Byl to absolutní výmysl, říká ruský filozof Čubajs o sovětském výkladu srpna 1968
Ruská média věnují srpnovým událostem roku 1968 v Československu velkou pozornost. Prokremelské sdělovací prostředky považují okupaci Československa za nezbytnou reakci na údajnou hrozbu Severoatlantické aliance. Ovšem názory Rusů na zásah vojsk Varšavské smlouvy se různí.
Moskva 21. srpna 2018 žije svým životem jako kterýkoli jiný den. Například důchodkyně Alexandra Vladimirovna samozřejmě události roku 1968 zaznamenala. Ale moc si z toho nepamatuje. „Každý má žít svým vlastním životem,“ říká Alexandra Vladimirovna a zdůrazňuje, že s invazí do Československa „samozřejmě“ nesouhlasí.
Generálporučík Gennadij Benov si na srpen 1968 vzpomíná naopak velmi dobře. Tehdy sloužil v Kremlu jako kapitán sovětského letectva. Na starosti měl komunikaci s velením československých vzdušných sil, která podle něj probíhala hladce.
Odpovědi na otázku, jestli byl zásah vojsk Varšavské smlouvy nezbytný, se ale vyhýbá. „Pokud naše vedení rozhodlo, že je to nutné, pak to byl správný krok,“ míní vysloužilý ruský generál.
Dodává však, že silové řešení by se mělo používat jen ve výjimečných případech. Události v Československu podle něj socialismus neohrožovaly. Za skutečného viníka rozpadu sovětského systému považuje sovětského vůdce Michaila Gorbačova a jeho přestavbu.
Chvíle, kdy už nebylo možné tak lhát
Ruský filosof Igor Čubajs vidí rok 1968 v širším kontextu sovětské politiky.
„Sovětská propaganda dlouho popírala existenci paktu Molotov-Ribbentrop a o masakru polských důstojníků v Katyni tvrdila, že to bylo dílo nacistů. Pak ale přišla chvíle, kdy už nebylo možné tak lhát,“ připomíná Čubajs. „Moskva přiznala tajnou dohodu s Hitlerem i odpovědnost tajné služby NKVD za Katyň. Stejné je to i s Československem. Moskva připustila, že operace v Československu nebyla nejlepším řešením, ovšem s dovětkem, že jiné východisko v dané situaci nebylo možné.“
Už tehdy sovětská propaganda pracovala na plné obrátky, vzpomíná filozof.
„Nejdřív nám tvrdili, že nás pozvali Čechoslováci, abychom jim poskytnuli bratrskou pomoc. Později musela Moskva přiznat, že to žádná bratrská pomoc nebyla,“ popisuje. „Narušili jsme suverenitu jiného státu. Poslali jsme tam tanky a byly oběti na životech. Rusko se za to tehdy omluvilo. Prvním byl Gorbačov a po něm Jelcin. S novou epochou se ale objevila jiná interpretace.“
Českoslovenští kontrarevolucionáři
Igor Čubajs si vzpomíná také na to, jak o Československu informovala sovětská televize a list Pravda. „Ústřední kanál sovětské televize odvysílal film, ve kterém svědci tvrdili, že kontrarevoluce v Československu chystala ozbrojený puč a že se Češi okupaci nebránili – s výjimkou skupinky lidí v centru Prahy,“ líčí filozof.
A pokračuje: „Češi ale prý doma schovávali střelné zbraně, a dokonce i granátomety. Stručně řečeno – byl to absolutní výmysl. Vím, že sovětská armáda přivezla k obchodu s loveckými zbraněmi pušky a vyfotila to jako důkaz, že se českoslovenští kontrarevolucionáři chystali k útoku.“
Srpen 1968 zastihl Čubajse v ukrajinské Oděse. S přáteli se dohodl, že proti okupaci Československa uspořádají protest. Na smluvené místo ale nakonec přišel jen on sám.
Osm statečných
25. srpna 1968 proti invazi protestovalo osm lidí na Rudém náměstí. Většina z nich skončila ve vězení nebo v léčebnách pro duševně choré.
