Češka ve válkou zmítané Středoafrické republice:
Nevíme, kdy rebelové opět zaútočí. Střelbu rozpoznají i děti

„Mám to štěstí, že jsem Evropanka, takže vím, že kdykoli můžu francouzskou ambasádu požádat o evakuaci a utéct do bezpečí. Takové privilegium však místní nemají. Musejí tu zůstat a nechat si ničit život konfliktem, kterému vůbec nerozumí,“ říká Veronika Boháčová, která působí jako humanitární pracovnice ve Středoafrické republice (SAR). V rozhovoru pro iROZHLAS.cz popisuje aktuální boje a rabování rebelů, které v zemi rozpoutaly prosincové volby prezidenta. Bezpečnostní situace mezitím vygradovala natolik, že den po rozhovoru obdržela příkaz k evakuaci.

Situace ve Středoafrické republice je po prosincových prezidentských volbách, které s 54 procenty hlasů vyhrál dosavadní prezident Faustin Archange Touadéra, stále napjatá. Po hlasování, které opozice označuje kvůli nízké účasti za neplatné, následovaly nepokoje, střelba i rabování. Tento týden pak zahraniční agentury informovaly, že bezpečnostní síly SAR odrazily útoky ozbrojených skupin poblíž hlavního města Bangui. Jaká je aktuálně situace ve městě Bouar, kde žijete?
Situace v našem městě je velmi napjatá a není vůbec jednoduché udržet si naději na brzké zlepšení. Město bylo ve volební den obsazeno rebelskými skupinami a od té doby došlo mezi nimi a státním vojskem FACA k několika násilným konfrontacím. Obě strany se neostýchají sáhnout ani po těžkých zbraních a dvakrát se bojovalo i v centru města.

Kdo je Veronika Boháčová?

Po studiích pracovala na Odboru azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra. Po zkušenostech z uprchlických táborů, kam byla vyslána v roce 2016, se rozhodla dozvědět se víc o místech, odkud lidé do Evropy utíkají. Odjela do Ugandy, kde pracovala na základní škole v jednom z tamních slumů, v současnosti pobývá ve Středoafrické republice, kde se podílí na programech v oblasti vzdělávání.

Teď jsme už čtvrtý den střelbu neslyšeli, ale město stále kontroluje zhruba 400 bojovníků rebelské skupiny 3R a Antibalaka. Město je tak zcela paralyzované a vylidněné. Velká část lidí se utekla schovat do buše a ti odvážnější se schovávají na území místních katolických misií, tedy jediných míst, která se rebelové zatím neodvážili napadnout. Tam jsou alespoň v relativním bezpečí a mají přístup k pitné vodě.

Největší starosti nám ale dělá nedostatek potravin. Rebelové zablokovali a kontrolují i většinu silnic mimo hlavní město Bangui. Středoafrická republika je přitom závislá na silničním importu ze sousedního Kamerunu, odkud se dováží více než 80 procent veškerého zboží. Asi 800 kamionů čeká už čtyři týdny na kamerunských hranicích. Ceny potravin tu jsou teď až čtyřnásobné a spoustu zboží už nelze sehnat vůbec.

Zbraně rozeznají i děti

Jak jste prožívala 27. prosince, tedy v den prezidentských voleb, kdy se ozbrojenci snažili střelbou odradit lidi od hlasování?
Nejenže se snažili, ale také uspěli. Intenzivní střelba nás probudila ještě před svítáním. Okamžitě za námi přiběhl náš noční hlídač Gervais a snažil se nás uklidnit, že není třeba panikařit, protože slyší jen dobře známý štěkavý zvuk kalašnikovů, což znamená, že to jen rebelové z Antibalaky střílejí do vzduchu.

Musím říct, že jeho analýza dané situace mě moc neuklidnila. Spíš jsem se jen znova s bolestí u srdce zamyslela nad tím, na jak hrozné podmínky k životu si místní lidé museli zvyknout během sedm let trvajícího konfliktu. I malé děti se naučily rozpoznávat různé druhy střelných zbraní jen podle zvuku. Bezpečně proto poznají, jestli se blíží vládní jednotky FACA, modré přilby mírové mise OSN, nebo jedna z mnoha militantních skupin, které se po Středoafrické republice pohybují.

Každopádně ranní zpráva od našeho hlídače byla tou poslední takzvaně „dobrou“. Město se kvůli střelbě velmi rychle vylidnilo, rebelové tak měli příležitost k rabování bez jakéhokoli odporu. Přepadli i místní vězení a propustili všechny vězně na svobodu. Ty samé vězně, pro které jsme s dětmi z místní hudební školy uspořádali před několika týdny koncert. Za neustávající střelby nám už pak jen chodila jedna zpráva za druhou o vyrabovaných kancelářích a policejních stanicích. To, že vyrabovali i sklady Červeného kříže, nejde považovat za nic jiného než totální zrůdnost. Alespoň dodrželi svůj slib neútočení na civilisty. Dosáhli nicméně svého cíle a volební místnosti se nepodařilo otevřít ani na chvíli.

Byl volební den, který popisujete, zatím tím nejvíce nebezpečným?
To bohužel nebyl. Zatím nejhorším dnem byla minulá sobota. Bouar je strategicky velmi důležitý. Je to největší město na hlavním zásobovacím koridoru vedoucím z Kamerunu do hlavního města Bangui, proto má také dlouhodobou tradici vojenských základen, které tu stály už v době, kdy území Středoafrické republiky bylo ještě francouzskou kolonií. Místní základna Leclerc tak byla už mnohokrát okupována různými samozvanými generály rebelských skupin. A k dalšímu pokusu došlo právě minulou sobotu.

Místní jednotky státní armády FACA jsou v Bouaru od voleb velmi oslabené. Část posádky byla převelena do hlavního města a značná část vojáků utekla ze strachu před rebely do buše. Naopak strana rebelů byla během dvou dnů před útokem značně posílena, na pomoc jim přišli i bojovníci z okolních měst. Zorganizovali se ke společnému útoku a zvuky kulometů a pancéřovek se městem rozléhaly několik hodin. Boje ustaly až s příletem stíhacích letounů Mirage, které nad město vyslala Francie ze své vojenské základny v sousedním Čadu.

Patnáct minut trvající přelety nad městem udělaly takový randál, že rebelové naprosto ztratili orientaci a rozutíkali se do všech směrů. Nám všem se hodně ulevilo, ale bohužel je to spíš jen Pyrrhovo vítězství. Boje ustaly a vojenská základna dobyta nebyla, rebelové nicméně zůstávají ve městě a nikdo nezná dne ani hodiny, kdy si znovu usmyslí zaútočit. Nelze počítat s tím, že se tak snadno vzdají a město opustí. Stejně tak nelze spoléhat na to, že se v případě nouze opět vrátí Mirage.

Otrhaní chodí po bohatství

Jak těžké tedy pro vás ty poslední týdny byly?
Osobně to pro mě jsou určitě nejnáročnější týdny plné stresu, co jsem kdy zažila. V těchto podmínkách člověk nemůže klidně spát, a jak se říká, ztratí i chuť k jídlu. My se do bojů samozřejmě žádným způsobem zapojit nemůžeme a nechceme, a tak člověku nezbývá nic jiného, než svádět boj sám se sebou, aby nepodlehl strachu a beznaději.

Ve Středoafrické republice jsem už potřetí, mám tu spoustu přátel a známých a také pár rozpracovaných projektů. Nicméně mám to štěstí, že jsem Evropanka, takže vím, že kdykoli můžu francouzskou ambasádu požádat o evakuaci a utéct do bezpečí. Takové privilegium však místní nemají. Je to jejich domov a nic jiného nemají. Musejí tu zůstat a nechat si ničit život konfliktem, kterému vůbec nerozumí a který s jejich životy nemá vůbec nic společného. To mně osobně na celé situaci přijde nejkrutější.

Celou situaci je totiž potřeba vnímat v širším kontextu. Lidé ve Středoafrické republice jsou jedni z nejchudších na světě. Zároveň se však v jejich zemi nachází jedny z největších nalezišť diamantů, zlata a uranu. A ať to může znít absurdně, tak to je právě jejich největší prokletí. Chodí v otrhaném oblečení bosi po bohatství, ze kterého nic nemají. Nemají šanci z něho jakkoli profitovat. Na wikipedii se sice dočteme, že Středoafrická republika se už 60 let těší nezávislosti, ale je to nezávislost čistě formální. Středoafričané nemají šanci si svoji zemi spravovat nezávisle, protože jejich země je doslova trhaná na kusy daleko silnějšími hráči, kteří se perou o jejich nerostné bohatství. Za zmínku stojí minimálně Francie, Rusko, Čína a sousední Kamerun a Čad, na jejichž hranicích se Středoafrickou republikou byla objevena ropa.

Ani světová média nehodnotí konflikt jen jako občanskou válku, ale jako konflikt mezinárodní. Ve výsledku se tedy v těchto volbách vůbec nehlasovalo o tom, kdo bude spravovat zemi, ale kdo bude ovládat export diamantů a zlata. A v tom všem se zcela zapomíná na obyčejné lidi, kteří jen chtějí chodit do práce a obdělávat svoje pole. Také na děti, které jen chtějí chodit do školy, aby měly možnost důstojnějšího života než jejich rodiče.

Jaká atmosféra v zemi před volbami panovala? Daly se současné nepokoje v souvislosti s hlasováním očekávat?
Problémy se samozřejmě očekávaly. Opoziční strany, a především rebelské skupiny, které již sedm let kontrolují dvě třetiny území státu, přípravy na volby hlasitě kritizovaly s tím, že dosavadní prezident Faustin-Archange Touadéra hodlá volby zmanipulovat a ostatní kandidáti nemají rovné podmínky pro předvolební kampaň. Prezident Touadéra odložení voleb od počátku razantně odmítal a stejné stanovisko zaujala i OSN, která se obávala ještě větší destabilizace země.

Nejmocnější rebelské skupiny – ještě nedávno nepřátelé – se proto spojily do takzvané „Koalice vlastenců pro změnu“ a společně vypověděly mírovou smlouvu uzavřenou s vládou na začátku roku 2019. Od té doby začaly obsazovat jedno město za druhým, a to především v západních a severozápadních regionech země. Tedy v té jedné třetině území, která byla doposud považována za území kontrolované státem.

Vzhledem k dlouhodobému konfliktu v zemi tedy nepokoje všichni očekávali, ale myslím, že si to nikdo nepředstavoval tak dramaticky, že by si vláda udržela kontrolu jen nad hlavním městem. Nicméně situace před volbami byla tak napjatá, že se i mezinárodní mise pozorovatelů voleb rozhodla z bezpečnostních důvodů neopustit hlavní město, a tak všech jejich 31 členů zůstalo pouze v Bangui. To je také jedno z mála míst, kde volby proběhly v klidu.

Podle volební komise se ze 71 regionů nehlasovalo vůbec ve 29 a jen částečně v dalších šesti. Slovo částečně znamená to, že volební místnosti byly buďto otevřeny třeba jen dvě hodiny, nebo v některých případech i celý den, nicméně po jejich uzavření přišli rebelové a hlasovací materiál jednoduše spálili. Všichni teď s napětím čekáme na 19. leden, kdy musí ústavní soud potvrdit výsledky zveřejněné volební komisí. Je jasné, že prohlásit tyto volby za demokratické a platné bude vyžadovat hodně odvahy.

Místo Francie se dere Rusko

Jak na vyhrocenou situaci reagovaly jednotky OSN a Francie, která má jakožto bývalá koloniální země v SAR zhruba 300 vojáků? Pomáhají situaci uklidnit?
V rámci mírové mise OSN MINUSCA ve Středoafrické republice působí v současné době zhruba 11 000 vojáků a přes 2000 policistů z více než 20 zemí světa. Co do počtu vojáků je tato mise čtvrtá nejsilnější na světě, teoreticky by se tak dalo očekávat, že situace bude pod větší kontrolou. Ale skutečnost je bohužel taková, že v bojovém nasazení je možné vidět pouze kontingent portugalský a rwandský. To patrně přispělo i k rozhodnutí prezidenta Touadéry krátce před volbami požádat Rwandu a Rusko o přímou vojenskou podporu v rámci dvoustranných dohod o vojenské spolupráci, tedy mimo mandát OSN. To celkem jednoznačně vypovídá o míře efektivity mise MINUSCA.

Co se týče přítomnosti Francie, ta kontrolu nad svou bývalou kolonií znatelně ztrácí a na její pozici se dere právě Rusko, které se ve Středoafrické republice výrazně angažuje od roku 2017. V tomto roce byla v hlavním městě Bangui zaregistrována společnost Lobaye Invest, specializující se na těžbu drahých kamenů – patří do společnosti M-Invest Jevgenije Prigožina, přezdívaného Putinův šéfkuchař. Ve stejné době byla v Bangui zaregistrována i společnost Sewa Security Services, ruská soukromá bezpečnostní společnost, která je v médiích často spojována s Wagnerovou skupinou. Počet členů této skupiny na středoafrickém území se tady velmi těžko odhaduje, ale nejčastěji se hovoří o 300-400 žoldácích, kteří se po zemi pohybují neoficiálně, jen v malých skupinkách a zpravidla mimo velká města.

V následujícím roce k tomu Moskva se středoafrickou vládou podepsala dohodu o vojenské spolupráci, která je naplňována především skrze dodávky zbraní a výcvikem středoafrické armády. Kromě toho Rusové v roce 2018 přebrali osobní ochranu prezidenta Touadéry a jeho poradcem pro bezpečnost se stal Rus Valerij Zacharov. Rusko je navíc také nejhlasitějším zastáncem zrušení mezinárodního embarga na obchod se středoafrickými takzvanými krvavými diamanty, které bylo na zemi uvrženo právě v souvislosti s konfliktem probíhajícím od roku 2013.

Takovéto angažmá se tedy jen těžko dá vnímat jako mír přinášející. Ve Středoafrické republice se člověk velmi rychle naučí vnímat angažovanost zahraničních hráčů optikou byznysu. Bohužel si stejně tak nelze příliš idealizovat misi OSN. Mezinárodní politika je zkrátka velmi pragmatická a já osobně pochybuji o tom, že by byl kdokoli ochotný se angažovat a nasazovat životy vlastních vojáků v takové zemi, kdyby neměla zásoby diamantů a zlata.

Na hraně humanitární krize

Řekla byste, že jste za dva roky působení v SAR na podobná bezpečnostní vypjetí zvyklá, nebo je aktuální situace výrazně vážnější, než je obvyklé?
Situace je i na středoafrické poměry velmi vážná. Nehledě na oficiální vládní prohlášení o odrážení útoků rebelů je realita taková, že hlavní město ztratilo kontrolu nad zbytkem země a zároveň je odstřihnuto od svého hlavního zásobovacího koridoru. Pokud se situace nevyřeší, brzy se ocitneme na hraně další humanitární krize. Rebelské skupiny nejsou vystavěny na nějaké ideologii nebo plánu, jak spravovat zemi. Řada jejich žoldáků ani není původem ze Středoafrické republiky. Také samotní vůdci třech nejmocnějších rebelských skupin pocházejí z Kamerunu, Čadu a Nigérie. Jejich jediným cílem je vybírat od lidí peníze za ochranu, jak to drze nazývají, a zároveň kontrolovat prodej diamantů a zlata zahraničním zájemcům. A jejich nadvláda se teď znovu rozšířila po celém území.

Jak se aktuální bouřlivé dění promítá do běžného života ve Středoafrické republice? Máte například větší potíže s internetovým spojením?
S internetovým spojením to tady nikdy nebyla žádná velká sláva. Vysílače se nacházejí jen ve velkých městech a většina území je tedy bez jakékoli mobilní sítě. Ale i v Bouaru, tedy ve velkém městě s vysílačem, člověk musí být hodně trpělivý například i s obyčejným posíláním fotek, a několikahodinové kompletní výpadky sítě jsou také vcelku běžné.

Jinak se ale život doslova zastavil. Školy už jsou měsíc zavřené a na tržištích, pokud má člověk odvahu tam zajít, najdete jen několik málo prodejců v časných ranních hodinách. Ještě před měsícem tržiště hučelo a praskalo ve švech po celý den. Ve městě se zcela zastavily i veškeré rozvojové projekty, protože všechny neziskové organizace dostaly ještě před volbami rozkaz k odjezdu. Zavřená je už měsíc i banka, jediná banka v tomto regionu. Kromě zboží tedy docházejí i peníze.

Cesta do Afriky

Na závěr by mě zajímalo, proč jste se rozhodla pomáhat právě v SAR, jedné z nejchudších zemí světa?
Od mala jsem toužila cestovat a navštívit všechny možné kouty světa. Ale abych se přiznala, Afrika mě lákala ze všeho nejméně. Po studiích jsem nicméně pracovala na ministerstvu vnitra na Odboru azylové a migrační politiky a v roce 2016 jsem byla vyslána do uprchlického tábora na jednom z řeckých ostrovů. Po této zkušenosti jsem chtěla na vlastní kůži poznat místa a domovy lidí, ze kterých musí utíkat. Nejprve jsem strávila šest měsíců v Ugandě, kde jsem pracovala na základní škole v jednom z obřích slumů. Myslím, že právě tam jsem si naplno uvědomila, že vzdělaní je odpověď na řadu největších problémů našeho světa. Toto přesvědčení mi zůstalo dodnes, a tak jsem již potřetí ve Středoafrické republice a stále se věnuji programům v oblasti vzdělávání.

Vidíte za dobu svého působení ve Středoafrické republice, že má vaše práce smysl?
V aktuální situaci se mi to těžce hodnotí. Nejenže jsme zcela paralyzovaní probíhajícím konfliktem, měli jsme značné problém už předtím, než k nám přišli rebelové. Většina peněz na rozvojové vzdělávací projekty totiž byla přesměrována na boj proti pandemii covidu-19. Tady sice žádná pandemie není, ale to už by byla jiná kapitola.

Nezbývá než doufat, že se situace brzy změní. Přesto si dovolím říct, že i kdybych se zítra musela vrátit do Evropy, tak práce tady smysl měla. Spoustu dětí, učitelů a našich spolupracovníků mělo příležitost se něco naučit. A vědomosti vám válka ani žádný rebel ukrást nemůže. Věřím tomu, že každá chvíle, kterou člověk s dobrým úmyslem věnuje druhému člověku, má smysl.

Jak dlouho ještě plánujete ve Středoafrické republice zůstat? Dokážete si představit, že byste v zemi zůstala natrvalo?
Za daných okolností se to opravdu velmi těžko plánuje a rozhodně to nezávisí jen na mém osobním rozhodnutí, ale když jsem do Středoafrické republiky odjížděla, tak to byl plán dlouhodobý.

V pátek 15. ledna, tedy den po rozhovoru, napsala Veronika Boháčová redakci následující: Dnes jsme brzy ráno dostali zprávu od místního biskupa, že se něco chystá. Po telefonu nechtěl sdělovat detaily, takže nám není úplně jasné, jestli se jedná o další útok rebelů, nebo tentokrát o defenzivu státní armády FACA a jednotek OSN s cílem vyhnat rebely z města. Každopádně jsme dostali příkaz k přesunu na katolickou misii St. Laurent na kraji města, kde už se nyní nachází asi 3000 uprchlíků. Čekáme na převoz a doufáme, že toto místo bude bojů skutečně ušetřeno.

Eliška Kubátová

Související témata: Veronika Boháčová, Středoafrická republika, SAR, Afrika, válka, konflikt, OSN, Francie, Rusko, humanitární krize, diamanty, rebelové, migrace, chudoba, vzdělání, rozvojové země