Srbská vláda zapomněla uprchlíky z Kosova v bývalé psychiatrické léčebně
24. března uplyne 12 let od zahájení masivního raketového útoku na Srbsko. Operace NATO měla zastavit násilí, které na kosovských Albáncích páchaly policejní síly režimu prezidenta Slobodana Miloševiče. Kolotoč zla se tím však nezastavil. Albánci následně vyhnali velkou část srbského obyvatelstva Kosova, které před dvěma lety vyhlásilo nezávislost. V často nelidských podmínkách už jedenáct let živoří komunita asi 200 tisíc srbských uprchlíků.
Na svazích bělehradské hory Avala sáňkuje chumel dětí. Narodily se srbským utečencům z Kosova. Stát jim jako útulek poskytl rozpadající se budovu bývalé psychiatrické kliniky. Je to opravdu blázinec, říkají uprchlíci. Ti, se kterými jsem mluvil, přišli 16. června 1999 z vesnice Mušutište v jižním cípu Kosova, přesněji řečeno v Metochii.
„Všechny naše sousedy, kteří zůstali, pozabíjeli. Někteří nechtěli věřit, že se jim něco takového může stát. Moje rodina ovšem hned utekla. Albánci přišli z lesa, všechny zabili, domy zapálili a nezůstalo nic,“ vzpomíná asi 80letý pan Kostič.
„Nedej Bože, aby se někomu jinému stalo to, co nám. V průběhu jedné noci nás násilím donutili opustit naše chalupy a zemi, na které naše rody žily stovky let. Útěkem jsme si zachránili holé životy. Já jsem měl čtyři domy a velké pozemky, měl jsem slušnou práci. Žili jsme si dobře a v krásném prostředí. Skončili jsme v uprchlickém táboře a nemáme vůbec nic. V této budově žije celkem 104 lidí, to je 18 rodin,“ říká Živan Živković, který je koordinátorem tohoto kolektivního centra, jak se v byrokratické řeči nazývá barabizna pro uprchlíky.
Těmto lidem měl pomoci srbský stát. Dokonce pro ně zřídil zvláštní úřad - Ministerstvo pro Kosovo a Metochii. „K nám nikdo od nich nepřijel. Naše kolektivní centrum je nezajímá a nekomunikují s námi. O existenci ministerstva vím jen z televize,“ konstatuje trpce pan Živković.
Na tuto podivnou situaci jsem se proto zeptal přímo ministra pro Kosovo a Metochii Gorana Bogdanoviče: „Já ty lidi úplně chápu. Kolektivní centra jsem objížděl ještě předtím, než jsem se stal ministrem, a vím, že ti lidé žijí v mimořádně těžkých podmínkách. Mezi nimi jsou staří a nemocní. Čtyř- až šestičlenné rodiny se tísní na 10 až 12 metrech čtverečních. Srbská vláda vyvinula maximální úsilí, aby těmto lidem nějak pomohla a zajistila jim nejen návrat domů, ale také snesitelnou existenci.“
Obyvatelé uprchlického domu na svahu Avaly svorně tvrdí pravý opak. Stát na 200 tisíc kosovských uprchlíků úplně zapomněl. Totéž říká i Miodrag Nedeljkovič z humanitární organizace IDC.
„Z politických důvodů tito lidé nemohou naplnit svá základní lidská práva, protože nemají doklady. Nemají diplomy, pracovní knížky, doklady o narození nebo uzavření sňatku a různé certifikáty. Ocitli se úplně mimo systém. Vláda jim nechce nebo nemůže pomoci, protože odmítá jednat s kosovskými úřady, které neuznává. My jsme v současnosti jediná organizace, která se zabývá získáváním dokumentů z Kosova. Naše fondy však vyschnou za dva až tři měsíce,“ tvrdí Nedeljkovič.
Vesnice podle něj předtím žila ve shodě mezi místními Srby a Albánci. Všechny spojoval těžký život horalů v zapomenutém koutě světa na jugoslávsko-albánské hranici. Politický radikalismus kosovských Albánců až po mnoha desetiletích narazil na stejného partnera - na hloupou agresivitu srbského prezidenta Slobodana Miloševiče. Zrodil se konflikt, který tvrdě odnesli obyčejní kosovští Albánci i Srbové.
Pacienti psychiatrické kliniky na úbočí Avaly měli určitou naději na lepší život. Současní obyvatelé tohoto smutného domu mají té naděje mnohem méně.
