Humanitární pracovník: V Idlibu denně umírají civilisté, situace je šílená. Syrský režim je ale na koni

Boje v syrské provincii Idlib znovu eskalují, zanechávají za sebou desítky mrtvých civilistů a tisíce dalších houfně opouštějí své domovy. „Situace je skutečně šílená a řešení má jediné – zastavení bojů a z dlouhodobého hlediska je to pak politické řešení a usmíření. K tomu ale nedochází. Režim je na koni a nemá důvod být jakkoliv vstřícný vůči vlastním občanům,“ říká v rozhovoru pro iROZHLAS.cz Tomáš Kocian z organizace Člověk v tísni.

Rozhovor Damašek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

„V případě Sýrie jsou čísla vždy trochu nadsazená, to ale vůbec nezmenšuje rozsah celé tragédie,“ říká Tomáš Kocian z organizace Člověk v tísni. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Boje v Idlibu, které probíhají mezi povstalci a provládními silami, v posledních týdnech sílí. Eskalaci odnášejí hlavně civilisté – desítky z nich zahynuly po náletech vedených ruským letectvem, které podporuje režim Bašára Asada. Jaká je situace civilistů v bombardovaných částech Idlibu?
Nepřekvapivě hodně špatná. Idlib je jedno z posledních míst, kam lidé před režimem utíkali. V provincii, která měla před válkou do dvou milionů obyvatel, jsou dnes podle odhadů až čtyři miliony lidí, populace je tedy dvojnásobná.

Nikdy jsem neviděla v očích lidí tolik beznaděje, líčí Klicperová zkušenosti z turecké ofenzivy do Sýrie

Číst článek

Na vlastní oči jsem situaci na místě neviděl, protože tam nemůžeme jezdit, nicméně naši místní zaměstnanci odsud posílají fotky a videa. Všude kolem silnic jsou stanové tábory, které vznikají nahodile, a protože nejde o klasické uprchlické tábory, nejsou tam poskytovány žádné služby a podpora. Lidé obývají prázdné školy nebo staré stáje a jejich životní podmínky jsou velice špatné.

Situace v Idlibu se v posledním roce zhoršovala a v prosinci, kdy začala nová vlna vojenských kampaní, znovu gradovala. Zhruba před týdnem se prezidenti Erdogan s Putinem domluvili na tom, že dojde alespoň k částečnému příměří. Na chvíli se tedy situace zlepšila, v posledních dnech se ale vlna násilí znovu rozjíždí.

Lidé, kteří v posledních sedmi letech utíkali – nejen před režimem Bašára Asada – do oblasti Idlibu, z ní teď prchají pryč. Od května mluvíme zhruba o 770 tisících lidech, z nichž přes 200 tisíc uteklo v posledních týdnech. Odhady sice hovoří o víc než 300 tisících, já ale čísla vždy trochu snižuji, protože z vlastní zkušenosti vím, že v případě Sýrie jsou čísla vždy trochu nadsazená. To ale vůbec nezmenšuje rozsah celé tragédie.

Kdo tato čísla „nadsazuje“?
Tohle je zajímavý fenomén. Všechny organizace v zásadě vycházejí z čísel místní administrativy, nikdo ale nemá jasný přehled o tom, kolik lidí je v Sýrii právě v pohybu. Místní úřady si vedou nějakou evidenci, která ale není zcela aktuální, a samozřejmě se čísla trochu ohýbají. Dá se díky tomu očekávat například větší balík pomoci.

Data tedy nejsou zcela přesná, ale to není úplně podstatné. Důležitý je charakter problému. Jestli je to 150, nebo 170 tisíc lidí, je celkem jedno. Podstatné je, že značná část lidí musí houfně opouštět své domovy a je pod neustálou hrozbou.

Podél silnic jsou stanové tábory, které vznikají nahodile a protože nejde o klasické uprchlické tábory, není tam lidem poskytována žádná podpora. | Zdroj: Profimedia

OSN nicméně uvádí, že kvůli bojům v Idlibu od začátku prosince opustilo své domovy asi 350 tisíc Syřanů, z nichž většinu tvoří ženy a děti. Prchli k tureckým hranicím, kde se hromadí statisíce uprchlíků, turecká hranice ale zůstává zavřená. Jaká je situace tam?
Je potřeba to rozdělit, oblast totiž není úplně homogenní. Typologicky se dají odlišit dvě oblasti – první je Idlib a severozápadní část provincie Aleppo, která je pod kontrolou islámských radikálů z organizace Haját Tahrír aš-Šám. Funguje tam řada dalších skupin, obecně ale platí, že tuto oblast kontrolují. Pak je tu provincie Afrín a části severního Aleppa, které jsou pod kontrolou Turecka.

Kdo je Tomáš Kocian?

Od roku 2002 pracuje jako humanitární pracovník pro organizaci Člověk v tísni. Působil na různých pozicích v jižní Asii (Pákistánu, Afghánistánu), na Balkáně nebo ve východní Evropě. V současnosti je regionálním ředitelem ČvT pro oblast Blízkého východu.

Obě tyto oblasti mají trochu jinou historii i kontext. Afrín je – teď už bývalá – kurdská enkláva, kde v lednu roku 2018 došlo k vpádu Tureckých vojsk, kvůli němuž byla velká část kurdské populace nucena odejít. Momentálně tam jsou většinou Arabové, což byl také turecký zájem. Severní část Aleppa zase Turecko dobylo v průběhu roku 2016 z područí Islámského státu.

Tyto oblasti jsou v podstatě jediným místem, kam lidé z Idlibu mohou jít. Do Turecka je nikdo nepustí – po celé hranici vede dlouhá betonová zeď a snaha ji překonat je opravdu nebezpečná. Z Idlibu proto utíkají právě sem, do Turky ovládaných oblastí. Přechody do vládou kontrolovaných oblastí sice mohou být otevřené, lidé, kteří pochází z Idlibu nebo se sem v minulosti přesunuli, si ale nesou stigma nepřátelů režimu.

Jak to vypadá v oblastech pod kontrolou Turků?
Situace tam není úplně stabilní. Jsou tam poměrně velká bezpečnostní rizika, pohybuje se tam řada polovojenských a kriminálních skupin, které se živí přepadáním lidí. Není to tedy místo, kde bychom si přáli žít, je ale jediné, kam lidé mohou jít.

Další možností je pak propašovat se do Turecka. Lidé, kteří by na to měli prostředky, tam už ale nejsou. Musíme si uvědomit, že ti, kteří měli ekonomický či sociální kapitál – ta elita – už je ze Sýrie pryč. 

Režim má vlastní lidi za bandity

Jak lidé, kteří uprchli z Idlibu, přežívají? Mají přístřeší, přísun potravin, léků a podobně?
Velká část lidí je závislá na dodávkách humanitární pomoci. Jsou tam samozřejmě i lidé, kteří žili v Idlibu před začátkem konfliktu. Ti mají nějaké polnosti a živobytí a život se pro ně tak dramaticky nezměnil jako pro ty, kteří museli opustit své domovy a teď jsou v provizorních podmínkách. Výrazně vzrostly ceny nájmů, možnost ubytování je tedy jen pro lidi, kteří měli větší finanční prostředky. Řada Syřanů žije také z podpory, kterou jim posílají blízcí ze zahraničí, humanitární pomoc je ale stále zcela zásadní. 

Situace uprchlíků na Balkáně je kritická. Je třeba říct nahlas, že ne všichni zimu přežijí, říká antropoložka

Číst článek

Komplikuje situaci těchto lidí také chladné počasí?
Není teplo, ale zároveň nejde o mrazy, za kterých by lidé umírali podchlazením. Je to ta vlezlá, mokrá zima, která je – pokud se nemáte kde ohřát – velice nepříjemná. Nejvíc tím trpí lidé, kteří nemají střechu nad hlavou a přespávají ve stanech – ať už v organizovaných kempech, nebo těch spontánních, o nichž jsem mluvil na začátku.

Ti, co mají štěstí a jsou v kempech, dostávají alespoň pravidelnou podporu, dodávky pité vody, pravidelně tam probíhá distribuce jídla a v lepších případech tam je i možnost vzdělávání. Na druhou stranu absence jakékoliv vize do budoucnosti a víra v to, že se něco změní, je na životech v těchto kempech rozhodně to nejhorší.

Další věc je, že zde lidé musí žít ve stísněných podmínkách a ve společnostech, jako je Sýrie, se o soukromí hodně dbá – zejména v případě žen a dětí. Tady je to ale narušené, což vnáší do lidských vztahů hodně konfliktů. Žít v kempech je proto samo o sobě velmi nepříjemné.

Organizace spojených národů minulý týden varovala, že situace v blízkosti syrské hranice s Tureckem se může s pokračováním bojů proměnit v humanitární katastrofu. Co chybí k tomu, aby bylo možné tuto kritickou situaci skutečně prohlásit za humanitární katastrofu?
Existuje řada indikátorů, které to určují, myslím si ale, že v případě Idlibu už o humanitární katastrofě mluvíme. Více než polovina populace je závislá na humanitární pomoci, v samotném Idlibu za posledních 12 měsíců domovy opustil milion lidí, což je podle odhadů momentálně čtvrtina obyvatel, denně tam v důsledku bombardování umírají civilisté, polovina škol je zavřená – to jsou všechno parametry krizové situace, ne-li humanitární katastrofy.

Situace je skutečně šílená a řešení má jediné – zastavení bojů a z dlouhodobého hlediska je to pak politické řešení a usmíření. K tomu ale nedochází. Režim je na koni, s podporou dalších států vítězí a nemá důvod být jakkoliv vstřícný vůči vlastním občanům. Je to paradoxní, ale považuje je za bandity a teroristy.

My jsme Damaškem také obviňováni, že podporujeme teroristy. Ale to, že dodáváme pomoc do oblastí, kterou mají pod kontrolou radikálové, neznamená, že s nimi sympatizujeme. Průzkumy jasně ukazují, že víc než 80 procent populace je proti Haját Tahrír aš-Šám, kteří situaci na místě ovládají. Není to tedy tak, že by byly čtyři miliony radikálních Syřanů, kteří chtějí vyhlásit celosvětový džihád. Velká část těchto lidí nemá kam jít. Jsou v pasti, v opravdu zoufalé situaci a není jim pomoci.

Rétorické cvičení Turecka

Turecký prezident už pohrozil, že pokud bude příměří v Idlibu ze strany syrského režimu porušováno, je odhodlaný tam vstoupit. Způsobilo by další vojenské angažmá Turecka v této oblasti nový chaos a eskalaci, nebo by to mohlo být naopak?
Určitě by to mělo úplně jiné parametry než turecký vpád do Kurdy kontrolovaných oblastí. To je úplně jiný kontext a myslím si, že turecký vstup do Idlibu by velmi pravděpodobně přispěl ke stabilizaci situace. Už dnes je tam několik pozorovacích stanovišť, kde jsou zhruba rok a půl dislokované turecké jednotky. Turci tam jsou, ale jde o jiný režim angažmá než v oblastech Afrínu a koridoru „štítu Eufratu“, jak se jmenovala tamní vojenská operace Turecka.

Hlavní rozdíl je tedy ten, že na východě měli oblast pod kontrolou Kurdové a napětí mezi Kurdy a Turky je obecně známé. Na severozápadě jsou ale sunnitští Arabové, kteří mají k Turkům blízko – lidem z těchto oblastí Turecko velmi štědře otevřelo dveře na své území, později se ale z příchodu Syřanů stal politický problém. Nicméně v tom je ten hlavní rozdíl a myslím si, že v Idlibu by turecké angažmá bylo tamním obyvatelstvem vítané.

‚Za dveřmi stál maskovaný policista se štítem.‘ Syrští běženci popsali násilné deportace tureckých úřadů

Číst článek

Pokud zůstaneme u Turecka, Ankara nadále usiluje o vytvoření takzvané bezpečné zóny, kam by mohlo přesunout část z víc než tří a půl milionu syrských uprchlíků, kteří se nacházejí na tureckém území. Jak reálné je podle vás to, že k vzniku zóny skutečně dojde?
Minimální. Pro mě osobně to byla od začátku spíš rétorika, která mířila primárně k tureckým voličům. Reálně není možné do těchto oblastní vměstnat dva miliony Syřanů, jak slibuje turecká vláda, a to z řady důvodů.

Oblasti na to nemají kapacity – částečně jde o polopouštní oblasti a celkově má toto území velice omezenou absorpční kapacitu. Zadruhé, Syřani z Homsu nebo Hamá se nepůjdou zabydlet do Tal Abijádu, kde nemají žádné vazby – jedině pokud k tomu budou přinuceni. A třetí důvod, proč se to podle mě nestane, je ten, že místní komunity by větší množství lidí nepřijaly.

Můžeme se tedy bavit řádově o tisícovkách lidí, kteří se tam přesunou, protože jim Turecko ztíží pobyt na jeho území, ale o milionech určitě ne. Turky by to navíc stálo obrovské peníze. Museli by vybudovat místa, kam by bylo možné tyto lidi přesunout, Turecko na tom ale ekonomicky není dobře. 

Sýrie jako cíl turistů. Cestovky lákají na ‚procházky zničenými vesnicemi‘, čelí za to kritice

Číst článek

Jak vůbec dopadla na práci Člověka v tísni říjnová turecká ofenziva na severu Sýrie?
Kvůli bezpečnosti našich pracovníků jsme museli přerušit naše aktivity, evakuovali jsme z oblasti všechny cizince a na několik dnů jsme pozastavili činnost našich kanceláří. Nicméně s tím, jak se situace poměrně rychle uklidnila, jsme nastoupili s ještě větší energií a odhodláním.

Dá se odhadnout, kolik obyvatel Sýrie je dodnes – téměř devět let po začátku války – závislých na dodávkách jídla a léků, které jim poskytují humanitární organizace?
Existují oficiální čísla OSN. Podle posledního Humanitarian Needs Overiview, což je takový kompilát všech potřeb, které dohromady poskytují jednotlivé organizace, je to 11,7 milionu lidí.

Návrat lidí v Sýrii do svých domovů komplikuje hlavně otázka národního usmíření. Některé iniciativy v tomto směru už údajně probíhají – BBC například informovala tajné schůzce, která se konala minulý týden v Berlíně a které se měli účastnit kmenoví sunnitští vůdci, zástupci alávitů, jezídů, i dalších křesťanských či kurdských klanů. Je tohle cesta, jak národního usmíření docílit?
Obecně k usmíření vede jen dialog a snaha takového usmíření docílit. Pokud někoho bombardujete a mluvíte přitom o usmíření, nikdy se to nepovede. Nevím sice, jak tato schůzka probíhala nebo co se tam řešilo, každá snaha o smír je ale záslužná. Společnost je hodně rozdělená, ale není to první válka a ani první země, kde se lidi nenávidí a zabíjejí, následně se ale vedle sebe musí naučit žít.

K usmíření vede dlouhá cesta, režim se ale nemůže chovat jako dnes, kdy se na dobytých územích mstí, lidé proto mají poměrně oprávněné obavy vládě nedůvěřovat. Pokud se cítíte být na koni, prohlašujete se za vítěznou stranu a nechcete dělat vstřícné kroky, zaděláváte si jen na větší problém.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme