Tisk připomíná rok od smrti Jana Pavla II.
Světové deníky připomínají první výročí odchodu papeže Jana Pavla II.. Obavy francouzských demonstrantů musíme chápat, píše francouzský tisk.
Současná společnost se více zajímá o osobnost papeže, než o pontifikát samotný, píše v souvislosti s výročím úmrtí papeže Jana Pavla II. italský deník Corriere della Sera. Právě proto zůstává současný papež Benedikt XVI. tak nevýrazný, jak to jen jde. Nechce, aby církev byla identifikována jen s člověkem, který stojí v jejím čele.
Dnešní společnost je natolik zaujata mediálním obrazem, že tu existuje nebezpečí srovnávání papežů se světovými vládci nebo přímo s hvězdami showbusinessu. Kristův zástupce na zemi je osobností, o níž chceme vědět, jakou má povahu, co má rád, jaké má zájmy a koníčky, a kterou chceme vidět na předních stránkách novin a v nekonečných televizních pořadech.
Právě jedinečnost Karola Wojtyly a jeho zajímavá biografie z něj udělaly neodolatelnou atrakci pro mediální systém. Je evidentní, že to nebyla chyba Jana Pavla II.. Jeho neštěstím byla velikost jeho osobnosti, před kterou se skláníme, uzavírá Corriere della Sera.
Názor z druhé strany Atlantského oceánu přináší komentář deníku New York Times. Jan Pavel II. byl mužem s neotřesitelnou sílou víry. Nebyl ale bez chyby, stejně jako jiní již kanonizovaní svatí. Přestože dosáhl mnohého v církevní oblasti i na světové politické scéně, některé věci nevyřešil.
Nebyl schopen zastavit odliv katolíků především v Západní Evropě, nedosáhl toho, aby se zlepšilo postavení žen v církvi, a někteří jím dosazení biskupové byli zodpovědní za sexuální zneužívání, píše New York Times. Jak deník pokračuje, Jan Pavel II. asi nebyl perfektním papežem. Více si ale zaslouží, aby se o něm říkalo, že byl svatý. Proto by se měl co nejrychleji rozběhnout proces jeho kanonizace.
Papežova "kauza", jak se říká v Římě, zřejmě proběhne velmi hladce. Za několik let se možná zúčastníme svatby, křtu nebo pohřbu v kostele Jana Pavla II., kde jeho zbožná tvář bude na nás zářit z vitráží. Hlavně si musíme pamatovat, že stejně jako ostatní svatí, papež Jan Pavel II. nebyl pouze svatým mužem, ale také člověkem, uzavírá New York Times.
Nový typ pracovní smlouvy proti sobě staví mladé, kteří manifestují neprávem, ale jejichž obavy musíme chápat, a vládu, která má důvod uvolnit pracovní právo, ale udělala příliš mnoho strategických chyb, domnívá se francouzský deník Le Figaro.
Mladí nejsou revolucionáři. Nechtějí změnit společnost, naopak ji chtějí uchovat. Nešťastně stojí za ztracenými iluzemi svých rodičů, aniž by si uvědomovali, že jsou jejich první oběti. Držíce se mateřských sukní francouzského státu, mají tyto děti velkých státních jeslí strach z rizika, odpovědnosti a trhu práce, některé zřejmě straší i práce samotná.
Synové a dcery intervencionistické demagogie mají strach, ale máme jim to mít za zlé? Odmalička jsme je učili, že uvolněný systém znamená dočasnost. Přitom flexibilita na pracovním trhu je šancí, kterou je třeba uchopit, nikoliv nebezpečím, kterého by se měli bát. Současná rigidita pracovního práva zabraňuje zaměstnavateli propustit zaměstnance, pokud nepracuje dobře nebo pokud podnik stagnuje, a tak se nábor nových zaměstnanců stává nezanedbatelným rizikem.
Touto novelou vláda statečně dokazuje, že chápe, že je lepší systém, ve kterém je lehčí práci ztratit, ale zároveň také snadněji najít novou. Ovšem když rezervovala výhodu flexibility jen mladším 26 let, vyvolala obavy, že nechce vytvářet nová místa, ale pouze přesouvat zaměstnance - firma raději zaměstná mladšího než toho méně mladého, a ten se právě stane obětí nového zákona. Vláda tak udělala hned dvojí chybu, ekonomickou a taktickou, konstatuje francouzský deník Le Figaro.
O francouzské protesty se stále zajímají i noviny ve Velké Británii. Deník Financial Times přitom pod titulkem "Švédové vedou Evropu v reformách" inspirovaly k zamyšlení nad tím, kde se v Evropské unii skutečným reformám daří.
Francouzi protestovali proti návrhu zákona, který měl zjednodušit zaměstnávání mladých lidí a tím pro ně vytvořit víc pracovních míst. To může vést evropské politiky k závěru, že ekonomickým reformám je třeba se vyhnout, píše Financial Times. Jenže existují evropské země jako například Švédsko, kde reformy přinesly úspěch, a na to je třeba pamatovat.
Švédové zaznamenali v posledním desetiletí průměrný hospodářský růst 2,5 procenta ročně, inflace je nízká a vláda hospodaří s rozpočtovým přebytkem. Současně se jí přitom daří udržovat sociální politiku na kterou jsou Švédové zvyklí. Ovšem museli se smířit s tvrdými reformami penzijního systému, rozpočtu i pracovního trhu.
Rozdíl je podle deníku v tom, že Švédové jsou oproti Francouzům nebo i Němcům méně konfrontační, vláda je zvyklá vysvětlovat, budovat koalice a hledat souhlas s reformami předtím, než je začne uskutečňovat. Podle komentátora listu Financial Times tak zřejmě není pro úspěch ekonomických reforem důležité jenom to, zda jsou přijaté, ale také jakým způsobem.
