Španělsko po krk v krizi

Tvrdí, že se inspirovali arabským jarem a islandskou vzpourou proti nespravedlivému systému. Dostali do ulic a na náměstí podle odhadů až osm milionů Španělů nespokojených s tím, co se děje v politice i ekonomice. Inspirovali další občanské iniciativy, například americké „Occupy Wall Street“.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Adnan čeká, zda dnes skončí na ulici nebo ne. Plakát Stop vystěhování dostal od aktivistů | Foto: David Koubek

Co se to ve Španělsku děje? Kdo jsou oni Rozhořčení, Hnutí 15. května? Co konkrétně požadují? Jsou předzvěstí revoluce, nebo jen bublinou, která splaskne a její hořký obsah se rozplyne mezi každodenními starostmi krizí zmítané země?

Před jedním z domů v katalánském městě Hospitalet de Llobregat se sešlo několik desítek lidí. Nad hlavami mávají cedulemi a transparenty s hesly jako „Stop vystěhování" nebo „Lidé bez domovů, domovy bez lidí."

Přehrát

00:00 / 00:00

David Koubek ve svém dokumentu hledá kořeny španělské finanční krize. Kdo jsou "Rozhořčení", kdo "Hnutí 15. května"? Co konkrétně požadují? Jsou předzvěstí revoluce, nebo jen bublinou, která splaskne a její hořký obsah se rozplyne mezi každodenními staros

Vyzývají řidiče projíždějících aut a motorek, aby na výraz solidarity zatroubili. Všichni přišli zabránit exekutorům vystěhovat rodinu, která už nezvládá splácet svou hypotéku.

Podobné případy jsou ve Španělsku na denním pořádku.

„V říjnu 2010 byt soudně vydražili. Tak jak to teď banky běžně dělají: získají polovinu původní odhadní ceny a zbytek úvěru musíš doplatit,“ svěřuje se Adnana Bashir.

„To jsi pak zadlužený na celý život. A ještě tě vyhodí z domova. Já třeba mám kam jít, třeba ke svým bratrancům – ale na jak dlouho? A nemůžu vzít svou rodinu a nechat je bydlet v jednom bytě u příbuzných nebo známých!“

Platforma postižených hypotékou

Adnana Bashir a jeho rodina koupili byt před šesti lety v přepočtu za pět milionů korun. Pak přišly špatné časy. Krize. Bashirovi přestali splácet.

Jeho rodinu se pokusili vystěhovat už začátkem roku. Tehdy odešli, protože v bytě ještě žila jeho sedmadevadesátiletá babička.

Tentokrát chtějí znemožnit vystěhování aktivisté pod okny. Aktivisté z takzvané Platformy postižených hypotékou. To, že je sice Španěl, ale potomek přistěhovalců, nikomu nevadí.

Platforma funguje už přes dva roky. Přes internet se začala organizovat ještě před Rozhořčenými, před Hnutím 15. května.

To ale dalo Platformě obrovský impuls.

Dokonce takový, že aktivisté oficiálně obsadili první neobydlené domy, aby tam ubytovali lidi, kteří kvůli krizi ztratili své bydlení a skončili na ulici.

15-M

Rozhořčení. 15-M, Hnutí 15. května. Neorganizovaná masa lidí, která za svými požadavky vytáhla do ulic na jaře 2011 miliony Španělů.

„Čtrnáctého května jsme byli s pár kamarády na náměstí Sol. Chtěli jsme se vysmát bankéřům. Smát se jim do té doby, než si nás všimnou,“ usmívá se Vanessa de Cruz Medina.

„A po sociálních sítích na internetu a osobně mezi kamarády jsme svolali další. A 15. května se na náměstí Sol sešlo daleko víc lidí, než jsme si zpočátku mysleli,“ dodává.

Improvizovaný informační uzel hnutí 15. května – neboli „rozhořčených“ na madridském náměstí Puerta del Sol | Foto: David Koubek

A nejen na centrálním náměstí v Madridu. I v dalších sedmapadesáti španělských městech.

Vanessa de Cruz Medina je historička. Nadšeně vypráví o spontánní občanské iniciativě. Aktivita nemá organizátory. Nestojí za ní žádná politická strana. Neřídí ji odbory.

„Na téhle manifestaci mluvili všichni se všemi. Všichni jsme si uvědomili, že jsme se léta snažili změnit svou zemi jen lamentováním s kamarády v barech nebo nad kafem. A že jsme svůj pohled neprobírali s ostatními občany,“ vzpomíná Vanessa a pokračuje:

„Po téhle manifestaci vzniklo opravdové hnutí. Řekli jsme si: pojďme zkusit něco opravdu vyřešit. Pojďme se do toho pustit všichni. Pojďme se znovu spojit na sociálních sítích. Uvidíme, co se stane. A tak to vzniklo.“

Nástupci Rozhořčených

Miguel Ángel Valencia dnes působí jako mluvčí iniciativy, ze které hnutí Rozhořčení vzešlo. Jmenuje se Democracia Real YA! – Pravou demokracii hned!

„Musím se usmívat: jak něco takového může vzniknout přes sociální sítě?! Jenže přesně tak to bylo. Osobně jsem začal u iniciativy zvané ‚Tohle napravíme jenom bez nich.org‘ (Esto lo arreglamos sin ellos.org). Pak taky ‚Pro tolik lupičů není dost lupu‘ (No hay tanto pan para tanto chorizo). To byly skupiny na Facebooku,“ vybavuje si Miguel.

„A v roce 2010 jsem se dal k hnutí ‚Pravou demokracii hned‘. To se mi moc líbilo. Zvláštní je, že jsem onen den na náměstí Sol nechtěl. Říkal jsem si, už mám dost demonstrací. Ale přítelkyně mě s sebou vzala. A viděl jsem něco úplně nového. Lidé zpívali, lidé tancovali!“ směje se mluvčí iniciativy.

K 17. květnu vyjadřuje podporu hnutí Pravou demokracii hned! na pět set organizací. Aktivisté zůstávají na náměstích největších měst několik dní.

„Ve Španělsku máme tradici stanových městeček. Vzpomínám na jedno, kdy lidé propuštění z jedné firmy stanovali na ulici dokonce celý rok,“ vysvětluje Miguel Ángel Valencia a pokračuje:

„Toho jsem se nejdřív účastnit nechtěl. Taky proto, že jsem měl práci. Ten večer jsem šel z náměstí až v pět ráno. A z práce jsem se zase vrátil, i když jsem k tomuhle protestu necítil velké sympatie. Jenže najedou vidím plachty. A bylo to doslova město! A najednou jsem slyšel: Uděláme to jako na káhirském Tahríru. Jako v Egyptě. A řekl jsem si: Pane jo!“

Přes zásahy policie se stanové městečko na náměstí Sol vrací. Několik dní vydrží i na barcelonském náměstí Catalunya.

A hnutí se šíří dál. Protestují lékaři, zdravotníci i učitelé. Bez odborů.

Nejsou to jen demonstrace, ze zásady nenásilné. Lidé se propojují přes sociální sítě a vyměňují si ideje. Téměř každý den diskutují a plánují, co dál na lidových shromážděních v řadě čtvrtí velkých i malých španělských měst.

Z čeho to vzešlo?

Co se to ve Španělsku děje, že jsou lidé rozhořčeni? Zlobí se hlavně na banky a politiky. Banky, které prý mohou za krizi. A politiky, kteří je prý kryjí a nereprezentují zájmy občanů.

Mnozí si dokola pročítají spisek „Vzpouzejte se“ francouzského diplomata Stéphana Hessela. Mnoho lidí ale na filozofii nemyslí, protože řeší zcela přízemní věci.

Soudní vystěhování, které má teď na krku Adnan Bashir, už ve Španělsku postihlo na 300 tisíc domácností. A do pár let to má být podle odhadů až 700 tisíc.

Adnan Bashir koupil byt spolu se svou rodinou, teď se obává, že o něj přijde | Foto: David Koubek

Lidé nezvládají splácet stále vyšší splátky. Jako Adnan, který si ke studiu přidal práci v závodu na recyklaci plastů. Jenže - ve Španělsku je krize.

„Já, můj otec i bratr jsme ztratili práci. Majitelé závodu už si nedokázali poradit se svými dluhy. A tak tu firmu zavřeli. Co, zavřeli… Oni zkrátka jen tak odešli. A my jsme zůstali s pusou dokořán a čekali jsme, až se vrátí. Nedostali jsme plat. Tak jsme to nahlásili a teď je celá věc u soudu,“ vysvětluje svou situaci Adnan.

Obrovská nemovitostní bublina praskla a poslala do kolen celou ekonomiku. Nezaměstnaných je skoro 22 procent. Mezi mladými přes 45 procent.

I proto hledají mnohé budoucí naděje Španělska své štěstí spíš v cizině.

Arcadi Oliveres vede křesťanskou organizaci Spravedlnost a mír v Barceloně. I on je rozhořčený a nelíbí se mu, co se děje.

Krize trhu nemovitostí i ekonomiky

Je to profesor ekonomie na Autonomní univerzitě v Barceloně. A proto je na místě otázka: co se to stalo, co způsobilo takový hospodářský otřes?

Profesor Oliveres říká: Jsou to dvě krize najednou. Domácí a celosvětová.

„Ta Španělská je typická krize trhu nemovitostí. Vyznačuje se úplně zbytečnými investicemi, které se utopily v neprodejných nemovitostech. Je to prakticky ztracené bohatství,“ vysvětluje.

Dům na náměstí v jedné barcelonské čtvrti je ukázkou nemovitostní bubliny, která praskla spolu s příchodem krize | Foto: David Koubek

„To všechno mají zjevně na svědomí spekulace: Lidé kupovali byty ne proto, že je potřebovali. Ne proto, že je chtěli pronajmout. Ale proto, že je chtěli za pár let prodat za dvojnásobnou cenu.“

„Součástí téhle španělské krize je ještě jedna. To je chronická strukturální krize španělské ekonomiky. Ekonomiky, která je slabá a nikdy, ani za Franka, ani v demokracii, neměla sílu vydržet.“

„Španělské hospodářství nikdy nemělo silnou průmyslovou základnu – cestovní ruch nebo stavebnictví, to ano, ale ne průmysl,“ myslí si Profesor Oliveres.

Španělské potíže pak znásobila globální finanční krize, která přišla v nejhorší možnou dobu a odsála ze španělských bank peníze.

Doba konzumu

Jinak než levicový ekonom to určitě vidí bankéř. José Antonio Sanz vede pobočku Banca Cívica v Segovii.

„Původ problému je v tom, že většinu problematických hypoték si lidé vzali v době silného růstu. Finanční instituce dávaly, hnány vidinou příjmů, úvěry na 100 procent hodnoty nemovitostí; někdy dokonce i víc,“ objasňuje bankéř.

„Tehdy se čekalo, že za rok za dva cena nemovitostí výrazně vzroste. Jenže teď jsou ceny na trhu daleko níž, než byly dřív. Mnoho lidí teď navíc kvůli nezaměstnanosti musí opustit své bydlení a myslí si, že to je podobné, jako by ty roky platili nájem.“

Euro | Foto: Emanuel Macoun

„Vezmou klíče a hodí je na stůl bankéři: ‚Nech si je, sbohem. My jsme do toho bydlení žádné peníze nedali, všechny byly od banky‘,“ uzavírá José Antonio Sanz z Banky Cívica.

Bankéři si stojí za tím, že banky se chovaly rozumně. Trh s nemovitostmi fungoval báječně čtrnáct let, proč být pesimisty.

Profesor Arcadi Oliveres ale mnoho smyslu jejich chování nevidí. Prý v euforii půjčovaly jako pominuté. A když přišla krize, státy prý najednou banky zachraňují, místo aby peníze pumpovaly mezi lidi.

Co ale lidé, věřitelé, kteří si také ve velkém brali hypotéky? Nemohou za to taky trochu sami?

„Řekl bych, že ještě v 60. letech si lidé nedovolili koupit ani auto, dokud na něj nenašetřili. Pak se to ale změnilo. Španělsko vstoupilo do takzvané společnosti konzumu, do doby velkého průmyslového rozvoje,“ myslí si profesor Oliveres.

„V módě byly domácí spotřebiče. Každý tady chtěl svoji ledničku; každý chtěl televizi a auto. A tehdy to začalo.“

Moc médií

„Obchody, podporované bankami, umožnily financování na splátky. Lidi ovládl konzum. A aby mohli konzumovat, začali se zadlužovat. Tenhle konzum jednoznačně podporují i sdělovací prostředky," vidí příčinu levicový ekonom.

Média podle mnohých aktivistů zakonzervovala v nežádoucím stavu také španělskou politiku. Politici – hlavní viníci. Proto je jedním z hesel Rozhořčených „Nevolte je“.

Mnohé naznačil průzkum Metroscopia krátce po vzniku Hnutí 15. května. Devadesát procent Španělů chce, aby se politické strany změnily a zajímaly se víc o to, co si přejí lidé. Sedmdesát procent Španělů si nemyslí, že by se nějaká strana zasazovala za jejich zájmy. A padesát procent Španělů tvrdí, že strany myslí jen na sebe.

Mluvčí hnutí Pravá demokracie hned! Miguel Ángel Valencia vzpomíná. Jeho otec bojoval proti diktátorovi Franciscu Francovi a on sám měl inspirativní dětství. Vyrůstal v době ideálů, kdy se Španělsko transformovalo v demokracii.

Opravdová demokracie?

„Žili jsme ve velmi dobré čtvrti. Bydleli tam třeba Američané, lidé ze zemí s dlouhou demokratickou tradicí a vyprávěli mi mnoho příběhů. Nasával jsem ty hodnoty ducha svobody. Byla to uvolněná doba, kdy spolu sousedi hodně mluvili, zároveň doba velkých stávek. Ta doba mě nadchla.“

„A dnešek mi ji v mnohém připomíná. Věřím proto v to, že by tady mohla být druhá demokratická transformace. Jsem možná radikální, ale to bych bral,“ vyznává se Miguel.

Projev nového premiéra Mariana Rajoye sledovaly před sídlem Strany lidové stovky jeho příznivců | Foto: David Koubek

Proč mají Rozhořčení pocit, že demokracie ve Španělsku není opravdová? Často lze slyšet o dominanci dvou stran. Moc mezi sebe mají rozdělenou od konce diktatury v polovině 70. let.

Na ostatní ve sněmovně nezbylo nikdy víc než pětina křesel.

Vládu si tak předávají Socialisté a Lidovci. Někdy se museli ohlížet na menší strany, někdy vládli úplně sami. Politici mají místa ve velkých podnicích, ti menší třeba v představenstvech regionálních záložen.

Rozhořčení vtipkují, že politické strany jsou jen pobočkami velkých korporací.

Mýty – mladí, anarchisti, levičáci, antikapitalisti

Nedospělí, nerozumní, co nechtějí pracovat, pobudové, anarchisté, levičáci, radikálové, okrajové hnutí, věční stěžovatelé. Mnozí tvrdí, že právě to jsou španělští Rozhořčení. O Hnutí 15. května skutečně panuje hodně představ:

Mýtus hnutí mladých: Většinou to jsou mladí lidé. Ale ne výhradně, jak potvrzuje šestašedesátiletý ekonom Arcadi Oliveres.

„Cítím se členem Hnutí 15. května. Přestože jsem hodně starý, jsem proti systému. Kapitalismus je kriminální a vražedný. Musí být okamžitě zničen. Kapitalismus si bere 80 tisíc lidských životů denně. Zabíjí je hladem.“

„A to přesto, že je dost potravin pro všechny. Vyčerpáváme ropu a oteplujeme planetu. Nemyslíme na život našich vnuků. A ti budou za naše chyby platit,“ varuje levicový ekonom.

Arcadi Oliveres by potvrzoval, že hnutí je antikapitalistické. Ale - zase mýtus. I historička Vanessa de Cruz se přeci považuje za součást Hnutí 15. května:

„Je spousta definic Hnutí 15. května zvenčí. (smích) A to je normální! Protože ani my sami se nějak nedefinujeme. Jsme antikapitalistické hnutí? Já si myslím, že ne. Jsou mezi námi ti, kdo chtějí konec kapitalismu? Ano. Já osobně i lidé, které znám, nevěříme v konec kapitalismu. Ale věříme v jeho nápravu.“

Nejsou to tedy nějací pobudové, kteří nemají co jiného na práci.

Mírumilovní vs. vypálené banky

Podle průzkumů na začátku hnutí si 80 procent Španělů myslí, že Rozhořčení mají pravdu. Většina Španělů je považuje za mírumilovné hnutí, které chce zlepšit demokracii.

Antisystémoví radikálové to jsou jen pro méně než pětinu Španělů. A to přesto, že často narušují život i v menších a klidnějších čtvrtích.

Jako v případě akce Stop vystěhování, která brání byt rodiny Adnana Bashira. Místní podnikatel Rafael neukazuje na aktivisty, ale pomyslně na politiky:

Aktivisté protestují v jedné z bankovních poboček kvůli vystěhování těch, kteří nejsou schopni splácet úvěr | Foto: David Koubek

„Nedělají s tím nic. Jaké to může mít řešení? Chtějí, aby demonstrace byly pokojné. To já chci taky. Jenže dojde to do bodu, kdy toho lidi budou mít opravdu dost. A začnou se dít věci.“

„Podívejte se na ty bandy, co si říkají antisystémové. Každý den vypálí bankovní pobočku nebo zničí bankomat někde na vesnici. Tisíckrát to bylo ve zprávách. Chudáček bankomat. Ale to, že vyhazují celé rodiny na ulici, o tom se nedozvíme. Ale měli bychom!“ rozlítil se Rafael.

K Rozhořčeným tíhnou spíše levicově smýšlející. Sami Rozhořčení ale odmítají škatulkování na levici a pravici.

„Nejedná se o ideologii. Jde o obranu ústavních práv občanů státu. Jestli se tohle interpretuje jako levicová záležitost, tak lidé, kteří to tvrdí – nejspíš tedy příznivci pravice – mají asi trochu problém. Myslím si, že i pravice by měla bránit práva občanů v demokratickém státě,“ říká historička Vanessa de Cruz.

Je to tedy ze všeho nejvíc hnutí různorodé a hlavně otevřené. Na jednom lidovém shromáždění v madridském parku Retiro se například objevil nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz.

A požadavky rozhořčených podpořil i někdejší známý protikorupční žalobce Carlos Jiménez Villarejo.

Mají konkrétní požadavky

Křičí jen? Protestují proti finančníkům a politikům? Nebo má tohle nesourodé sdružení nějaký konkrétní program?

Adnan Bashir měl ve svém případě štěstí. Aktivistům se podařilo exekuci a vystěhování zabránit a oddálit tak to, na co má banka podle práva nárok. Teď sedíme v jeho ztichlém pokoji:

„Podle mého advokáta je tohle všechno ilegální. Banka nemůže jako věřitel získat mou nemovitost. Měla by to být třetí osoba. Ten, kdo byt vydraží, bance zaplatí a stane se vlastníkem. V tomhle případě to ale bylo jinak. Byt zůstal bance, která ještě chce, abych navíc doplatil dluh, a ještě mě odsud vystěhují.“

„My teď společně s těmito občanskými iniciativami, které existují ve všech čtvrtích, požadujeme, aby nám naše nemovitosti zůstaly. Tvrdíme, že tahle nucená vyvlastnění jsou v právním státě neoprávněná,“ říká Adnan Bashir.

Ústavní práva

Rozhořčení z Platformy postižených hypotékou často argumentují španělskou ústavou. Ta zaručuje právo na důstojné bydlení, které má chránit španělský stát.

Jeden z hlavních požadavků Platformy postižených hypotékou je přenést odpovědnost za krizi na banky – pomocí zavedení nové hypotéky „datio in solutum“.

Zatím to funguje tak, jak jsme zvyklí i v Česku. Pokud dlužník nesplácí a nedokáže se s bankou jinak dohodnout, nemovitost se vydraží, a když výnos nestačí na zaplacení celého dluhu, musí dlužník zbytek dál splácet.

Aktivisté se snaží informovat sousedy z okolí o okupaci prázdné budovy. | Foto: David Koubek

Podle Hnutí 15. května by to mělo být tak, že bance zůstane nemovitost, ať už je její cena na trhu jakákoliv, a dluh je tím okamžikem smazaný.

Cesar Guerrero z Hospitaletu de Llobregat je aktivistou Platformy postižených hypotékami. Jemu by se líbilo ještě víc, kdyby dlužníci mohli ve svých bytech zůstat.

„Chceme, aby lidi, které vystěhovávají, nechali v jejich domovech. A aby se jim nabídl nájem. V zemi jsou tisíce prázdných bytů. Co s nimi bude? Banky s nimi nic neudělají.“

„Když máte prázdné byty a lidi na ulici – proč je nenechat v nájmu? Řekněme 30 procent jejich dostupného příjmu, tedy podle toho, co si mohou dovolit… To je to, co navrhujeme,“ vykládá aktivista Cesar Guerrero.

„Zavedení hypoték zaručených pouze nemovitostí a sociální nájem. A proč? Aby se z lidí nestávaly sociální případy. Ústava říká, že má člověk právo na důstojné bydlení. To ale není naplněné. Myslím, že politici si s lidem hrají, místo aby ho hájili,“ dodává Guerrero.

Volební reforma

Chtějí to změnit i Rozhořčení, baví se o tom i na náměstích. Má to být hlavně reforma volebního systému. Aby nedával přednost velkým stranám a aby hlas každého voliče měl stejnou váhu.

To dnes ve Španělsku neplatí.

Dále by se jim líbily otevřené kandidátky, kde se přinejmenším dá kroužkovat – to by rádi okoukali z Česka, a v budoucnu by chtěli zavést více přímé demokracie.

Existuje dokonce návrh takzvané demokracie 4.0. Za každých sto tisíc Španělů, kteří začnou rozhodovat přes internet místo poslanců, by jedno křeslo ve sněmovně zaniklo.

„Vyprávěli jsme o tom cizím novinářům. Byli nadšeni a odváželi si tenhle nápad do svých zemí. Tady ve Španělsku se ti smějou,“ posteskl si Miguel Ángel Villena z hnutí Opravdovou demokracii hned.

„Ale je to seriózní návrh. Je to řešení! Ve Španělsku už jsou radnice, kde to funguje. A svá zasedání dělají on-line. Lidé se do tamní politiky zapojují. Myslím že politici, kterým se to nelíbí, mají zkrátka strach. Politici se třesou z toho, že když se lidé budou o všechno víc zajímat a rozhodovat přes internet, tak budou odepsaní.“

A podobně chtějí „exportovat“ i další požadavek, který jako by Rozhořčení odečítali ze rtů aktivisty a ekonoma Arcadi Oliverese:

„Něco, co nechce nikdo udělat. Nikdo… Skoncovat s daňovými úniky a daňovými ráji. Ono se o tom v krizi mluví, ale doposud nikdo s tím nepohnul.“

„Za veškeré důchody vydá španělská vláda ročně 110 miliard eur. A daňové úniky jsou 80 miliard eur. Dovedete si představit, jak bychom třeba mohli zvýšit důchody?“ ptá se levicový ekonom.

Rozhořčení přitom neukazují jen na největší podniky, které prý odvádějí peníze do daňových rájů. Za úniky jsou zodpovědné i malé firmy, živnostníci i fyzické osoby.

Takhle získané peníze by se měly dát například do školství nebo zdravotnictví. To jsou oblasti, které teď, uprostřed krize, nejvíc trpí škrtáním veřejných výdajů. Škrtání teď chystá i nová vláda.

Bude to jen bublina?

Ve Španělsku byly letos dvoje volby. V listopadu ty hlavní - parlamentní. Hnutí rozhořčených dostalo do ulic miliony Španělů.

Ale jeho myšlenky jako by se v předvolební kampani neodrazily. Žádná z velkých stran si návrhy hnutí do programu nepůjčila. Ani z čirého populismu.

Může hnutí ovlivnit reálnou politiku?

„Pokud se nepřemění v konkrétní politickou sílu, těžko politiku přímo ovlivní. Oni nedoporučují, koho volit,“ říká Miguel Ángel Villena, spisovatel a dlouholetý novinář.

„Žádají pouze reformu politického systému ve Španělsku. Není to v žádném případě revoluční hnutí. Je to hnutí reformní. Je to hlas, který budí pozornost a nabádá k tomu, že věci veřejné by se měly spravovat jinak a krizi by se mělo čelit jinak. Myslím, že hnutí mělo na španělskou společnost dobrý účinek,“ pokračuje.

Volební lístky Španělsko | Foto: Reuters

Ale s přeměnou v politickou stranu to asi nebude tak horké. Vanessa de Cruz, členka Hnutí 15. května:

„Já osobně nechci vytvořit politickou stranu. Nechci být součástí žádné instituce. Síla, kterou může Hnutí 15. května změnit věci okolo, je síla, kterou má hlas občana. Silou, kterou mám jako občan, požívající občanská práva a plnící občanské povinnosti, chci hlavně vytvořit veřejnou debatu. Třeba teď, když se měnila ústava.“

Do budoucnosti se dívá aktivista Miguel Ángel Valencia:

„V nejlepším případě by to mohlo dopadnout jako na Islandu. Vydržet v ulicích a skoncovat s těmi, co jsou u moci. Ale nevím…“

„A nebo to bude tak, že v budoucnu se lidem zalíbí to, co navrhujeme. Podívej se na exekuce hypoték. Lidé tomu zatím tolik nerozumí, ale jen proto, že se jich to netýká. Ale ani já bych si nepředstavoval, že za nějaký ten měsíc nebudu moct splácet hypotéku a že mě vyhodí z domu. Čekáme, že naše návrhy se prosadí, v budoucnosti. A ne příliš vzdálené,“ říká Miguel.

Adnan Bashir sice teď z domu nemusí, ale může to znovu přijít. Záleží na soudci, který má na starosti jeho případ.

„Může mi dát měsíc, dva, šest. Půl roku by stačilo - kdyby ale nebyla krize a dala se najít práce. Ale jsem si jistý, že práci nenajdu. Protože práce není,“ zdůrazňuje Adnan.

Krize pokračuje. Dokud nebude zase líp, rozhořčení lidem vydrží. Jestli bude skutečně jen reformní silou, nebo přeroste v revoluci, záleží hlavně na politicích.

David Koubek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme