‚Vyčítají si, že ji nedokázali zahřát.‘ Děti umírají zimou, kritickou situaci v Idlibu komplikuje mráz

Snaží se zahřát, jak to jen jde, ale někteří spí v mrazech na holé zemi a umírají. „Mráz jde do morku kostí, nemůžeme se vůbec zahřát,“ popisuje Manar al Dejryová. Od začátku prosince muselo kvůli bojům v syrské provincii Idlib opustit domovy na 900 tisíc lidí, tábory pro vysídlené osoby jsou ale plné. V táboře nedaleko tureckých hranic umrzla i pětiměsíční holčička, obětí mrazu je ale víc.

Damašek Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Kritickou situaci vysídlených lidí v Idlibu komplikuje mráz a sníh, venku přitom nocují i rodiny s malými dětmi | Foto: Khalil Ashawi | Zdroj: Reuters

Kvůli sílícím bojům v provincii Idlib musel Mustafa Hamádí hledat nové útočiště pro sebe a svou rodinu v posledním půlroce už podruhé. Dům na předměstí Maarat an-Numán opustili už loni v létě, poté, co bombardování syrské a ruské armády znovu zesílilo, se ale s rodinou musel stěhovat znovu.

Humanitární pracovník: V Idlibu denně umírají civilisté, situace je šílená. Syrský režim je ale na koni

Číst článek

Nakonec se se ženou a dětmi usadil ve vesnici Killí na severozápadě provincie Idlib, kvůli nedostatku místa v uprchlických táborech ale museli přespávat ve stanu. Jedna z chladných únorových nocí se jim nakonec stala osudnou.

V noci z 11. na 12. února totiž teploty v zasněženém Idlibu klesly pod bod mrazu, těsně před půlnocí se proto Mustafa rozhodl přisunout plynový ohřívač dovnitř stanu. Ráno našli celou rodinu mrtvou. Mustafa, jeho žena Amún, dvanáctiletá dcera Húda i tříletá vnučka Húr zemřeli na otravu oxidem uhelnatým.

„Té noci bylo minus devět stupňů Celsia. Můj bratr věděl, že donést plynový ohřívač do uzavřeného prostoru bez větracích otvorů není dobrý nápad, ale jakou měl jinou volbu?“ říká pro televizi Al Džazíra jeho bratr Nizar Hamádí, který si s Mustafou onoho večera vyměnil několik SMS zpráv.

Uzavřené hranice 

Syrská armáda vede ofenzivu proti radikálům a povstalcům na severozápadě země od dubna loňského roku. Boje v provincii Idlib – poslední baště odpůrců režimu Bašára Asada, kterou z velké části kontroluje také islamistická skupina Haját Tahrír aš-Šám – pak znovu zesílily v prosinci.

Nikdy jsem neviděla v očích lidí tolik beznaděje, líčí Klicperová zkušenosti z turecké ofenzivy do Sýrie

Číst článek

Z bombardovaných oblastí lidé prchají především k tureckým hranicím, kde se v posledních měsících hromadí statisíce uprchlíků, Ankara ale hranici odmítá otevřít. Běženci proto mají jen omezené možnosti, kam utéct.

Situaci lidí v bombardovaných částech Idlibu v lednovém rozhovoru pro iROZHLAS.cz popsal i Tomáš Kocian z organizace Člověk v tísni, podle kterého se v oblasti schyluje k humanitární katastrofě.

„Nejvíc tím trpí lidé, kteří nemají střechu nad hlavou a přespávají ve stanech – ať už v organizovaných kempech, nebo těch spontánních,“ řekl redakci s tím, že štěstí mají ti, co žijí v kempech a mají alespoň přístup k pomoci humanitárních organizací, dodávkám pitné vody a v lepších případech mají i možnost vzdělávání pro děti.

O měsíc později je ale situace ještě vážnější. Podle pondělního prohlášení generálního tajemníka OSN pro humanitární záležitosti Marka Lowcocka od 1. prosince uprchlo z domovů na 900 tisíc lidí. Letecké údery podle něj míří i na místa obývaná civilisty, kteří jsou nuceni před boji neustále utíkat na nová místa. Situaci navíc komplikuje zima.

„Ti lidé jsou otřesení, musejí spát venku za mrazu, protože uprchlické tábory jsou plné. Matky pálí plasty, aby se děti mohly ohřát. Malé děti umírají zimou,“ popsal Lowcock.

V táboře nedaleko tureckých hranic před pár dny umrzla teprve pětiměsíční holčička. „Vyčítají si, že ji nedokázali zahřát natolik, aby zůstala naživu,“ vysvětluje pro Al Džazíru jeden z místních úředníků, proč rodina odmítá mluvit s médii.

‚Děláme, co můžeme‘

V době, kdy teploty klesají pod bod mrazu je nuceno žít venku – ať už mezi stromy, nebo na zasněžených polích – zhruba 82 tisíc lidí, odhaduje OSN.

„Mráz jde do morku kostí, nemůžeme se vůbec zahřát,“ říká pro britský deník The Guardian Manar al Dejryová.

Krok k usmíření Sýrie? Na tajné schůzce v Berlíně se sešli zástupci válkou znesvářených komunit, píše BBC

Číst článek

Ještě před válkou se Manar původem z města Hamá živila jako učitelka, dnes žije se svými dětmi ve věku sedmi a devíti let ve stanu poblíž turecké hranice. Sama ale ví, že někteří běženci jsou na tom hůř. „Naše situace je ale pořád lepší než těch, kteří žijí pod stromy, kde je před mrazem nic nechrání.“

„To, co jsem na vlastní oči viděl, je srdcervoucí. Rodiny spí pod stromy bez jakýchkoliv přikrývek. Před několika dny jsme našli rodinu vysílenou z města Taftanáz asi 17 kilometrů severozápadně od Idlibu, která žije v zimě venku,“ popisuje pro Al Džazíru psycholožka Majada Kabalanová, podle které nemají humanitární organizace pro řešení katastrofy takového rozsahu kapacity.

Poskytování pomoci navíc komplikuje fakt, že se kvůli bombardování musejí přesouvat z místa na místo. Nálety přitom vyhánějí z místa i neziskové organizace – jen v lednu tak pozastavila práci víc než padesátka zdravotnických zařízení, píše Guardian. Další potíže pak přinášejí právě projevy zimního ročního období.

„Je pro nás velmi náročné evakuovat civilisty a vydávat se na pátrací a záchranné mise ve sněhu a mrazu. Ale děláme, co můžeme,“ dodává pro Guardian lékař z Idlibu Munzer Khalil.

„Nejbolestivější pro mě bylo, že ačkoliv mě mé děti považovaly za jejich ochránce, nemohl jsem nic udělat, neměl jsem jim jak pomoci. Chladné počasí a zima dělalo celou situaci ještě horší a bolestivější,“ popisuje humanitární pracovník pro ČvT | Zdroj: Člověk v tísni

Utrpení tak nejsou ušetřeni ani humanitární pracovníci, kteří pro rodiny utíkající před válkou často představují poslední naději. Příběh jednoho z nich přinesla také organizace Člověk v tísni.

Humanitární pracovník z Idlibu vypráví, jak kvůli náletům musel narychlo opustit domov. Spolu s rodinou se vydal na strastiplnou cestu do města Azazu v severní oblasti Aleppa. Situace tam ale byla ještě horší, vrátili se proto zpět do idlibské oblasti. Při vyprávění se nedokáže ubránit slzám.

„Nejbolestivější pro mě bylo, že ačkoliv mě mé děti považovaly za jejich ochránce, nemohl jsem nic udělat, neměl jsem jim jak pomoci. Chladné počasí a zima dělalo celou situaci ještě horší a bolestivější. Malé dítě neví, kam jde. Můj syn se mě mnohokrát ptal: ‚Proč na nás střílí a proč musíme utíkat?‘ Pohled na děti v mrazech byl strašlivě smutný,“ popisuje pracovník pro ČvT.

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme