Z luxusního hotelu sirotčinec a ruina. Podívejte se na turecký dům, který pomalu mizí

Sirotčinec, ostrov Buyukada, Turecko | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: iROZHLAS.cz

Na ostrově Büyükada u Istanbulu stojí obklopeno lesem rozsáhlé dřevěné stavení. Z jeho dávné velkoleposti je dnes už jen stín, přesto o něj podle historiků má smysl bojovat. Prohlédněte si záběry fotografky serveru iROZHLAS Michaely Danelové, která místo navštívila.

Ostrov Büyükada Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Ať se člověk podívá na kteroukoli stranu, téměř vždy někde spatří moře. To je výhoda místa na vyvýšenině ve středu malého ostrova. Nejspíš proto si ho na konci 19. století společnost Compagnie Internationale des Wagons-Lits vybrala pro svůj hotel. Že měl šestipatrový kolos stejného majitele jako slavný Orient Express, je dodnes znát na jemně vyřezávaných detailech dřevěných sloupů v divadelním sálu. 

Hotel na ostrově Büyükada nebyl postaven pro obyčejné lidi. Přesto v něm stovky takových skončily. Když hotel v roce 1899 dokončili, změnil sultán tehdejší Osmanské říše Abdülhamid II. své rozhodnutí a stavbě vzal povolení fungovat jako hotel s kasinem. 

Areál se šestipatrovou budovou hotelu a menším domem pro kasino později koupila žena řeckého bankéře, která ji darovala církvi. Ta zde provozovala mezi lety 1903 až 1964 sirotčinec, kterým prošlo na 5800 dětí. Politický boj o Kypr mezi Tureckem a Řeckem v 60. letech ale dolehl i na řecký sirotčinec na tureckém území a ten své brány musel zavřít – tak příběh budov popisuje agentura AP, jejíž reportér navštívil ostrov v září. 

Našel zde Erola Baytase, šestapadesátiletého muže, který se o ruinu stará. Erol zde strávil celý svůj život – jeho otec pracoval v sirotčinci jako vrátný a on sám v areálu dodnes žije se svou ženou a dvěma dětmi. 

„Každý den kousek budovy odpadne. Když prší, chodím dovnitř zkoumat rozsah škod. Voda tehdy proudí přes každou díru a moc mě to bolí. Říkám jim slzy domu,“ říká pro AP Erol, který opuštěný sirotčinec považuje za svůj domov. Není sám.

Osmdesátiletá Vitleen Magulasová strávila v sirotčinci zvaném Prinkipo spolu se svou sestrou šest let. „Měly jsme tam nádherný život, lepší než v našich vlastních domovech,“ popisuje a vzpomíná na krásné noci, kdy se na ostrově zdál být Měsíc obzvláště blízko. 

Aby stavba zůstala zachována, bude potřeba vyvinout spoustu snahy. První krok už letos udělala organizace pro záchranu kulturního dědictví Europa Nostra, která Prinkipo zařadila na seznam sedmi ohrožených monumentů. 

Budova je nyní ve správě církve, která by ji chtěla proměnit na institut pro environmentální problémy. Erolovi je to, čemu bude budova sloužit, vlastně jedno, hlavně ať je zachována. „Rozpadá se už léta, ale v poslední době se to zrychluje. Pokud se nic neudělá, letos už zimu nepřežije,“ říká.

mos, mda Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme