Stála válka v Iráku Američanům za to? Většina z nich si to nemyslí
Válka v Iráku před několika dny skončila. V zemi padlo 4500 amerických vojáků a vojákyň, 30 tisíc jich bylo zraněných. Válka ale také připravila o život přinejmenším 100 tisíc iráckých civilistů. Za konfliktem, který v posledních deseti letech určoval americkou zahraniční politiku, se ve zvláštní reportáži ohlíží washingtonský zpravodaj Českého rozhlasu Vít Pohanka.
Ve světle zapadajícího slunce poklusávají řady mladých mužů a žen v šedých tričkách a černých šortkách. V pouštní krajině na základně Fort Bliss v Texasu se v každou danou chvíli cvičí tisíce vojáků, hlavně pěchoty. Právě odsud odletělo mnoho z nich do války. A teď se z ní zase vrací.
Tiana čeká na manžela i s jejich čtyřmi dětmi. Neviděly ho čtyři měsíce a to byl od roku 2001 nasazený už popáté.
„Vědět, že je v cizí zemi, ve válečné zóně, je vždycky těžké. Hlavně pro ty starší děti, které už chápou, kde je a nevědí dopředu, jestli se vrátí za pár měsíců, za rok, a nebo také možná vůbec nikdy,“ říká Tiana.
Z velkého dopravního letadla vystupuje jeden voják po druhém. Vítají je velitelé. Nejbližší zatím museli zůstat u haly, vzdálené asi 100 metrů. Hlavně děti už se nemohou dočkat. Vidí tatínka, jak pochoduje opodál. Některé pláčou, chtěly by ho obejmout, ale musejí to ještě chvíli vydržet, než projde nutnými formalitami a procedurami.
O americkém pohledu na konflikt, který dominoval zahraniční politice Spojených států v posledním desetiletí, natočil reportáž washingtonský zpravodaj ČRo Vít Pohanka
Vojáci odevzdávají ve velkém hangáru zbraně, dostávají písemné informace, kde se můžou v případě potřeby ubytovat. Ne všichni mají rodiny přímo na základně. Nabízí se jim mimo jiné kontakt na vojenskou psychologickou poradnu. Ta jim má pomoci vypořádat se s případným stresem, který prudká změna prostředí často přináší.
Pro tyhle vojáky a jejich nejbližší definitivně končí válka, která naplno vypukla v roce 2003. Začala se ale psát o mnoho dřív. Krátce po teroristických útocích na Spojené státy z 11. září 2001.
O možném napojení teroristů z Al-Káidy na irácké tajné služby se začalo mluvit hned v roce 2001. Jeden z hlavních organizátorů akce Muhammad Atta byl před útoky na New York a Washington údajně v Praze. Podle informátora českých zpravodajců se měl setkat s iráckým agentem.
Nějakou dobu byl okolo téhle informace velký rozruch. Nikdy se ale definitivně nepotvrdila. Jak české tak americké zpravodajské služby ji po nějakém čase označily za nepodloženou. Spojené státy měly v každém případě pro útok na Irák jiný oficiální důvod.
„Máme svědectví z první ruky o továrnách na výrobu biologických zbraní, které jsou pohyblivé. Mohou se snadno přemísťovat po silnici i železnici a uniknout tak pozornosti zbrojních inspektorů,“ přesvědčivě tvrdil na půdě Rady bezpečnosti OSN tehdejší americký ministr zahraničí Colin Powell.
„Za několik měsíců dokáží vyrobit tolik biologických otravných látek, kolik Irák podle svých tvrzení vyprodukoval za několik let před válkou v Zálivu,“ varoval Colin Powell a dodal, že se Saddám Husajn pravděpodobně snaží vyvinout také jaderné zbraně.
Mnohem později připustil, že jeho tvrzení před Radou bezpečnosti byla tenkrát založená na špatných informacích. Žádné zbraně hromadného ničení se v Iráku nikdy nenašly. Jenže na začátku roku 2003 přesvědčily Spojené státy desítky jiných zemí, včetně České republiky, že Irák představuje vážnou hrozbu a je nutné proti němu vojensky zasáhnout.
Válka začala projevem
Válka definitivně začala 20. března 2003, kdy vystoupil americký prezident Georgie Bush se zvláštním projevem:
„V poslední hodině zahájily americké a koaliční síly operace namířené k odzbrojení Iráku, osvobození jeho lidu a obraně světa před velkým nebezpečím. Na můj příkaz začaly koaliční síly útočit na vybrané vojensky důležité cíle. Jejich úkolem je snížit schopnost Saddáma Husajna vést válku.“
Irácké síly nebyly schopné klást efektivní a koordinovaný odpor. Za pár týdnů byli Američané v Bagdádu.
„Velké válečné operace skončily. V bitvě o Irák zvítězily Spojené státy a jejich spojenci,“ oznámil sebevědomě americký prezident Georgie Bush už v květnu 2003. Jenže potom se situace začala komplikovat. Američané a jejich spojenci sice ovládli zemi, nedokázali ale zajistit její hranice. Do Iráku se snadno dostávali teroristé zvenčí.
Počet útoků a jejich obětí stále rostl. Prezident Bush sice na konci roku 2003 mohl oznámit:
„Vojenské síly dopadly živého Saddáma Husajna. Našly ho v zemědělském stavení u města Tikrít a zadržely při rychlé akci, která se obešla beze ztrát. Bývalý irácký diktátor teď stane před spravedlností, kterou odpíral milionům lidí.“
To byl ale nadlouho výrazný americký úspěch. Násilí se stupňovalo, američtí spojenci ztráceli politickou vůli vojenskou přítomnost v Iráku dál podporovat. Začalo být zřejmé, že nemá-li se prvotní snadné vítězství změnit v neslavný ústup ze země zdevastované neustálými teroristickými útoky, nábožensky i etnicky motivovaným napětím, musí se něco změnit.
Změna strategie po 4 letech
„Je jasné, že potřebujeme změnit strategii v Iráku, proto můj tým poradců pro národní bezpečnost, vojenští velitelé a diplomaté provedli kompletní revizi dosavadního postupu. Konzultovali jsme ji s oběma stranami v Kongresu, se spojenci i s význačnými nevládními odborníky,“ vysvětloval Georgie Bush na začátku roku 2007.
„Vyčlenil jsme proto pro Irák 20 tisíc dalších amerických vojáků. Drtivá většina z nich, 5 brigád, bude nasazena v oblasti Bagdádu.“
Navýšení počtu amerických vojáků konečně zabralo. Američané se také naučili víc spolupracovat s představiteli místních iráckých rodin a komunit. Začali intenzivněji cvičit samotné Iráčany, aby mohli převzít zodpovědnost za bezpečnost ve svých vlastních městech.
Když prezident Bush opouštěl na začátku roku 2009 úřad, panoval v Iráku relativní klid. Jeho nástupce v Bílém domě dával už jako kandidát na prezidenta zřetelně najevo své úmysly.
„První den v úřadě dám našim ozbrojeným silám nový úkol: skončete tuhle válku. Můžeme naše jednotky bezpečně stáhnout do 16 měsíců. To znamená v létě roku 2010,“ řekl nový prezident Barack Obama.
Takový plán se sice ukázal jako příliš optimistický. Vojenští velitelé prezidenta Obamu přesvědčili, že irácká policie a armáda potřebují ještě nějaký čas, než se postaví na vlastní nohy. Nakonec se ale americká vláda dohodla z Bagdádem na stažení jednotek do konce roku 2011.
Před Vánoci mohl prezident Obama přivítat poslední vojáky doma, ve Spojených státech. Válka pro Američany definitivně skončila. V jakém stavu ale zanechala Irák?
Míra násilí se zmenšila o 90 procent
Uznávaný washingtonský Brookings Institution už léta situaci v zemi sleduje pomocí komplexních měřítek. Výsledky publikuje. Irácký projekt vede Michael O’Hanlon.
„V Iráku je to teď samozřejmě o hodně lepší než v polovině minulého desetiletí, kdy bylo násilí na nejvyšší úrovni. V té době umíralo každý měsíc několik tisíc lidí a docházelo k etnickým čistkám. Míra násilí se od té doby zmenšila o nějakých 90 procent. To je obrovské zlepšení. Co je důležité už pár let, že bezpečnost v zemi zajišťují sami Iráčané a to také ospravedlňuje odchod amerických vojáků.“
I tak ale musíme být trochu nervózní, pokračuje O’Hanlon. „Americké jednotky už sice v poslední době nenesly hlavní zodpovědnost za každodenní dohled nad bezpečností, ještě ale pořád znamenaly určitou záruku. Dodávaly pocit jistoty a uklidňovaly radikály různých politických a etnických frakcí. Navíc disponovaly zpravodajstvím a údernou leteckou silou, která teď bude Iráčanům scházet. Takže existují důvody k nervozitě. Zároveň dávají samy irácké jednotky naději, že vlastní bezpečnost dokážou zaručit a udržet.“
Hodně lidí, kteří se Irákem ve Spojených státech zabývají, by bylo podle Michaela O’Hanlona raději, kdyby tam několik tisíc, nebo i víc amerických vojáků, zůstalo:
„Takového názoru jsem i já. To ale předpokládalo, že by o to sami Iráčané požádali, což neučinili. Dobré je, že jsme v Iráku zůstali po nástupu Baracka Obamy ještě celé tři roky. V prezidentské kampani sliboval úplné stažení do 16 měsíců a to by bylo bývalo určitě předčasné. Takhle dostali Iráčané dost času navíc. Myslím, že je dost velká naděje, že jsou opravdu připraveni převzít plnou zodpovědnost. Ale teď nezbývá, než čekat a uvidíme,“ uvádí Michael O’Hanlon.
Bagdád odmítl imunitu pro americké vojáky
Spojené státy původně požadovaly pro své vojáky imunitu před iráckými soudy. Vláda v Bagdádu to odmítla. Vzhledem k počtu civilních obětí konfliktu se asi není co divit, že by pro ni bylo politicky složité něco takového zaručit.
Michael O’Hanlon podotýká, že Američané požadovali po bagdádské vládě jenom stejný status, jakému se těší v jiných zemích, kde mají své základny.
„Když máme vojáky v zahraničí, jsou tam kvůli hájení našich vlastních zájmů. Na druhou stranu přitom současně pomáháme i těm zemím, kde jsou nasazeni, a proto od nich očekáváme určitou míru vstřícnosti. Jedním prvkem takové dohody je vždycky právní ochrana,“ vysvětluje Michael O’Hanlon a pokračuje:
„Americké jednotky jsou pod velením svého vrchního velitele. Nejsou tam v tradičním vztahu s civilním obyvatelstvem, a přesto pomáhají dotyčnou zemi bránit. I v případě, že se naši vojáci dopustí chyby, nebo se něčím proviní, měli by být posuzovaní v rámci našeho vojenského řetězce velení.“
Takhle to platí všude na světě, kde mají Američané vojáky. „Změnit to na jednom místě je těžké, protože pak by z toho byl precedens. Když nás Iráčané nemohou plně politicky podpořit zákonem, který potřebujeme pro legitimní pobyt našich jednotek, neměli bychom tam být.“
Jsou na tom po letech americké okupace Iráčané lépe, nebo hůř než za Saddáma Husajna? Kvalita života je teď určitě lepší, než byla v letech 2004 až 2006,“ domnívá se Michael O’Hanlon.
„Celkově je, myslím si lepší než za Saddáma Husajna. To je pokrok, protože v prvních letech po invazi se zhoršovala. I když mě to jako Američana bolí a tíží, musím připustit, že násilí hlavně v Bagdádu bylo tak zlé, že bez ohledu na zlepšení v jiných oblastech než bezpečnosti, byl život pro Iráčany po svržení Saddáma Husajna těžší a horší než za jeho vlády. To platilo v prvních několika letech po invazi.“
Teď svoboda slova a politické volby, rostoucí ekonomická aktivita, dostupnost třeba telefonů, aut, počítačů a klimatizace usnadnila Iráčanům život.
„Když tomu přidáte nastolení klidu a relativně normálních poměrů v ulicích měst a bezpečnosti v osobním životě, myslím, že se dnes žije Iráčanům lépe než za Saddáma v letech 2000 až 2002,“ dodává Michael O’Hanlon z washingtonské Brooking Institution.
Američané nejdříve válku podporovali
A jak se na válku v Iráku dívali a dívají Američané? Není asi bez významu, že když prezident formálně končil vojenské nasazení v Iráku, nemluvil o vítězství. O triumfu není zjevně přesvědčené ani americké veřejné mínění. Soustavně ho sleduje renomovaný Galupův ústav.
„Válka v Iráku začala v březnu 2003 a nejdřív ji americká veřejnost podporovala. Vojenskou akci schvalovalo skoro 80 % všech dotázaných. To se ale začalo rychle měnit,“ říká hlavní editor publikací Galupova ústavu Franc Newport.
„Už v létě roku 2004, tedy rok a několik měsíců po zahájení invaze byla většina názoru, že jít do války bylo chybou. Americké veřejné mínění vůči téhle válce ochladlo velmi rychle. O hodně rychleji než v případě války ve Vietnamu. Pak se to změnilo. V době prezidentské kampaně v roce 2004 se nějakou dobu víc lidí přiklánělo k názoru, že bylo správné do Iráku jít, pak se to znovu obrátilo. Abych to shrnul: každý průzkum, který jsme dělali v druhé polovině roku 2005 ukazuje, že většina Američanů považuje válku v Iráku za chybu.“
A to se nezměnilo ani v posledních letech. V Iráku se nenašly zbraně hromadného ničení, což byl hlavní oficiální důvod války. Zatímco jinde ve světě byla právě tato skutečnost důvodem převažující skepse ohledně smyslu celého konfliktu, veřejné mínění ve Spojených státech to podle všeho příliš neovlivnilo.
„Naše data jasně nenaznačují, že by tohle byla hlavní příčina nespokojenosti Američanů s válkou. Já myslím, že šlo o něco jiného. Lidem došlo, že válka bude trvat déle, než si původně mysleli. Přibývalo amerických a samozřejmě hlavně i iráckých obětí. Z konfliktu v Iráku se stala dlouhodobá záležitost. To myslím stálo za pochybnostmi, jestli měly Spojené státy vůbec do Iráku jít.
Stažení vojáků bylo přijato pozitivně
Jak americká veřejnost hodnotila Obamovo rozhodnutí stáhnout všechny vojáky z Iráku do konce roku 2011? Pozitivně, odpovídá Newport.
„Přesně tuhle otázku jsme položili respondentům, když prezident Obama oznámil své rozhodnutí o stažení prakticky všech vojenských jednotek do konce roku 2011. 70 %, tedy tři ze čtyř Američanů s rozhodnutím souhlasili a byli rádi, že naše armáda odchází. Měl bych asi zmínit ještě jeden fakt: Barack Obama podle převažujícího veřejného mínění zvládá zahraniční politiku podstatně lépe než třeba ekonomiku. A do toho Irák zapadá. Většina Američanů přijímá jeho rozhodnutí pozitivně.“
A nakonec ještě dvě srovnání: Spojené státy dál válčí v Afghánistánu. V tomhle případě zůstává americké veřejné mínění na straně vlády. Američané se na vojenské operace v Afghánistánu dívali a soustavně dívají pozitivněji, říká Newport:
„Částečně je to tím, že válka v Afghánistánu byla jasně definovaná jako odpověď na teroristické útoky z 11. září 2001. Prezident Bush do měsíce jednoznačně oznámil, že Američané tuhle invazi spustí, aby našli pachatele na Spojené státy. Veřejnost takové zdůvodnění pochopila a ztotožnila se s tím. Proto se k americkému snažení v Afghánistánu soustavně stavěla pozitivněji než k nasazení jednotek v Iráku.“
A srovnání číslo dvě: kritici války v Iráku často říkali, že to pro Spojené státy může být další Vietnam. Snesou tyhle dva konflikty srovnání?
„Podle našich údajů z výzkumů veřejného mínění způsobila válka ve Vietnamu americké společnosti větší trauma než ta v Iráku. Oba konflikty ale byly jiné a je těžko je nějak jednoduše srovnávat. Ve Vietnamu se Spojené státy začaly vojensky významně angažovat v letech 1964 a 1965. Trvalo několik let, než většina Američanů začala považovat Vietnam za chybu,“ říká Newport.
Ve Vietnamu padlo 58 tisíc Američanů, v Iráku necelých 5 tisíc
„V případě Iráku to trvalo jen rok a čtvrt. Takže v případě Vietnamu byla zdejší veřejnost dost dlouho pro pokračování války. I když si pak uvědomila, že to nemá smysl, začala protestovat v rozsahu a způsobem, jakým nikdy proti Iráku nedemonstrovala. A samozřejmě nesmíme zapomínat na jeden důležitý fakt. Ve Vietnamu padlo 58 tisíc Američanů, v Iráku necelých 5 tisíc. Je tedy enormní rozdíl ve ztrátách, které oba konflikty pro Ameriku znamenaly,“ uvádí Franc Newport z Galupova ústavu.
Na základně Fort Bliss konečně propouštějí poslední vojáky. Muže a ženy v uniformách vracející se z Iráku vítají jejich nejbližší a přátelé. Polibky a obětí neberou konce. Pro tyhle rodiny končí šťastně konflikt, který dominoval americké zahraniční politice posledních deseti let.
Asi 4,5 tisíce jiných amerických otců a matek, synů a dcer, bratrů a sester v Iráku zemřelo. Počet Iráčanů, kteří ztratili život v důsledku války je i podle střízlivých odhadů přinejmenším 100 tisíc. Ti už žádnou rodinnou pohodu nezažijí. Bylo by neslušné se o tom nezmínit. Na druhou stranu válka v Iráku nekončí jako nějaký druhý Vietnam. Není ale ani triumfem, který by Američané hlasitě oslavovali a byli na něj hrdí.
