Covid je tu strašidelné téma. Neslyšel jsem, že by se očkování někdo bál, říká Čech z Tchaj-wanu

„Když jsem sem přijel a zmiňoval se kamarádům, že všichni přátelé v Česku už covid prodělali, byli z toho zděšení,“ říká český architekt Petr Danda, který od ledna pobývá na Tchaj-wanu. Ostrovní stát, který je ve světě označován za premianta v boji s koronavirem, v posledních týdnech čelí dosud největší vlně covidu-19. Jak lidé na situaci zareagovali a v čem jsou Tchajwanci v porovnání s Českem napřed, Danda popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz.

Rozhovor Tchaj-pej Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Obyvatel Tchaj-wanu prochází prázdnou ulicí hlavního města Tchaj-peje | Zdroj: Reuters

Tchaj-wan, který si vysloužil obdiv ostatních zemí za to, jak rychle a účinně dokázal na šíření koronaviru zareagovat a následně se mu dařilo epidemii více než rok držet pod kontrolou, v posledních týdnech zažívá největší vlnu covidu od začátku pandemie. Vy na Tchaj-wanu pobýváte od konce letošního ledna, máte tedy možnost situaci na místě sledovat. Jak lidé na tuto první větší vlnu covidu reagovali? Bylo vidět, že je nárůst případů po roce klidu překvapil a možná i vystrašil?
Covid je tu obecně vnímán jako strašidelné téma. Když jsem sem přijel a zmiňoval se kamarádům, že všichni přátelé v Česku už covid prodělali, byli z toho zděšení. Tím, že koronavirus znají víceméně jen z médií, se toho bojí, ale zároveň jsou hrdí na to, že se propuknutí větší vlny epidemie dokázali až do nedávné doby bránit.

Kdo je Petr Danda?

Petr Danda je český architekt a umělec, který v současné době pobývá na Tchaj-wanu, kde v hlavním městě Tchaj-pej absolvuje umělecký projekt. Od roku 2015, kdy trávil rok studia na Národní tchajwanské univerzitě vědy a technologie, se ve svém volném čase zaměřuje na tchajwanskou historii a kulturu. O ní také sporadicky píše ve svých projektech Kultura Taiwan a Taiwan Cha.

Pokud jde o reakci úřadů, zavádění opatření tady probíhalo postupně. Nejdřív byl vyhlášen stupeň dva a následovala úroveň tři, během které se zakázala například konzumace v restauracích (opatření jsou na úrovni třetího ze čtyř stupňů, kdy čtvrtý stupeň znamená úplný lockdown – pozn. redakce). Zajímavé ale bylo, že spousta restaurací nebo barů zavřela sama od sebe už v době, kdy ještě mohly mít otevřeno.

Zlomový byl hlavně víkend kolem 20. května, kdy tchajwanská prezidentka poprosila lidi, aby o víkendu zůstali doma, a označila to za klíčový okamžik pro překonání současné vlny. Venku bylo ten víkend krásně, byl jsem proto celkem překvapený, že na ulicích opravdu nebyl skoro nikdo, v podstatě jen řidiči Uber Eats a Foodpanda, kteří vám doručují jídlo domů. Tak to tedy bylo alespoň v hlavním městě Tchaj-pej a aglomeraci Nové Tchaj-pej, kde současná vlna propukla.

Tchajwanci měli zkušenost už s epidemií SARS v roce 2003, reakce lidí je ale podle mě daná určitě i tím, že jsou obecně zodpovědnější. Žil jsem tu už v letech 2015 a 2016 a i tehdy bylo běžné, že každý nachlazený si vezme roušku. Je to tady zavedený standard.

Jednou z hlavních strategií Tchaj-wanu bylo udržet virus na hranicích, všichni cestující proto po příletu musejí nastoupit do karantény, i přes tato opatření se ale podařilo viru „proklouznout“ a následovalo komunitní šíření. Hlavním zdrojem se stal jeden z letištních hotelů, kde trávila karanténu posádka letadla China Airlines. Jak toto zadržování viru na hranicích funguje? Můžete popsat, jak probíhal přílet a karanténa ve vašem případě?
Celkově to bylo poměrně složité. Češi přijíždějící na Tchaj-wan normálně nepotřebují vízum, pro turisty ale toto opatření zrušili a nyní se sem dostanou jen lidé s pracovní smlouvou, kteří sem jezdí kvůli byznysu a podobně. Já jsem to měl vyjednané třeba přes místní uměleckou instituci. Před nástupem do letadla pak potřebujete PCR test a musíte si najít karanténní hotel, který přijímá cestující ze zahraničí.

V té době ale ještě nefungovala vládní karanténní zařízení – ta vznikla až těsně po mém příjezdu. Na Tchaj-wan jsem navíc přiletěl zhruba dva týdny před lunárním novým rokem, což jsou největší slavnosti ve východní Asii, bylo proto velice složité si nějaký karanténní hotel vůbec najít. Byly to buď předražené hotely v hlavním městě, nebo takové ty „vesmírné lodě“. To jsou hotely, kde nemáte žádné okno, jen vzduchotechniku. Tam bych dva týdny asi nepřežil, karanténní hotel jsem tedy našel zhruba po týdnu volání a vyšel asi na 28 tisíc korun.

Tchaj-wan nad virem nevyzrál. Premiant boje s covidem řeší strmý růst případů i nedostatek vakcín

Číst článek

Už na letišti si musíte koupit SIM kartu, přes kterou pak hlídají, jestli dodržujete karanténu – ať už v hotelu, nebo doma. Tchajwanci totiž mohou být i v domácí karanténě, v bytě ale musí být sami. Před odjezdem na hotel vás vysprchují v dezinfekci a speciální taxík vás odveze z letiště do hotelu, kde vám přiřadí lokálního pracovníka, který vám každý den píše nebo volá, jak se vám vede. Musíte si měřit teplotu a sledovat případné příznaky a každý den mu posílat fotku tohoto formuláře.

Po dvou týdnech vás pustí, pak ale přichází ještě „self-check week“. To je týden, během kterého nemáte chodit nikam do davů, do restaurací, na koncerty, do metra a podobně. Už nemusíte nikam nic posílat, ale máte se sám hlídat, jestli nemáte žádné příznaky. To bylo celkem vtipné, protože poslední den tohoto self-check weeku, to je dvacátý den po příletu na Tchaj-wan, mě trochu škrábalo v krku.

Jak se to pak řešilo?
Nejdřív jsem zavolal na infolinku, která se zabývá covidem, ale jen abych se zeptal, jestli mám před ukončením self-check weeku ještě něco udělat, podepsat nebo tak. Říkali, že nic takového není potřeba, když jsem ale zmínil, že mě škrábe v krku, zbystřili a vyzvali mě, abych zavolal na městskou zdravotní infolinku a tam mě poslali do nemocnice. Snažil jsem se jim vysvětlit, že mě v zimě škrábe v krku běžně, stejně mě ale poslali na vyšetření. Musel jsem tedy do nemocnice, přesněji řečeno do jednoho ze stanů, které jsou postavené vedle nemocnic.

Zdravotníci se oblékli do ochranného obleku, udělali mi rentgen plic, PCR test a poslali mě domů s tím, že nesmím nikam ven. Řekli, že jestli mi do tří dnů nezavolají, že byl můj test pozitivní, tak jsem „free“ a můžu mezi lidi. Řekl bych tedy, že je systém nastavený celkem přísně.

Podivují se teď Tchajwanci nad tím, jak je možné, že vir přes tuto obranu na hranicích proklouzl? Je to na Tchaj-wanu téma?
Možná trochu ano, řekl bych ale, že téma je hlavně reakce na to následné šíření. Obrana na hranicích není neprůstřelná, není to tak, že pokud virus proklouzne, tak je to v háji. Důležitá je i ochrana uvnitř země, která tady určitě probíhala, ale samozřejmě ne všude.

Obyvatel Tchaj-wanu podstupuje antigenní test ve stánku u letiště v Tchaj-peji | Zdroj: Reuters

Panické nákupy v Tchaj-peji

Po celou dobu trvání pandemie Tchaj-wan denně evidoval jednotky, maximálně desítky případů pozitivně testovaných, od letošního května se ale denní přírůstky nakažených počítají ve stovkách. Vrchol současné vlny nastal koncem minulého týdne, kdy se počet nakažených vyšplhal na více než 500 stovek případů za den a od té doby křivka klesá. Tchaj-wan totiž v květnu zavedl přísná opatření, zavřely se školy nebo podniky, které neposkytují nezbytné služby. Jak moc se život na Tchaj-wanu v těch posledních týdnech proměnil?
Většina Tchajwanců bydlí ve velkých městech a i já žiju v hlavním městě Tchaj-peji. Pokud srovnám Tchaj-pej s Prahou, je to něco neporovnatelného. Je to mnohem větší hustota obyvatelstva a naprosto odlišný styl života, i architektonicky je to tady mnohem nahuštěnější. I proto byl rozdíl po zavedení nových opatření obrovský. V současnosti platí třetí stupeň, kdy jsou zavřené restaurace, noční kluby, karaoke bary, ale obchody mohou být otevřené. Jsou to třeba knihkupectví a další obchody včetně jednoho takového zvláštního systému, který tady funguje, ale o tom se můžeme pobavit později.

Češka z Tchaj-wanu: Koronavirus tu berou vážně, díky včasným opatřením jsou otevřené školy i obchody

Číst článek

Současná situace je tedy určitě hodně znát. Ulice jsou prázdné, celé je to takové smutné. Začalo navíc období dešťů, ale je to znát pravděpodobně spíš ve velkých městech než v těch menších. Projevuje se to například při objednávání jídla, předevčírem jsem na objednávku čekal asi tři nebo čtyři hodiny, normálně to ale trvá kolem 20 minut. Je tedy vidět, že většina Tchajwanců opravdu zůstává doma. Z okna sice vidím, jak lidé jezdí na kolech nebo běhají, ale vždycky jenom v respirátorech nebo rouškách. Pokud někdo nemá zakrytá ústa a nos, úřady to často i pokutují. (Povinné nošení roušek všude mimo domov bylo v květnu zavedeno poprvé od začátku pandemie – pozn. redakce)

Podepsala se současná opatření třeba i na vaší práci na Tchaj-wanu?
Poměrně dost. Přijel jsem sem na uměleckou stáž a měl jsem tady 14. června otevřít výstavu, která byla závislá na tom, že na ni dorazí i tchajwanští umělci. Stejně jako ostatní umělecké instituce a galerie se to ale muselo uzavřít, v současnosti tedy čekám, jak se situace vyvine.

Některá média informovala o panických nákupech, ke kterým mělo docházet na počátku aktuální vlny epidemie, a přinášela obrázky prázdných regálů v obchodech s potravinami. Jak se tyto panické nákupy projevovaly z vašeho pohledu?
Když se ohlásilo, že vstoupí v platnost třetí stupeň, byl jsem nakupovat v jednom z větších supermarketů a je pravda, že téměř celý regál s instantními nudlemi byl vyprodaný. Nic jiného vyprodaného nebylo, ale určitě záleží na tom, o jaké místo jde. Nebyl jsem přímo ve čtvrti, kde se covidový klastr objevil. Ten mimochodem vznikl v nejstarší a nejtradičnější čtvrti v Tchaj-peji, kde žije spousta lidí vyššího věku, je tam hodně tradičních trhů a pohybuje se tam velké množství lidí.

Sám jsem tedy panické nákupy nijak nevnímal. Podobné záběry jsem ale na internetu také zahlédl a myslím, že byly možná trochu vytržené z kontextu. V jiných částech města k nim ale samozřejmě mohlo docházet.

Informační letáky, které lidem na Tchaj-wanu připomínají nošení roušek, hygienu i dodržování vzdálenosti mezi občany | Zdroj: Karolína Janoušková

Trasování QR kódem

Ještě bych se ráda vrátila ke „zvláštnímu systému“, který jste zmínil. Můžete přiblížit, o co přesně jde?
Když tady před dvěma týdny propukla první covidová vlna, vláda zavedla nová pravidla pro návštěvy supermarketů, obchodů a dalších provozoven, jako je třeba „convenience store“ – to je další tchajwanská zvláštnost, kde seženete všechno možné zboží, zaplatíte tam třeba i za parkovací lístek, za vodu a za plyn, koupíte si tam lístek na festival, ale i na vlak a zároveň je to otevřené ve dne v noci. Podle nového opatření musel každý napsat své jméno, kdy obchod navštívil a jakou měl teplotu, což bylo strašně zdlouhavé. Pokud si 100 lidí najednou chce nakoupit, třeba i jen vodu, pracovníci to pochopitelně nezvládali.

Vyhrála Čína nad covidem? Počet nových případů je minimální, Peking se situace bude snažit využít

Číst článek

Vymyslel se proto nový systém, za kterým stojí tchajwanská ministryně pro digitalizaci Audrey Tang, první transgenderová ministryně ve vládě, která vymyslela celou řadu IT projektů na zlepšení podobných věcí. Během dvou dnů přišla s novým QR kód systémem, podle kterého máte u každého vstupu do restaurace nebo marketu mobilem naskenovat QR kód, pak jen zmáčknete „sdílet jako SMS“ a tím ho zdarma a anonymně odešlete. Není tam jméno ani to, o jaký jde obchod, abyste nemusela sdílet informace s úřady. Díky tomu ale mohou následně vystopovat kontakty pozitivně testovaných.

Lidé mají v tento systém celkem velkou důvěru. Tchajwanská byrokracie je občas konzervativní, ale hodně rychlá a efektivní. Věřím, že díky těmto QR kódům dokážou kontakty poměrně efektivně vytrasovat, pro lidi je to zároveň pohodlné, odeslání kódu vám zabere opravdu jen pár sekund.  

Tchaj-wan má samozřejmě výhodu v tom, že jde o ostrovní stát, což mu po dobu trvání pandemie pomáhalo covid víceméně držet na hranicích. Pokud bychom ale chtěli srovnat běžná opatření, jako je měření teploty u vstupů nebo zmiňovaný systém QR kódů, v čem by si Česko podle vás mohlo vzít od Tchaj-wanu příklad?
To je složitá otázka. Tady byla trochu jiná situace, protože Češi neměli s nošením roušek a podobnými epidemiemi zkušenost, dokázali jsme se s tím ale celkem kreativně vyrovnat například šitím roušek. Pokud ale jde o systémy trasování, ty v Česku příliš nefungovaly, a také pětidenní karantény po příjezdu do země byly podle mě spíš naoko. Nejsem žádný odborník, ale z pohledu člověka, který to zažil v Česku a teď tady, bych řekl, že Tchajwanci jsou v organizovanosti a v reakci vlády i samospráv na úplně jiné úrovni.

Jak se se situací vlastně dokázala vypořádat tchajwanská vláda? Je za nějaké kroky kritizovaná, nebo ji lidé za přístup hodnotí spíš kladně?
Tady trochu vstupujeme do oblasti tchajwanské politiky, která je hodně složitá. Obecně ale celou tuto situaci řeší ministr zdravotnictví a zároveň CECC (zkratka pro vládní agenturu Central Epidemic Command Center, která se zabývá řízením epidemií – pozn. redakce). Od začátku krize kolem covidu-19 až dodnes tento úřad bez přestávky každý den ve dvě hodiny odpoledne pořádá tiskovou konferenci, která trvá asi hodinu. Přesně tam popisují nové případy a všichni Tchajwanci to pravidelně sledují, informovanost je tedy velmi dobrá a všechny kroky vlády jsou předvídatelné a velice transparentní.

Komplikovaný příběh čínských vakcín. Zájem o ně roste, chybí ale potřebná data a transparentnost

Číst článek

Dokud nenastala situace, jaká tady teď je, nebylo moc důvodů, za co vládu kritizovat. Teď se ale hodně projevují politické rozdíly, nicméně je to politická věc, která obsahuje blokování přístupu k vakcínám ze strany Číny. Opoziční strana Kuomintang, která je pro smíření s Čínou, začíná vládu kritizovat a snaží si najít něco, za co ji může napadnout, a nedostatek vakcín je pro ni velká příležitost.

Situace kolem vakcín se tedy velmi řeší, je to ale složité. Myslím, že kdyby Tchaj-wan nebyl tak politicky izolovaný, současná vlna covidu by možná ani nemusela nastat, protože by bylo daleko víc naočkovaných. Je to vyspělá, bohatá země, aktuálně je tu ale jen asi 400 tisíc naočkovaných.

Někteří odborníci upozorňují i na to, že úřady neměly k očkování populace takovou motivaci, protože na Tchaj-wanu epidemie téměř neprobíhala. Jak sám zmiňujete, Tchaj-wan tvrdí, že mu Čína brání v získávání západních vakcín, a čínské očkovací látky odmítá. Je ale mezi lidmi o očkování zájem? Bavil jste se s obyvateli Tchaj-wanu o tom, zda by se nechali očkovat, pokud by měli možnost?
Před začátkem současné vlny jsem se o tom s lidmi moc nebavil, někteří kamarádi už ale očkovaní byli. Někdy v dubnu Tchaj-wan získal asi 400 tisíc vakcín, ze kterých se očkovali například zdravotníci, zároveň se ale o vakcíny mohli hlásit i lidé vyjíždějící do zahraničí. Od nikoho jsem neslyšel, že by se nechtěl nechat naočkovat nebo že by se toho bál. To jsem slyšel spíš z Čech, kde kolem toho kolují různé názory a nepravdivé informace. Na Tchaj-wanu už bohužel taky, myslím si ale, že většina Tchajwanců by se očkovat nechala. 

Eliška Kubátová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme