Thajci kvůli covidu upadají pod hranici bídy. V Bangkoku jich přežívá v obrovském slumu 100 tisíc
Člověk, který musí na den vystačit s částkou menší než v přepočtu 41 korun, se ocitá na hranici takzvané absolutní bídy. Podle Světové banky se během pandemie počet těchto lidí jenom v Asii zvýšil o 80 milionů. I proto význam humanitární pomoci stále roste. Redaktor Radiožurnálu navštívil jeden z největších slumů v Asii v bangkokské čtvrti Khlong Toei .
Tentokrát je to vybitá autobaterie, která zpozdí dodávku s bezmála padesáti krabicemi pro ty nejchudší. Jindy zase monzun, který zaplaví přístupovou cestu a vodu nažene lidem ve slamu až do postelí. Tedy do slamníků a do matrací, protože skutečnou postel tu nemá nikdo.
„Je to ten nejubožejší slum v celém Thajsku. Z jedné strany přístav, z druhé dálnice. S posvěcením úřadů tu žije 100 tisíc lidí. A bez úředního razítka dalších čtyřicet tisíc,“ vysvětluje mi Greg Lange, Američan, který v Thajsku žije dvacet let.
Když covid začal ve slumu kosit ty nejchudší, sáhl do vlastních úspor. Vydělala mu je mexická restaurace v době, kdy Thajsko ještě bylo světovou turistickou velmocí.
Jenže turisty vystřídal covid a Greg postupně přesvědčil firmy i soukromé dárce, že ti nejchudší to tentokrát sami nezvládnou.
„Ti lidé tady nejsou žádní lenoši, kterým nevoní práce. Pracovali jako taxikáři, v soukromých ochrankách, dělali v přístavu. Jenže kvůli covidu přišli o práci a v zemích jihovýchodní Asie žádná záchranná sociální síť neexistuje. A přitom stačí 90 bahtů, to je asi 60 vašich českých korun. Za to už pořídíme jednoduché jídlo pro tři lidi na den,“ popisuje.
Oblíbené sušenky
Nakonec i opotřebovaná autobaterie naskočí a dodávka odjíždí do slumu ve čtvrti Khlong Toei. Lidé už na ni čekají ve vzorném zástupu, nikdo se netlačí, nikdo nepředbíhá. Pro kartonovou krabici, ve které jsou instantní nudle, sušenky, hygienické potřeby a pár ochranných roušek si přišel i třiaosmdesátiletý pan Kut.
Covid mu na jaře sebral jedinou dceru. Zůstal po ní jen jeho patnáctiletý vnuk a tak se teď starají jeden o druhého.
„Tahle krabice nám s vnukem vydrží tři dny. Na mě už nezáleží, ale on je mladý, musí jíst,“ říká přesvědčeně.
„Jsme šťastní za takovou pomoc, nedokážete si představit, jak nám to pomůže. Vnuk chodí do školy a tak peníze můžeme použít tam,“ spíná ruce pan Kut a děkuje mladému Holanďanovi Frísovi, který mu krabici přinesl. Dalších padesát rozdělí Američan Greg i Holanďan Fris přesně za dvanáct minut.
„Musí v tom být řád. Takže po večerech roznášíme lidem papírové kupóny, na které si druhý den vyzvednout krabici s jídlem. Ti nejchudší jsou nejvíc ukáznění, lidi se tu mezi sebou o jídlo nikdy nepoprali, žádné násilí. To prostě Thajci nemají v povaze,“ vysvětluje Fris a jako bonus ještě rozdává těm nejmenším Thajcům ze slumu vanilkové sušenky.
„Ty mám nejradši. Škoda, že nejsou častěji,“ usmívá se desetiletý Sathit.
Humanitární pomoc bude celý slum potřebovat ještě řadu měsíců, možná že si Sathit dá svoje oblíbené sušenky víckrát, než si teď myslí.
