme samozřejmě velice izolovaní, nejsem tedy s lidmi v osobním kontaktu, ale leccos pozoruji v médiích nebo na sociálních sítích. Dnes už je tradiční například to, že každý večer v osm hodin všichni vycházíme na balkony a tleskáme zdravotníkům – to je takový projev solidarity a myslím, že ve Španělsku není nikdo, kdo by jim nefandil.

Dopad nových opatření kvůli koronaviru: lidé i firmy přišli podle právníků o nárok na odškodnění

Číst článek

Nálady jsou různé. Záleží také na tom, jestli lidé mají malé děti, nebo ne. Pro rodiče dvou až tříletých dětí musí být velice náročné udržet děti doma – od vyhlášení nouzové stavu nesmějí děti vůbec ven, ani do parku, ani na procházku. První týden to zvládali, ale teď už z toho začínají být zoufalí. Přiznám se, že už jsem také deaktivovala oznámení na některé příchozí zprávy. Lidi si mezi sebou často přeposílají osobní svědectví lékařů z jednotek intenzívní péče a určitě to dělají s dobrým úmyslem, ale těch depresivních zpráv už je tolik, že v rámci zachování svého duševního zdraví lidé začínají tyto zprávy víc filtrovat.

Smekám před zdravotníky, ale i pracovníky v supermarketech. Jejich situace není jednoduchá a myslím, že tito lidé mají obdiv celého Španělska. Tady v Baskicku je situace mnohem lepší než v Madridu – tam je situace opravdu zoufalá. Odráží se to na psychice lidí a obavách, z toho, co bude.

V poslední době se navíc ukazuje, že neumírají jen senioři a lidé se zdravotními problémy, ale i čtyřicátníci a padesátníci, kteří celý život sportovali. A to na optimismu nepřidá.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme