Tunisko v ekonomické krizi. Pociťují ji i lidé z lepších společenských vrstev
Úsporné škrty tuniské vlády vyvolaly po novém roce vlnu protestů. Několik let po úspěšné revoluci proti autoritářskému režimu nejsou Tunisané spokojení se svou ekonomickou situací. Zatímco plážová letoviska vypadají bezstarostně, chudá předměstí Tunisu se potýkají s velkými problémy.
Na konečné stanici tramvaje číslo pět je živo. Stánkaři tu nabízejí hromady mandarinek a datlí, starší pán tu na plynovém vařiči obaluje arašídy do červené cukrové polevy, na velkém parkovišti čekají mikrobusy, až se naplní pasažéry, a odvezou je na ještě vzdálenější předměstí. Hlavně je tu ale velké tržiště s haldami použitých oděvů.
Svobodu máme, ale...
„Teď je samozřejmě zájem o použité oblečení větší. Tunisané nemají peníze, aby si kupovali nové věci. A platí to o chudé i střední třídě.“ Tunisan Hádí tu sedí na jednom z dřevěných pultů s hromadou svetrů a mikin. Je dopoledne, na tržišti je zatím jen pár zákazníků a prodavači čekají na odpolední nával. „Tunisané si teď můžou svobodně volit prezidenta podle jeho programu. Takže svobodu máme. Ale když nemáš peníze, nemáš majetek, tak co chceš s tou svobodou dělat? Svoboda a prosperita musí jít ruku v ruce.“
Za nekvalifikovanou práci dostanou Tunisané v přepočtu pět šest tisíc korun. Při vysoké nezaměstnanosti ale vezmou zavděk i tím. S Hádím se tu baví starší prodavač Kamál: „Tady protesty moc nebývají, ale lidé naštvaní jsou. Zvedly se totiž ceny potravin, zdražil plyn a benzin a náklady na život jsou pro mnohé lidi vyšší, než jsou jejich příjmy.“
Na periferii pro oblečení
Hromadami košil, halenek, kalhot a kabátků se tu nepřehrabují zdaleka jen obyvatelé chudých okolních čtvrtí. Těžkou ekonomickou situaci pociťují i lidé z lepších vrstev: „Je to tady levnější. Jezdíme sem nakupovat až z centra Tunisu. A najdou se tu moc pěkné věci,“ libuje si paní Monia, která pracuje jako učitelka na základní škole.
Okolní čtvrtě Intiláka a Tadámun jsou jedny z nejchudších a nejlidnatějších předměstí Tunisu. „Domy v téhle čtvrti si postavili lidé bez nějakého územního plánu. Každý sám, jak kdo mohl, bez projektů, dost divokým způsobem.“ Kamál i Hádí jsou ale v rámci možností optimisté: „Musíme jen doufat, že se to zlepší. Nějaké náznaky tu jsou.“
