Události v arabských zemích 'přinesou změnu celého regionu'
Bahrajn hlásí mrtvé demonstranty. V Libyi byl na dnešek naplánován den zloby. Politické bouře na severu Afriky a na Blízkém východě tak ani po jistém opadnutí emocí v Egyptě nekončí. Naopak, podobně jako v Bahrajnu a Libyi se čeká, že i v Iránu, Jemenu, Alžírsku a dalších zemích dojde k vyhrocení protestů proti režimu.
Rozšíření protestů do dalších zemí i mimo region přitom sice nelze s jistotou předpovědět, ale zároveň ani vyloučit, říká kanadsko-indický novinář a publicista, editor listu Toronto Star Haroon Siddiqui. S tímto známým kritikem zahraniční politiky Washingtonu, který je jedním z respektovaných hlasů progresivních muslimů, mluvil Roman Chlupatý.
Zaměřme se na dlouhodobý horizont. Je to, čeho jsme nyní svědky v Egyptě, v Tunisku a dalších zemích zásadní změnou pro celý region? Jde skutečně o historickou událost?
„Ano. Jde o naprosto zásadní změnu. Velmi dlouho totiž mnoho lidí kritizovalo Araby za to, že jsou apatičtí. Zaprvé, jak říkali, arabské země neměly demokracii. Což byl fakt. No a z toho si pak tito kritici odvodili, že by Arabové demokracii nezvládli, že ji prostě nemají v genech, že není součástí jejich DNA. No a islamofobové k tomu dodávali, že je to kvůli tomu, že jde o Muslimy. A Islám podle nich demokracii prostě vylučuje.“
„S tím pak pracovali i další teorie mezi něž patří i známý Střet civilizací Samuela Huntingtona. To jsou přitom povětšinou rasistické názory. No a najednou tu máte obyčejné lidi, Araby, kteří povstali. A nejen že povstali a svrhli jednoho diktátora v Tunisku a zřejmě druhého v Egyptě. Oni tím zároveň zpochybnili správnost toho, jak dosud Západ Araby vnímal.“
Možná i proto Washingtonu a obecněji Západu trvalo poměrně dlouho, než se k událostem, které začaly v Alžírsku, rozšířily se do Tuniska a pak do Egypta jasně postavil. Souhlasíte?
„Těmto mladých lidem se také povedlo poukázat na dvojí standard, který Američané, Západ, Evropané používali v rámci přístupu k demokracii. To určitě. Na jednu stranu totiž Západ o demokracii hodně mluvil, na tu druhou ale úzce spolupracoval s diktátory. Demokracie tak byla dobrá pro Izrael, byla pochopitelně dobrá pro Irán a byla a je dobrá pro Afghánistán a Irák, kde americká invaze umožnila volby. Ale pro Saudskou Arábii a další arabské země, které mají ropu, demokracie dobrá nebyla. A stejně tak nebyla dobrá pro ty země, které obklopují Izrael. Protože by odtamtud mohl na Izrael přijít útok, který by zničil relativní mír.“
„Jinými slovy, donedávna existovalo přesvědčení, že jediný způsob, jak držet ty bláznivé Araby v lati, je spolupráce s diktátory. A tento přístup, tato politika, která se praktikovala i po Studené válce a zejména pak po útocích na Ameriku z jedenáctého září 2001, byla najednou zpochybněna. A proto jsme v tuto chvíli nejen svědky toho, že ‘Mubarakové‘ tohoto světa utíkají a panikaří, ale vidíme hodně paniky i ve Washingtonu, v Londýně, v Paříži a na podobných místech.“
Co tento dvojí standard - a nebo obecněji dosavadní přístup, který Západ k arabskému světu měl - znamená? Je možné, že se nám to nyní a nebo napříště vymstí?
„Toto nebezpečí existuje. A právě proto Obamova administrativa zatím postupuje velmi, velmi, velmi chytře - a zároveň je pořád ve střehu. Možná si vzpomenete, že když v pátek 21. ledna demonstrace v Egyptě začaly, tak první velmi odměřená a formální reakce přišla od viceprezidenta Joe Bidena, kterého se v televizi zeptali, zda považuje Mubaraka za diktátora. A on na to řekl, že Mubarak diktátor není. Pak se ho zeptali, zda by měl Mubarak odejít. A on odpověděl, že ne. Na to samé byla zhruba ve stejnou chvíli dotázána Hillary Clintonová. No a ta řekla, že Mubarak byl a je velmi dobrý spojenec.“
Rétorika Bílého domu se ale následně změnila. Proč? A byla to podle vás správná volba?
„Během několika dní po oné proslavené sobotě, kdy proběhlo v Bílém domě setkání Národního bezpečnostního úřadu, Američané pochopili, že jsme na historické křižovatce. A že hrozí, že budeme stát na špatné straně barikády. Podobně, jako Amerika byla na špatné straně barikády v roce 1953, kdy pomohla svrhnout demokraticky zvolenou vládu Iránu a dosadila zpět do čela země šáha. To si lidé pamatovali ještě v době revoluce v roce 1979, což jen potvrzuje, že nezapomínají. A proto si Obamova administrativa zaslouží uznání za to, že je ve střehu, že podpořila demonstranty, a že opakovaně vyzvala Mubarakův režim aby povolil svobodu slova, aby přestal blokovat internet.“
„K tomu poté doplnili, že se nesmí proti demonstrantům postupovat násilně. Následně Američané prohlásili, že veškeré násilnosti musí být řádné vyšetřeny. No a nakonec Biden vystoupil s tím, že musí být zrušen zákon z roku 1981, který de facto vládě umožňoval udržovat v zemi výjimečný stav. Jinými slovy, Američané podle mého názoru na vzniklou situaci zareagovali velmi dobře. Evropské unie se o něco podobného pokusila, ale tak úplně se jí to nepodařilo. I proto, a to i když jsem jinak tvrdý kritik Washingtonu, dávám Obamovi za jedna za to, že se snaží,“ uvedl v rozhovoru s Romanem Chlupatým kanadsko-indický novinář Haroon Siddiqui.
