Světový tisk o postoji USA k blízkovýchodní krizi
Německý list Die Welt soudí, že Američanům chybí jakákoli jasná linie vůči Arafatovi či Šaronovi. Bezmoc americké politiky je podle něj znepokojivá, neboť USA jsou jedinou velmocí s vlivem na obou stranách. Italská Corriere della Sera srovnává Jana Palacha a palestinské sebevražedné atentátníky - jejich činy se podle listu absolutně odlišují. The Wall Street Journal komentuje ambice Maďarska pod vedením premiéra Orbána.
Teroristé, kteří nyní na Blízkém východě obětují vlastní život, se svým postojem absolutně odlišují od Jana Palacha z doby Pražského jara, upozorňuje italský deník Corriere della Sera. Jejich čin není projevem individuální beznaděje, nýbrž součástí strategického programu terorismu v kultuře, která lidskému životu nepřikládá hodnotu a posvátnost. I když Arafat není sám šéfem teroristů, disponuje prostředky, kterými by mohl zastavit nekonečný příval smrti, jenž může svrhnout na kolena každou západní demokracii, dodává Corriere della Sera.
Ví někdo, co Američané čekají od Arafata, od Šarona, od Arabů či od Evropanů?, ptá se německý deník Die Welt. Co čekal Washington od Bělehradu, dal průzračně najevo: vydání dalších válečných zločinců do Haagu, nebo konec finanční pomoci. Vůči Arafatovi či Šaronovi však chybí jakákoli jasná linie. Nejprve Bush naznačil Šaronovi, že Arafat už není tak důležitý. Pak začala válka proti terorismu a následně přibylo teroristických útoků proti Izraeli.
Když Šaron vyhlásil vlastní protiteroristickou válku se stejnou rozhodností, jako Spojené státy proti Talibanu a Al-Kajdě, působil Bush nejistě. Nejprve mlčel a pak se nechal slyšet, že Arafat samozřejmě není terorista jen proto, že jim poskytuje útočiště. Palestinci si někdy v budoucnosti budou moci zřídit vlastní mírumilovný stát, dodal později. Bezmoc americké politiky je znepokojivá.
Člověk má plasticky před očima, jak Bílý dům hekticky rozehrává různé možnosti: Podpoříme-li Arafata, odměníme tak sebevražedné útočníky. To způsobí jen další atentáty a ohrozí listopadové volby do Kongresu. Podpoříme-li Šarona, může se Saddám Husejn profilovat jako jediný spojenec Arafata, a vyhlídky na protiiráckou koalici budou ty tam. Amerika je jediná velmoc s vlivem na obou stranách. Celá koncepce války proti terorismu se zhroutí, pokud tento svůj vliv nevyužije.
Čím déle obležení Arafata obstarává světu obrázky zdánlivě bezbranného nositele Nobelovy ceny míru ve spárech Šarona, tím přesvědčivější se zdají výroky Saddáma Husejna, že vinu na teroru má Izrael. Amerika se tudíž musí rychle přihlásit ke slovu. Prezident Bush musí ukázat, že je připraven prosadit podobná ultimáta jako proti Bělehradu, uzavírá německý Die Welt.
Když se řekne Maďarsko, člověku pravděpodobně nevytane na mysli reklama na prostředek k pozitivnímu myšlení, začíná svůj komentář list The Wall Street Journal. To, že Maďaři zpravidla nehýří optimismem, je pochopitelné. Minulé století, v němž Maďarsko ztratilo tři pětiny svého území, bylo na straně poražených v obou světových válkách a trpělo v rukou jak fašistů, tak komunistů, nebylo zrovna povzbuzující. Na své předvolební pouti se však 38letý maďarský premiér Viktor Orbán snaží překonat tento stereotyp. Hlavní ambicí tohoto středo-pravého politika byla kdysi kariéra profesionálního fotbalisty. Ve své funkci se mu nyní podařilo dodat politické kultuře v Maďarsku hodnotově laděný optimismus, soudí americký deník.
Každá Orbánova věta zahrnuje slova "schopnost", "budoucnost" či "plány". Říká Maďarům, že se mají dívat kupředu, na členství v Evropské unii v roce 2004 a zavedení eura v roce 2007. Mluví o tom, že v Maďarsku mohou být v roce 2012 uspořádány olympijské hry. Tyto volby jsou podle něj "první, kdy Maďaři volí něco, místo aby volili proti něčemu". Říká se, že Maďarsko se stává Irskem Střední Evropy, a vláda tuto tezi podporuje. Orbánův kabinet skutečně následoval příklad keltského tygra a snížil daně právnických osob z 36 na 18 procent. Největším Orbánovým trumfem však není jeho hospodářská politika, zvláštní hybrid intervencionismu a liberalismu, ale jeho odhodlanost vyhrát opět volby a vědomí principů, míní The Wall Street Journal.
Thatcherismus je stále živý, i když se Železná lady stahuje na doporučení lékařů z veřejného života, píše Die Welt. Jejímu následovníkovi Johnu Majorovi se touha Margaret Thatcherové po spoluvládě příliš nezamlouvala a poté, co se znepřátelili, měla dokonce smrtící účinek. Také pro jejího "vnuka" Williama Haguea bylo její objetí a pozdější odcizení velkou přítěží. Svého skutečného obdivovatele našla až v Tony Blairovi, který otevřeně přejal určité prvky jejího světonázoru a stylu vlády. Blair dereguloval hospodářství, pevně prosazoval národní zájmy vůči Evropě, ve válce v Zálivu uzavřel s Američany zbrojní bratrství.
Toryům málo pomohlo, že Thatcherová nepopřela, že má cosi společného s Blairem. Ale nakonec ji zklamal i on svou proevropskou politikou, která pro ni zůstala nepřijatelná. Za jejího duchovního následníka se považuje v Praze Václav Klaus. Španěl Aznar a někteří šéfové vlád ve Třetím světě se také hrdě hlásí k thatcherismu, dodává německý list.
