Světoví politici kličkují před možností vojenské intervence v Libyi
V Libyi se revoluce proti Muammaru Kaddáfímu mění na občanskou válku. Oběti přibývají a střety mezi lépe vyzbrojenou armádou a odhodlanými povstalci jsou čím dál tím krvavější. Zároveň se stupňuje debata na Západě, zda s tím něco udělat a případně co. Jedna z velmi diskutovaných možností je vojenský zásah.
Na diplomatické půdě vládne stejný chaos jako v libyjské poušti. Není moc těch, kteří by se kategoricky postavili na jednu nebo druhou stranu, protože nikdo nedokáže předvídat další vývoj a nikdo nechce takříkajíc vsadit na špatného koně.
A zjistit z proslovů a vyjádření, kdo si co vlastně myslí, je stejně obtížné, jako odhadnout, které libyjské město právě teď ovládá opozice a které vládní jednotky.
Po počátečním nadšení pro věc se teď ti, co jsou u moci, staví většinou proti vojenskému zásahu s tím, že by to zbytečně destabilizovalo celý region a že si Libyjci sami musí určit svou budoucnost.
To je třeba případ britského premiéra Davida Camerona, který se teď už omezuje jen na prohlášení, že Kaddáfí musí odstoupit.
Také americká ministryně zahraničí Hillary Clintonová, která sice na začátku vyslovila podporu bezletové zóně, se momentálně soustředí především na evakuaci cizinců a likvidaci následků bojů namísto odstranění příčiny problému. Všichni se pak schovávají za nutnost mezinárodního řešení pod hlavičkou OSN.
Hlasy po intervenci sílí
Naproti tomu třeba američtí senátoři McCain za republikány a Kerry za demokraty se shodli na nutnosti vojenského zásahu. Tvrdí, že zastaralá technika, kterou má libyjský diktátor k dispozici, nemůže ohrozit spojenecké letectvo a že bezletová zóna je tím nejmenším, co se dá udělat. I když i oni vzývají mantru mezinárodního společenství.
Jasně na straně libyjských povstalců jsou jen někteří bezpečnostní experti a především ochránci lidských práv, kteří se nebojí o své funkce. Ale zatím to vypadá, že svět hned tak nevyslyší prosby Libyjců, kteří tvrdí, že bez zásahu zvenčí dojde v zemi k masakru.
Podobnosti se Slobodanem Miloševičem si nevšiml jen Václav Havel, ale celá řada světových médií i expertů. Tehdy se roky diskutovalo o vojenském řešení, zatímco jeho režim utlačoval vlastní lid, a to v mnohem menší míře než Kaddáfí.
Samotná bezletová zóna nic neřeší
Jenže řada analytiků dochází k závěru, že pro západní politiky je příliš pohodlné mít v Africe diktátory. Nezasáhli v Zimbabwe ani v Súdánu. Navíc se analytici převážně shodují na tom, že bezletová zóna sama o sobě nic neřeší. Miloševičovi ani Saddámu Husajnovi nezabránila v útokům proti vlastnímu obyvatelstvu.
Bezletová zóna nad Libyí by tedy byla jen náplastí na naše ego, zatímco by Kaddáfí dál posílal tanky na civilisty. Mnohem účinnější by mohlo být bombardování konkrétních cílů v Libyi. Jenže o aktivnější vojenské účasti se mezi spojenci zatím prakticky vůbec nejedná.
