Úder v Sýrii očima mezinárodního práva: studená válka, humanitární intervence a argument Bagdád
Nepošlapaly sobotní letecké útoky v Sýrii mezinárodní právo? Se zákony, úmluvami i minulostí je ve své analýze pro BBC konfrontuje profesor Cambridgeské univerzity Marc Weller. „Úmluva o chemických zbraních povolává k akci Radu bezpečnosti OSN. Jenže ta se nedokázala shodnout ani na vyšetřovacím mechanismu. Natož na rozhodnějších akcích,“ píše Weller.
Koalice Spojených států, Británie a Francie obhajovala letecké údery v Sýrii mezinárodním zákazem užití chemických zbraní a nutností snížit chemický arzenál prezidenta Bašára Asada a odradit režim v Damašku od dalších chemických útoků proti civilnímu obyvatelstvu.
Jak je to ale z hlediska zákona? „Použít násilné prostředky, abychom uplatnění mezinárodního zákona o chemických zbraních vynutili, nás svým způsobem vrací do éry před Chartu OSN,“ míní ve své analýze pro BBC Marc Weller, profesor mezinárodního práva na Cambridgeské univerzitě.
Odveta? Nezákonná i omluvitelná
Charta Spojených národů, zakládající dokument této organizace, členským státům povoluje užít sílu nejen k sebeobraně, ale za jistých okolností také k ochraně těch, jimž jejich vlastní vláda hrozí vyhlazením. A sílu lze také využít k udržení mezinárodní bezpečnosti, připomíná Weller. Taková akce ovšem vyžaduje mandát udělený Radou bezpečnosti OSN.
Cílem je nastolit rovnováhu mezi nezbytnou potřebou států chránit se proti bezprostřednímu útoku a potřebou zajistit, aby se síla nepoužívala jako rutinní nástroj mezinárodní politiky. Mezinárodní právo tudíž už od roku 1945 znemožňuje vojenský úder ve jménu udělení lekce nebo jako odvetu. Přičemž odveta je v principu nezákonná, ale přesto může být omluvena, upozorňuje profesor Weller. Má totiž členský stát donutit k respektování jeho mezinárodních závazků.
Rada bezpečnosti OSN tak odsoudila Izrael za nálet na irácký jaderný reaktor Osirak (Operace Opera, červen 1981, pozn. red.). Nebo americkou reakci na bombové útoky proti ambasádám USA v Keně a Tanzánii: úder proti údajným výrobnám chemických zbraní v Súdánu.
Tentokrát trojčlenná koalice USA-Británie-Francie útočila, aby syrskou vládu dotlačila k dodržování Úmluvy o chemických zbraních. Tu Damašek podepsal v roce 2013 po brutálním chemickém útoku v syrské Ghútě jako součást diplomatického urovnání, které nahradilo původně zvažovaný americko-britský vzdušný úder proti Asadovým cílům.
Zmíněná úmluva je ohledně chemických zbraní striktní: zakazuje je vyrábět, vlastnit a pochopitelně také používat. Zároveň Sýrii zavázala rezoluce OSN č. 2118, která řeší likvidaci syrského chemického arzenálu – cíl, který měl být v mezinárodní spolupráci naplněn k září 2014, píše Weller.
Blokovaní vyšetřovatelé
Přesto máme od podzimu 2014 zhruba 40 záznamů údajných chemických útoků na území Sýrie. K ověřování těchto zpráv má kapacity Organizace pro zákaz chemických zbraní neboli OPCW. A právě OPCW spolu s Radou bezpečnosti OSN vytvořila zvláštní vyšetřovací mechanismus, jemuž dala mandát označit viníka. Jenže jakmile tento mechanismus ukázal loni prstem na Asadovu vládu, připomíná Weller, Rusko jako stálý člen Rady bezpečnosti zablokovalo jeho obnovení vetem.
A stejně dopadl i pokus vytvořit mechanismus nový, o který se v Radě bezpečnosti usilovalo minulý týden. Rusko navrhlo vlastní vyšetřovací zřízení, jemuž se však postavil Západ a další členové rady.
PŘED A PO: Jak změnil útok USA, Francie a Británie tři místa v Sýrii, na které dopadly rakety
Číst článek
Trojice Washington-Londýn-Paříž proto argumentuje, že v Radě bezpečnosti šlo o prohraný boj a účinný mandát proti smrtícím chemikáliím v Sýrii neměl šanci. Místo toho musely přijít letecké údery, aby se obhájila kredibilita zákazu chemických zbraní – jak obecně mezinárodního, tak zejména Asadova závazku vůči němu.
Svým způsobem to upomíná na invazi USA do Iráku, píše Weller. Oficiálním cílem operace Irácká svoboda bylo donutit Bagdád k odzbrojení, které mu uložila Rada bezpečnosti OSN. S tím ovšem, že Američanům chybělo jasné „Ano“ právě od rady. Loni v dubnu zase prezident Trump vydal rozkaz k náletu na syrskou leteckou základnu Šajrat, proklamovaného pachatele chemického útoku v Chán Šajchúnu. Opět s cílem zabránit příštímu užití chemických zbraní.
A výše zmíněná blokáda v Radě bezpečnosti skutečně tyto argumenty do jisté míry opravňuje, soudí profesor Weller. Úmluva o chemických zbraních v případě vážných útoků, jako měl být ten dubnový v Dúmě, povolává k akci Radu bezpečnosti OSN. Jenže ta se nedokázala shodnout ani na vyšetřovacím mechanismu. Natož na rozhodnějších akcích.
Jsou tu však také argumenty druhé strany. Rusko už koaliční údery v Sýrii prohlásilo za nehorázné porušení zákazu užití síly. A generální tajemník OSN António Guterres zdůrazňuje, že Rada bezpečnosti je prvořadá.
Malá studená válka
Aktuální rozložení sil v tomto vrcholném orgánu světové politiky ovšem odráží politickou realitu dneška, připomíná profesor Weller. Je to malá studená válka mezi Západem a Ruskem. A selhání domluvy nutně vede k jednostranným akcím, které jednotlivé aktéry dál rozdělují.
Válkou Američanů s Rusy bych nestrašil. USA dění v Sýrii nezvrátí, vysvětluje expert
Číst článek
Když britská premiérka Theresa Mayová letecké údery obhajovala, kromě závazků vůči mezinárodním konvencím mluvila také o závazcích vůči lidským životům. „Údery měly čelit prohlubování humanitární katastrofy v Sýrii – a tento argument je přesvědčivější a silnější,“ míní pro BBC Marc Weller.
Stejný argument humanitární intervence zněl i po Ghútě v srpnu 2013. Tvrdil, že jestliže obyvatelstvu bezprostředně hrozí zničení a nelze je ochránit žádným jiným způsobem, mají státy jednat. Věrohodnost získal už v 90. letech, kvůli záchraně severoiráckých Kurdů a jihoiráckých Madánů neboli tzv. bažinných Arabů, které masakroval Husajnův režim. A později byl bez námitek uplatněn také v občanských válkách v Libérii či Sieře Leoně.
R2P aneb Odpovědnost za ochranu
Potíže ovšem nastaly na samém konci 90. let s Kosovem. Od tohoto mezinárodního rozkolu v roce 1999 přijala OSN koncept, že v zájmu obyvatelstva pod bezprostřední hrozbou lze přistoupit k okamžité akci. Doktrína R2P (Responsibility to Protect, česky Odpovědnost za ochranu) se ovšem vztahuje pouze k operacím pod mandátem Rady bezpečnosti.
Přesto si řada států osobuje právo jednat, když rada nemůže, zdůrazňuje Weller. Argumentují, že nevinní civilisté, kterým hrozí smrt, by svými životy neměli platit za politickou blokádu v sídle OSN v New Yorku. Jiné státy však humanitární intervenci striktně odmítají – a mezi nimi i stálí členové Rady bezpečnosti Rusko a Čína.
Aplikace doktríny R2P se neomezuje jen na užití chemických zbraní proti civilnímu obyvatelstvu. Právě chemický útok je však asi nejjasnějším spouštěčem pro její uplatnění, vzhledem k drtivému a nevybíravému účinku smrtících chemikálií, soudí profesor Weller.
A dodává, že britská argumentace připomněla opakované použití chemických zbraní syrskou vládou a zdůraznila, že další takové útoky jsou „vysoce pravděpodobné“. Minulé pokusy zkrotit tuto praxi selhaly a Rada bezpečnosti je zablokovaná, proto nic jiného než síla nezbývá. Ovšem pozor! Síla striktně omezená a zaměřená pouze proti vybraným objektům. Jejich ochromení má oslabit chemický arzenál a schopnost vlády, aby ho v budoucnu použila.
Argument Bagdád
Tento argument je v souladu s právními požadavky humanitární intervence, uvádí Weller. Zároveň se dá argumentovat tím, že letecké údery byly provedeny ve jménu národní bezpečnosti – přesah práva na sebeobranu. Protože používání chemických zbraní v Sýrii, signatářce úmluvy o jejím zákazu, podkopává autoritu celé úmluvy. A tedy v důsledku také ochrany, kterou poskytuje dalším státům.
Zbrklý, bezzubý a zbytečný útok na Sýrii je gól do vlastní branky Západu
Číst článek
Mezinárodní právo každému státu umožňuje, aby se bránil silou. V některých případech dokonce už před ozbrojeným útokem na jeho území. Jenže ten útok musí být bezprostřední, musí vylučovat jiné možnosti obrany a reakce na něj musí odpovídat akci, píše cambridgeský profesor.
Předvečer druhé irácké války poznamenalo dnes smutně proslulé prohlášení o zbraních masového ničení. Británie tehdy argumentovala sebeobranou proti možnému budoucímu útoku ze strany Bagdádu – s tím, že irácké zbraně hromadného ničení ohrožují britské základny na Kypru. Chyběl ovšem důkaz, že Bagdád takový útok plánuje. A z argumentu sešlo.
Stejně tak – aspoň zatím – chybí důkaz, že by Damašek chystal útok proti Spojeným státům, Británii nebo Francii, uzavírá expert na mezinárodní právo Marc Weller.
