Tunisané za 50 let diktatury zapomněli, jak jsou chytří. Báli se neexistující příšery
Tanky v ulicích, oblaka slzného plynu a rozmlácené výlohy revoluci nedělají. To jsou jen projevy zoufalství lidí i režimu, který si neví rady. Na skutečně úspěšnou revoluci jsou potřeba především uvědomělí lidé otevření novým myšlenkám. Zda jsou takoví v Tunisku, se zblízka podíval Ondřej Bouda.
Až budou historici hledat nějaké jméno pro současné tuniské události, pak bych navrhoval „revoluce debatou“.
Momentálně se totiž v Tunisku diskutuje naprosto všude a při každé příležitosti. Učitel se baví s dělníkem, sportovní trenér s úředníkem. I v hospodě, kam jsem zašel na večeři, je politika hlavním tématem.
„Arabský svět není tak jednotný, jak si v Evropě myslíte,“ říká muž sedící u mého stolu, hned jak zjistí, že jsem novinář.
„Tady nejste v Alžírsku nebo Libyi. My sice nejsme bohatí na přírodní suroviny, ale zato jsme civilizovaná země. Možná máme dokonce blíž k Evropě než k Arabům. Spojuje nás s ní nejen turismus, ale i historie už od dob Kartága,“ tvrdí sportovní bafuňář, který s cyklistickým týmem procestoval notný kus světa. A dodává, že zbytek Arabů se musí ještě hodně učit, než bude schopen emancipace.
Civilizovaná země mimo pozornost
Vracím se zpátky na demonstraci, kvůli živému vstupu do zpráv. S telefonem u ucha čekám, až na mě přijde řada, ale mezitím už musím odhánět další muže, kteří si se mnou chtějí povídat. Jen co položím telefon, tak zjišťuji, že snad dokonce doufají, že rozhodnu jejich spor.
Jeden tvrdí, že by se lidé měli vrátit do práce, protože jedině tak mohou teď dosáhnout zlepšení situace. A druhý se hádá, že nejen chlebem je člověk živ. Když je odmítnu rozsoudit, tak postarší rozvážný Arab odchází a já zůstávám s mladým trockistou.
„V učebnicích se dočtete, že Tunisko získalo nezávislost v roce 1956. To sice odešla Francie, ale začala nová kolonizace. Bourgiba odmítl politický pluralismus a dal přednost národní jednotě. A skončilo to barbarským režimem Ben Alího,“ říká Hamíd, který pracuje jako promítač v kině.
Podle něj tu pravou svobodu získávají Tunisané až dnes. A vysvětluje mi, že protesty v Tunisku nejsou ničím novým:
„Už léta se tu lidé bouří. Každou chvíli někdo stávkuje nebo se demonstrativně upálí. Ale bylo to mimo zájem světových médií. Jo, kdyby tu byla ropa, tak je všechno dávno jinak. Ale i dnes si tu připadáme trochu jako sirotci.“
Diskutování v krvi
Na revoluci ale nejsou potřeba novináři, nýbrž odhodlaný a sjednocený národ. A to tu dosud chybělo. Protesty byly izolované a režimu se je dařilo potlačovat.
„Ten režim nás zblbl natolik, že jsme zapomněli, jak jsme chytří. Tentokrát obrovskou roli sehrál internet a sociální sítě. Tam začala diskuse, která probudila celý národ a nakonec se jako tsunami přihnala do ulic. Najednou lidé procitli a zjistili, že se celou dobu báli bubáka, který, jak se nakonec ukázalo, vůbec neexistoval,“ vysvětluje Hamíd, co se tentokrát změnilo.
Večer, když začne platit zákaz nočního vycházení, se zaměstnanci hotelu, ve kterém bydlím, sesedají u televize, na které neustále běží zprávy a diskutují o každé novince.
Hamíd mi vysvětlil původ toho neustálého dohadování: „Jsme potomci Kartaginců. Jedněch z nejlepších řečníků antického světa. Máme diskutování v krvi.“
