Návrat domů po 130 letech: Syřané se kvůli válce vracejí na Krétu, domov svých předků

Když syrský kameník a jeho rodina loni dostali azyl v Řecku, okamžitě odjeli na Krétu. Dokončili tak cestu, kterou jejich praprarodiče započali před sto třiceti lety. Podrobnosti o jejich příběhu se dočteme na stránkách britské stanice BBC

Doporučujeme Chania (Kréta) Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Syřané v uprchlickém centru v krétské Chanii (archivní snímek z roku 2015). | Zdroj: Fotobanka Profimedia

Poté, co Ahmad vkročil do malého obchodu v Chanie na severozápadním pobřeží Kréty, představil se. Vlastník obchodu na něj hleděl s otevřenými ústy. Rozuměl sice, co říká, ale některá ze slov, která příchozí používal, byla nezvyklá a staromódní, jiným nerozuměl vůbec. Bylo to, jako by Ahmad nepřijel jenom ze Sýrie, ale také z jiné doby.

„Nemohl věřit, že ještě dnes někdo mluví tímto starým jazykem,“ říká Ahmad.

Tento dvaačtyřicetiletý muž mluví krétským nářečím, kterému se v dětství naučil od svých rodičů. Ti sice strávili celý život v Sýrii, ale jejich předkové se narodili na Krétě, a protože žili po odchodu ze své staré vlasti pohromadě, uchovali si svou kulturu.

Ve škole arabsky, doma řecky 

„Ve škole jsme se učili arabsky, ale doma jsme mluvili řecky,“ vzpomíná Ahmad. Děti tančily řecké tance a zpívaly krétské popěvky, takzvané mandinády. Rodiče dál vařili tradiční krétská jídla, například smažené šneky, a sňatky se Syřany byly výjimkou. Ahmadova žena Jasmína je rovněž z krétské rodiny.

Sporní Sikulové: maďarská menšina v Rumunsku touží po větší autonomii. Zatím marně

Číst článek

Ahmadovi předkové museli z Kréty odejít v devadesátých letech 19. století. Středomořský ostrov byl po dvě staletí součástí Osmanské říše a zhruba čtvrtina obyvatel, včetně Ahmadových předků, během té doby přestoupila na islám. Povstání řeckých obyvatel na konci 19. století a připojení Kréty k Řecku v roce 1913 ale vedlo k vyhnání tamních muslimů.

Někteří odešli do Turecka, jiní do Libye, Libanonu nebo Palestiny, ale Ahmadova rodina si vybrala město Hamídíja v Sýrii, které pro uprchlíky na konci 19. století založil osmanský sultán Abdulhamid II.

V pozdějších letech jeho obyvatelé zůstávali s Krétou v kontaktu díky tomu, že na ostrov občas jezdili pracovat. Sledovali také satelitní vysílání řecké televize.

Vyprávění o krásné Krétě

„Každý věděl, která rodina byla z které vesnice. Naši prarodiče vyprávěli, jak byla Kréta krásná a že tam měli všechno, co potřebovali. Vždycky jsme se tam chtěli podívat, ale nikdy jsme nedostali příležitost,“ vzpomíná Ahmad v reportáži BBC. Pak přišla syrská občanská válka a nedala jim na vybranou.

Jako první odešly Ahmadovy sestry Amína, Fatín a Latífa se svými rodinami. Jejich bratr se kvůli problémům se zády marně snažil najít práci a nemohl dát dohromady dost peněz, aby zaplatil za nelegální převoz. Nakonec ale na jaře 2017 společně s manželkou Jasmínou a čtyřmi dětmi přece jen vyrazili do Řecka.

Cesta jim trvala tři měsíce. Z Turecka přepluli na řecký ostrov Lesbos na nafukovacím člunu, který se div nepotopil. Když rodina poprvé přišla žádat o azyl, Ahmad úmyslně ukázal v pasu na své typicky krétské příjmení – Tarzalakis.

'Koukejte, tady je Kréťan!'

Vzpomíná, jak úředník začal volat na své kolegy: „Koukejte, koukejte, je tady Kréťan! Pojďte se podívat!“ Prý se kolem něj tehdy shromáždil celý zástup zvědavců.

I když hodně Řeků ví, že v zámoří existují malé krétské komunity, přesto je Ahmadovo krétské nářečí překvapilo. Muž má typicky krétský přízvuk, ale hodně slov, které znal ze Sýrie, se už na Krétě ani v pevninském Řecku nepoužívá.

„S trochou trpělivosti jsme si ale navzájem rozuměli,“ dodává Ahmad. Navíc se v nářečí nikdy neučil číst a psát, takže při vyplňování dotazníků stále potřeboval pomoc.

Po měsíci na Lesbu dostala celá rodina v srpnu 2017 azyl. Hned odpluli na Krétu, kde na ně už čekali Ahmadovy sestry a jeho bratranci, kteří se svými rodinami žijí v Chanie.

Syrští uprchlíci na Krétě:

Okamžitě po příjezdu na Krétu však Ahmada hospitalizovali kvůli chronické epilepsii. Když v nemocnici uslyšeli jeho starodávný dialekt, nevěřili svým uším a zavolali reportérovi místních novin.

„Když mě propustili z nemocnice, ve městě mě už všichni znali. Dívali se na nás jako na Kréťany, kteří se vrátili domů,“ podotýká Syřan.

Taverny a domky, o nichž slýchal celý život

Ahmad se pak vypravil do vesnice Skalani u krétské metropole Heraklionu, kde se narodili jeho prarodiče. Když chodil po ulicích a prohlížel si stinné taverny a malé kamenné domy, mrazilo ho v zádech. I když tu byl poprvé, slýchal o té vesnici celý život. „Domy svých předků jsem najít nedokázal, ale místní mi ukázali, kde byla pole kdysi patřící zdejším muslimům,“ říká.

Ahmadův švagr Mustafá v reportáži BBC zdůrazňuje, že ke své rodinné historii přistupují velmi opatrně. „Nechci, aby si lidé mysleli, že snad chceme zpátky své pozemky,“ zdůrazňuje Syřan.

Rodina se učí číst a psát řecky a děti začaly chodit do školy. „Učíme se nová slova, ale snažíme se udržet si svůj starý jazyk, protože je to část naší identity,“ vysvětluje Ahmad.

V Chanie muslimové posledních sto let nežili, ale věci se pomalu mění, všímá si britská stanice. Kromě Ahmada a jeho příbuzných se ve městě usadilo několik stovek dalších uprchlíků z Blízkého východu. Osmanská mešita u pobřeží dnes slouží jako umělecká galerie, proto se muslimové modlí v pronajatých místnostech.

Nedávno otevřená arabská samoobsluha zase prodává dovezené zboží, takže si Ahmad se svými blízkými mohou dopřát místní i syrské jídlo – řecký salát, pita chléb nebo humus.

Touha po práci

Kréta pro Ahmada zatím není zrovna země oplývající hojností, jak mu ji popisovali prarodiče. Je vděčný za finanční pomoc, kterou dostává v rámci programu Estia, financovaného Evropskou unií a administrovaného Úřadem Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Ale rodině se čtyřmi dětmi to nestačí. Muži by rádi začali podnikat jako kameníci, ženy mluví o tom, že by mohly nabízet svatební účesy, zatím to ale jsou jen vyhlídky do budoucna.

Ahmada těší, že mohl poznat život v zemi svých předků, ale vzhledem k okolnostem, které ho donutily opustit rodnou vlast, v tom je jistá trpkost. „Když člověk musí opustit místo, kde se narodil, ztratí část sebe,“ stýská si.

„Kdyby Asad nebyl u moci a my se mohli bez obav vrátit do Hamídíje, udělal bych to. Chtěl bych ale zůstat ve spojení s Krétou a pravidelně bych sem jezdil,“ zamýšlí se Ahmad v závěru reportáže BBC z krétského města Chania.

Text vznikl pro pořad Svět ve 20 minutách Českého rozhlasu Plus. 

Miroslav Tomek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme