Pod Tálibánem nemáme budoucnost, v Česku ano, říká Afghánec z posledního letadla

Jeden z 170 afghánských občanů evakuovaných v létě do Česka vzpomíná pro server iROZHLAS.cz na to, jak se po příchodu Tálibánu do Kábulu zastavil čas. A mluví o svých ambicích v zemi, která mu poskytla útočiště. „Když jsem nasedl do letadla, zhluboka jsem vydechl. Věděl jsem, že už nás tálibánci nezabijí,“ vypráví Abdul. Jeden z posledních, které české ministerstvo zahraničí letos v srpnu evakuovalo z Afghánistánu.

Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Americký mariňák pomáhá Afghánci při evakuaci | Foto: U.S. Marine Corps/Staff Sgt. Victor Mancilla | Zdroj: Reuters

Abdul pochází z Pandžšíru, odbojné provincie známé svým odporem k tálibáncům.

Server iROZHLAS.cz skutečné jméno, věk i roli v misi NATO muže z Afghánistánu zná, ale z bezpečnostních důvodů vyhověla přání jeho identitu skrýt a jméno změnit. Při rozhovoru překládal mezi češtinou a afghánskou perštinou (darí) tlumočník.

„Pokud bych zůstal, nejspíš by mě čekala smrt. Když s NATO spolupracujete vy sami nebo třeba jen člen vaší rodiny, a ještě k tomu pocházíte z Pandžšírského údolí, jste úhlavními nepřáteli tálibánců a nemáte se kam schovat,“ popsal Abdul serveru iROZHLAS.cz.

Jeho vzdálení příbuzní v Afghánistánu zůstali. Právě z obav o jejich bezpečnost požádal o utajení svého skutečného jména, věku i role v misi NATO.

„Tálibánci v noci chodí městy a vyvražďují své nepřátelé. Často to veřejnost ani nezjistí. Talibánci se k tomu nepřiznají a jejich výrokům v médiích nelze věřit. Člověk nikdy neví, jestli není na seznamu těch, které hodlají zlikvidovat,“ líčí Abdul.

Že musí odejít, mu došlo ve chvíli, kdy Tálibán obsadil hlavní město Kábul. „Představte si, že vám zničehonic přestanou fungovat hodinky. Čas se zastaví. Tak to vypadalo, když Kábul padl,“ popisuje Abdul. „V ulicích zavládl chaos, lidé zběsile pobíhali a všichni se chtěli dostat do bezpečí. Jenže nebylo kam.“

Abdul byl zrovna u automechanika v Kábulu, když mu volal bratr, že přišli tálibánci. „Slíbil jsem kamarádovi, že mu vezmu auto do servisu. Po cestě mi volá vyděšený brácha, že jim pod okny pobíhají ozbrojení tálibánci a mám se prý schovat. Auto jsem nechal autem a běžel do bezpečí.“

Mizérie v Afghánistánu sílí. Nemocnice bez peněz zavírají, lidé hladoví a podvyživených dětí přibývá

Číst článek

Obsazení Kábulu byl pro Abdula zlom. „Věděl jsem, že není jiné cesty než ze země utéct.“ Spolu s rodinou se dostali na seznam těch, kteří měli odletět v neděli 15. srpna prvním evakuačním letadlem.

Jméno? Věk? Jak často se modlíte?

„Letiště jsme našli ve stavu úplného chaosu. Kvůli davu tisíců lidí, kteří se podobně jako my chtěli dostat pryč, nebylo vidět na krok,“ vzpomíná Abdul.

Ten den dostal několik ran pažbou samopalu od tálibánce, který se dav pokoušel zkrotit.

Kvůli zmatku na letišti odletěl armádní airbus, kterým měli Abdul s rodinou zemi opustit, bez nich. „Přes dav jsme se neprodrali k odletové bráně. Nebylo se kam obrátit o pomoc.“

Situaci také zkomplikoval noční zákaz vycházení, kvůli kterému musela Abdulova rodina odejít z letiště, přespat u známých a další den začít znovu.

Afghánský tlumočník, který pomáhal Bidenovi, se dočkal. Ze země uprchl i díky pomoci z Washingtonu

Číst článek

„Komunikovali jsme se známými v Česku. Ti nám dávali instrukce, kdy se máme kam dostavit. To ale nebylo kvůli zmatku vždy možné. Nikdo nespal, nikdo nevěděl, co se bude dít,“ popisuje Abdul a dodává, že na letišti ani nebylo kam si zajít na záchod.

Po třech dnech chaosu se Abdulovi a jeho rodině podařilo odletět posledním letadlem. O sedm hodin později přistálo na letišti Praha-Kbely, kde si pasažéry převzali čeští vojáci. „Odvezli nás do nějakého baráku, tam nám dali oblečení, jídlo a postarali se o děti,“ vzpomíná Abdul.

Následovala cesta do uprchlického tábora v Zastávce u Brna, kde evakuovaní podstoupili základní lékařské vyšetření a PCR test. Absolvovali také sérii rozhovorů, při kterých mimo na běžné úřednické otázky odpovídali i na dotazy „Jak často se modlíte?“ nebo „Máte v plánu jet na pouť do Mekky?“

O tom, jestli dostanou azyl, se Abdul i další žadatelé mají dozvědět do půl roku. Do té doby můžou využívat právní poradenství a základní zdravotní pojištění. O práci smí začít žádat až šest měsíců od podání žádosti o azyl.

Česká republika v létě podobným způsobem evakuovala celkem 170 afghánských občanů.

Peklo bez naděje

Abdul a jeho příbuzní teď čekají na výsledek azylového řízení a začínají plánovat svou budoucnost v Česku. „Rád bych šel studovat, naučil se jazyk a našel si práci,“ zamýšlí se Abdul a dodává, že to bude těžké.

Novináři v Afghánistánu zažívají těžké časy. Čelí mediálním regulacím, věznění i aktům násilí

Číst článek

„Často myslím na kamarády, kteří zůstali v Afghánistánu. Netuším, co s nimi bude, všichni sedí doma a bojí se vycházet ven. Afghánská ekonomika krachuje, lidé nechodí do práce, není tam budoucnost. Pro ženy to bude peklo na zemi.“

„Válka nám vzala všechno: nemocnice, práci, život, kulturu… Ztratili jsme půdu pod nohama,“ pokračuje. „Nemáme svobodu a nemáme ji už tak dlouho, že nám chybí i naděje, že ji kdy dostaneme. Lidé v Evropě vzpomínají na druhou světovou válku, my už žijeme třetí.“

Na otázku, zda se někdy hodlá vrátit, odpovídá rázně. „Ne, už nikdy. Tady se konečně cítím bezpečně. A vím, že já a moje rodina máme společnou budoucnost.“

Anna Košlerová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme