Treblinku přežil málokdo

Po celém světě si dnes připomínají oběti holocaustu. Nacisté se za druhé světové války pokusili vyhubit evropské Židy, Romy, homosexuály, antifašisty a další. Jeden z nejzlověstnějších vyhlazovacích táborů Němci zřídili v lesích u východopolské vesnice s poetickým názvem Treblinka.

Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Koleje vedoucí do Treblinky | Foto: Yad Vashem

V plynových komorách tam našlo smrt nejméně osm set tisíc lidí. Treblinku přežil jen málokdo - redaktor Martin Dorazín ale jednoho bývalého vězně našel a my se teď v reportáži do Treblinky podíváme.

Pod kamenným obeliskem sedí skupina izraelských středoškoláků. Židé musí alespoň jednou v životě navštívit místa, kde zahynulo několik milionů příslušníků Davidova národa.

Přehrát

00:00 / 00:00

Reportáž Martina Dorazína z Treblinky

"Kolem vidíte čísla - počty zavražděných. Uprostřed tohoto vražedného pole stojí pomník všem obětem a kolem se rozprostírá zkamenělé moře - jsou to kamenné stély s názvy měst a vesnic, odkud mrtví pocházeli. Kolem rostou stromy, které měly zakrýt nacistické zločiny. Ještě stále tady cítíte to obrovské utrpení. A je tu hrobové ticho," popisuje areál někdejšího vyhlazovacího tábora izraelský student Gil.

Tábor v Treblince se od jiných lišil tím, že tady už se fašisté ani nepokoušeli zakrýt jeho pravý účel, kterým bylo co nejefektivnější vraždění. Nenajdete tu žádné cihlové bloky domů jako v Osvětimi, ani dřevěné baráky jako v Majdanku. Z vlaku šli lidé úzkou uličkou zvanou šlauch přímo do plynových komor. Někdejší šéf tohoto tábora Franz Stangl se u soudu chlubil kapacitou svého zařízení: za 14 hodin šlo usmrtit až 15 tisíc lidí.

"V Polsku už jsem byl víckrát, ale v Treblince jsem poprvé. Zahynula tu část rodiny z matčiny strany, přežil jen dědeček, Pocházeli z Koprzywnice - malého městečka nedaleko odtud. Přijel jsem, abych si zavzpomínal na předky. Jejich prach leží někde tady kolem. Myslím si, že by sem měli přijet všichni - jestliže se z historie nepoučíme, budeme opakovat stejné chyby," říká Eli Melechli, který přijel z Velké Británie.

Po Treblince ho provází pan Ecvi Spava: "Je to velmi smutné až depresívní místo. Vypráví příběh, který by se už nikdy neměl opakovat. Nejde jen o židovskou záležitost. Podobné vraždění jsme viděli v Bosně, v Srbsku, ve Rwandě, Darfúru a dalších místech. Považuji za svou povinnost ukázat Treblinku studentům a všem lidem, aby viděli, co se tady stalo."

Popsat to mohou už jen nemnozí. Treblinku přežil stříbrovlasý sympatický starý pan Edie Weinstein. Žije ve Spojených státech, ale narodil se ve východním Polsku. Nacistům utekl několikrát:

"Uprchl jsem pětkrát. Dvakrát z koncentračního tábora, jednou z Treblinky, jednou jsem utekl německé armádě - ještě než vtrhla do Ruska - a jednou jsem utekl z nucených prací. Poprvé to bylo v dubnu 1941. Chytili mě a odvezli do Kaluszynu u Varšavy. Měli jsme pro německou armádu stavět podzemní muniční sklad, což byla příprava k útoku na Rusko. Čtvrtou noc se mi podařilo uprchnout. Němci mě ale chytili a zbili. Pak mě převezli do koncentračního tábora v Siedlcích. V březnu 1942 mě společně s jinými židovskými vězni poslali opravovat a zpevňovat silnice. V té době už německá armáda operovala hluboko v Rusku a kvůli zásobování potřebovala dobré silnice. Pracovali jsme v hrozných podmínkách, byla ještě zima a spali jsme venku na polích. Po 23 dnech jsem utekl."

Pan Weinstein se tajně vrátil do rodného města. Ani tam ale nenašel bezpečný azyl: "Když jsem se vrátil, Judenrat - tedy Židovská rada - na to přišla a chtěli mě zavřít. Utekl jsem proto z ghetta a tak zavřeli alespoň mou matku. Nakonec to vyřešil můj otec, který se nabídl, že půjde do vězení místo mě a mé matky. To na ně zřejmě zapůsobilo - nakonec otce pustili domů a nechali nás na pokoji. Dokonce jsem si našel práci. V srpnu Němci ghetto zrušili a všechny nás odvezli do Treblinky."

Přehrát

00:00 / 00:00

Přesně před 65 lety osvobodili vojáci Rudé armády koncentrační tábor Osvětim. Památku obětí holocaustu si tam připomněl i zpravodaj ČRo P. Vavrouška

Každý transport odvezl k plynovým komorám šest až sedm tisíc lidí. První transporty přijely z varšavského ghetta, pak následovala menší města. V Polsku před válkou žily tři miliony Židů.

"Nacpali nás do vagonů jako sardinky.V našem vagoně polovina lidí cestu nepřežila. V jiných vozech to bylo až 70 procent....Když jsem přijel, uviděl jsem 10 stop vysokou horu mrtvých těl. Zřejmě je nestačili spalovat. I my jsme na smrt museli čekat, Bylo horko a měli jsme strašnou žízeň. Chtěl jsem utéct, ale byl jsem zesláblý. Bratr mi někde sehnal trochu vody a tak jsem nabral sílu a utekl do lesů. Bratra jsem už nikdy neviděl a nemám ani žádnou jeho fotku. Tak tohle je můj příběh."

Poslední vězně nacisté donutili zlikvidovat tábor a zahladit veškeré stopy. Potom je všechny postříleli. Edie Weinstein je jedním z posledních lidí, který o Treblince může vyprávět z vlastní zkušenosti.

Milan Kopp, Martin Dorazín Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme