Pro slepce je nejlepší New York, v Praze musíte do barů po schodech, líčí nevidomý cestovatel

Od narození nevidí a v šesti letech přišel prakticky o sluch, přesto se Tony Giles rozhodl, že bez pomoci druhých procestuje svět. Dosud navštívil 125 zemí, včetně České republiky. „Mezi dlažební kostky se mi v Praze zasekávala hůlka, jinak to je skvělé město. Lidé jen moc neví, jak se k postiženým chovat. Možná je to tím, že moc slepců po Praze samo nechodí,“ popsal pro server iROZHLAS.cz.

Tento článek je více než rok starý.

Exkluzivně Teignmouth/Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Tony Giles za víc než 19 let procestoval 125 zemí.

Tony Giles za víc než 19 let procestoval 125 zemí. | Zdroj: archiv Tonyho Gilese

Tony Giles cestuje po celém světě zcela sám už víc než 19 let a o svá dobrodružství se s ostatními dělí skrze knihy, příspěvky na svém webu i sociálních sítích.

Nejde ale rozhodně jen o nablýskané zážitky a milá setkání, Brit ve svých příbězích nabízí unikátní a nepřikrášlený pohled na cestování i život nevidomého člověka, který musí spoléhat nejen na svou přípravu, ale také pomoc druhých.

„Jednou v Zambii jsem si vybíral s pomocí jednoho pána peníze a bankomat mi sežral kartu. Takže jsem se najednou ocitl uprostřed Afriky naprosto bez peněz a banka mi nedokázala pomoct. To bylo stresující, ale když se to pak v budoucnu stalo podruhé, potřetí, už to bylo lepší. Prostě to k cestování patří,“ líčí serveru iROZHLAS.cz během rozhovoru přes Skype a hlasitě se směje.  

Na severu Kanady mu ukradli stan a on ho marně v noci hledal, v Arménii nasedl na špatný autobus a hodiny hledal cestu zpět, v Bangkoku lidem přes všechen křik a špatnou angličtinu těžko rozuměl a musel se spolehnout na to, že mu někdo správnou adresu napíše tužkou na papír.

Když na ulici zakopne o ceduli nebo zaparkované auto, pořád ho to dokáže naštvat. Na cestách se ale podle svých slov naučil především trpělivosti.

Tony má rád historii, často proto navštěvuje kostely, zámky a hrady. „Architekturu nevidím, ale cítím, poslouchám třeba ozvěny, sahám na zdi. Když cestuju, vnímám zvuky, prostor, vůně, to je to, co dělá země a města jedinečnými,“ vypráví a ve výčtu nedávno navštívených destinací zmiňuje svou poslední cestu do Česka:

„Česko je relativně snadné. Třeba přes Karlův most se jde dobře. Obtížné na Praze je, že většina restaurací a barů je buď po schodech dolů, nebo nahoru. Lidé jsou ale milí, jídlo skvělé. Byl jsem taky v Brně a to je skvělé, hodně rovné. Ochutnávali jsme na jednom náměstí víno, sýry, poslouchali hudbu a lidi kolem.“

Při návštěvě Česka ale vnímal také určitou rozpačitost lidí vůči nevidomým. „Obecně se hodně lidí stydí a radši pomoc nevidomému nenabídnou, protože neví, jak správně pomoct. Přitom je to často o selském rozumu - prostě jdete tak, jako byste vedl sám sebe. Taky do ničeho nechcete narazit,“ popisuje své zkušenosti.

Široké ulice a upovídaní Američané

Tony začal cestovat už jako dítě, když musel dojíždět do speciální školy. Velkou inspirací mu byl otec, který sloužil u námořnictva a domů se vracel s příběhy z cest. V 16 letech Tony poprvé vyrazil za hranice Velké Británie. Se školou letěl do amerického Bostonu.

Příběhy z cest

O svých cestách napsal Tony Giles dvě knihy. První z nich vyšla v roce 2010 pod názvem Seeing The World My Way a druhá Seeing The Americas My Way o tři roky později. Nyní ccestovatel chystá publikaci o svých cestách Afrikou.

„Všechno bylo nové. Chodil jsem městem a vnímal tamní atmosféru. Ulice Bostonu byly o mnoho větší, bylo na nich méně nábytku, cedulí, stolků. Američané jsou taky dost upovídaní, což pro mě bylo něco nového,“ vzpomíná na svou první velkou cestu.

Později se do Spojených států vrátil kvůli studiu a právě tehdy se rozhodl vyrazit na první cestu úplně sám. „Když jsem studoval v Jižní Karolíně, moji přátelé jeli na Floridu a já věděl, že mě nenechají pít ani jít na party spolu s nimi, a tak jsem se rozhodl sám vyrazit do New Orleans.“

Od té doby navštívil na 125 zemí, podle OSN 110 z celkových 193 (některé země OSN neuznává, nebo je uznává jen částečně - pozn. redakce). Většinou projede několik zemí na jeden zátah a v posledních letech ho mnohde doprovází jeho řecká přítelkyně, která je také nevidomá.

Na které turistické atrakce se čeká nejdéle? U Pařížských katakomb to jsou i čtyři hodiny

Číst článek

A jaké město je pro slepce nejlepší? Podle Tonyho New York, především pak Manhattan. Ulice se totiž dají odpočítávat a v orientaci pomáhá také hlášení stanic v metru. „Mojí nejoblíbenější zemí je ale Nový Zéland. Připomíná mi Anglii a dá se tam dělat spousta věcí, když jsem tam byl naposledy, šestkrát jsem seskočil padákem nebo řídil loď.“

Naopak nejtěžší jsou pro něj ty destinace, kde se člověk těžko domluví. Mezi ty nejkomplikovanější podle něj patřily třeba Arménie nebo Gruzie: „V hostelu mi napsali na papírek místo, kam jsem jel a já pak šel na ulici a ptal jsem se lidí. Pokud jsem chtěl jet autobusem 27, ukazoval jsem na prstech dva a sedm. V tomhle případě jsem ale nakonec skončil v autobusu 77.“

'Inspirace pro mě i ostatní'

O svých cestách napsal už dvě knihy, které vyšly také v elektronické podobě a Brailleově písmu. Když zrovna necestuje, pracuje na třetí publikaci, která se bude věnovat cestám po Africe. Ale jak sám přiznává, je mnohem rychlejší v psaní než editaci.

Právě jeho neotřelé a upřímné vyprávění je inspirací pro mnoho nejen nevidomých lidí. „Lidé mi píšou, ptají se mě na různé praktické věci, kam je nejlepší jet jako nevidomý. Inspiruje mě to, už to nedělám jen pro sebe, ale taky pro ostatní. Je hezké inspirovat lidi k tomu, aby se zvedli z gauče a vyrazili,“ uzavírá Tony s tím, že za pár dní odlétá na dovolenou do Portugalska a už teď na rok 2018 plánuje cesty po Rusku a Grónsku.

Při cestování Jordánskem Tonyho zastihli také reportéři z BBC. Reportáž můžete zhlédnout níže: 

Dominika Píhová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme