Turecko pohřbilo aktivisty zabité při izraelské námořní razii
Desítky tisíc Turků se v Istanbulu modlily na pohřbu devíti krajanů, kteří přišli o život při pondělním zásahu izraelského komanda na konvoj lodí ve Středozemním moři. Po bouřlivém přivítání stovek aktivistů, kteří zásah přežili, šlo zároveň o další demonstraci na podporu Palestinců.
Izrael během dneška deportoval všechny zbývající aktivisty a novináře, které tři dny věznil. I když v zahraničí neutichá kritika krvavého zásahu, jeruzalémská vláda trvá na tom, že byl oprávněný. Premiér Benjamin Netanjahu prohlásil, že šlo o sebeobranu. Pokud by se aktivistům podařilo blokádu překonat s humanitární pomocí, příště by prý mohly do Gazy jezdit lodě se zbraněmi a raketami. Jak řekl, v těsné blízkosti Izraele by vznikl ‚íránský přístav‘.
Zpravodaj Českého rozhlasu Břetislav Tureček se pokusil zdokumentovat hlubší souvislosti krize mezi Tureckem a Izraelem. Současnou situaci okomentoval i redaktor Radiožurnálu Milan Slezák.
Izraelská komanda obsadila lodě v mezinárodních vodách. Armáda tvrdí, že vojáci začali střílet, až když se dostali do smrtelného nebezpečí. Aktivisté z lodí naopak tvrdí, že se noži tyčemi jen bránili útočícím jednotkám. Pitva ukázala, že všech devět Turků bylo zastřeleno, někteří z těsné blízkosti do hlavy. Rada bezpečnosti OSN už vyzvala k nezávislému vyšetření incidentu, to ale Izrael odmítá a zásah si prý vyšetří sám.
Turecko izraelské vztahy jsou klíčové pro celý region
Turecko nynní obviňuje Izrael, že se dopustil státního terorismu a pirátství. Podle řady analytiků mohou být vztahy mezi oběma státy v příštích letech klíčové pro celý region.
„V 90.letech Turecko udržovalo s Izraelem takzvané strategické spojenectví. Byla to ale souhra okolností. V té době mělo Turecko špatné vztahy se Sýrií, s Íránem, i se Saddámovým Irákem. Navíc vedlo válku proti Straně pracujících Kurdistánu. Potřebovalo proto spojence a Izrael byl dobrým řešením, oba státy měly společné nepřátele,“ shrnuje známá fakta profesor Erhan Kelešoglu z Istanbulské univerzity shrnuje známá fakta.
Doktorka Anat Lapidot-Firillová z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě tuto zlatou éru turecko-izraelských vztahů přibližuje: „Ze strany Izraele šlo hlavně o zájmy ministerstva obrany a vojenského průmyslu. V Turecku se skvěle prodávaly zbraně, jeho velké území využívaly izraelské ozbrojené síly. Navíc se jedná o muslimskou zemi, a Izrael tak mohl dokazovat, že jeho politika není namířená proti muslimům. Pro Turecko byl zase proamerický Izrael jednou z politických spojnic na Západ. Daleko větší prospěch z toho partnerství měl ale samozřejmě Izrael.“
Turecko změnilo svou politiku
Jenže to z celé řady příčin pominulo. Saddám Husajn zmizel a Turecko začalo hledat novou cestu i k řadě dalších bývalých nepřátel. Istanbulský expert na blízkovýchodní politiku Kelešoglu říká, že to nebyla náhoda:
„Turecká zahraniční politika se změnila. Nový model zní: nulové problémy se sousedy a strategická hloubka. Ankara vylepšuje vztahy s arabskými státy. Když jsem působil v 90. letech v Jordánsku, lidé tam s despektem mluvili o westernizovaném a protiislámském Turecku. Dnes vám každý na ulici v Bejrútu, Damašku i v Ammánu řekne: ‚Turecko je skvělá země!‘ A za této situace jsou pro Ankaru vztahy s Izraelem přítěží, zvlášť při jeho akcích, jako byla válka v Gaze. Dokud Izrael neuzavře spravedlivý mír s Palestinci, jeho vztahy s Tureckem se zlepšit nemohou.“
Současná krize kolem krvavých událostí na moři tuto teorii zdánlivě potvrzuje. Izraelská odbornice na turecké otázky Lapidot-Firillová jí ale moc nevěří: „Nemyslím si, že jde o palestinskou otázku, i když to tak Turci vysvětlují. Hlavní jsou rostoucí regionální ambice Turecka. Nehlásí se k Osmanské říši, ale k jejímu někdejšímu vlivu. Turecko se prostě snaží vytlačit své konkurenty. Samozřejmě, že ke zhoršení vztahů připívá i to, že Izrael nechápe novou realitu. Nerozumí, že už není možné prosazovat všechny své požadavky vojenskou silou. Izrael uvízl někde v 70. letech.“
Na dálku to ve své istanbulské pracovně potvrzuje i Erhan Kelešoglu, i když o bývalé Osmanské říši přímo nemluví: „Turecko se stává centrem vlivu v celé oblasti, a snaží se stát regionální mocností. Izrael ale Turecko dál potřebuje daleko více, než Turci Izrael. Tak například ropa – Izrael ji nakupuje hlavně ze Střední Asie. A dopravní trasy vedou přes Turecko, ať je to úžinami z Černého moře, nebo skrz ropovody. A energetická bezpečnosti je pro Izrael klíčová, protože arabské státy mu ropu neprodají.“
Izraelský zásah odsoudil i turecký prezident
Turecký prezident Abdullah Gull pod dojmem masakru na turecké lodi prohlásil, že vztahy s Izraelem už nikdy nebudou takové, jako dřív. Izraelská profesorka Lapidot-Firillová si ale myslí, že ve skutečnosti jsou oboustranně výhodné vazby pořád ještě napravitelné:
„Dnešní turecká diplomacie je založená spíš na ideologii, dál ale zůstávají pragmatiky. Takže jistě vědí, že úplně zničit vztahy s Izraelem by ničemu nepomohlo. Turci si jen představují, že by se měl Izrael v řadě věcí podřídit. Pokud tedy Izrael přehodnotí své vnímání reality, možná se vztahy zase časem zlepší. Už ne do nějaké intimní podoby, ale rozhodně by mohly být lepší než dnes.“
