‚Má rodná vesnice neexistuje.‘ Ukrajinci se chtějí vrátit do svých domovů, někteří o ně však přišli
Do Kyjeva, Charkova nebo dalších ukrajinských měst se pomalu vracejí ti, které odtud vyhnala ruská invaze. Statisíce lidí už ale své domovy ztratily – buď jsou zničené, nebo se nacházejí na okupovaných územích nebo se tam vedou prudké boje. Takový osud potkal i vesnici Bělogorovka na východě Ukrajiny.
V březnu jsme s Ivanem Jurjevičem vyrazili z Dnipra do jeho rodné Bělogorovky.
Ivan mi cestou ukazoval místa, kde vyrůstal, jezera, ve kterých se s kamarády koupali, a nádherné borovicové lesy kolem. „Jejich vůně mi dodnes připomíná dětství a rodný kraj,“ říká Ivan.
Ivan byl v Bělogorovce ředitelem vodárenské společnosti, která zásobovala pitnou vodou velkou část Luhanské oblasti, včetně území pod kontrolou proruských separatistů. Vodárna postavená ještě v sovětských dobách měla jednu obrovskou výhodu – profesionálně vybudovaný protiletecký kryt.
Reportáž z tohoto místa Radiožurnál již přinesl. Tehdy nemohl uvést přesné místo, aby ruskou armádu nenavedl přímo na cíl.
V podzemí se ukrývaly desítky lidí z Bělogorovky a okolních vesnic. Ivan tam z Dnipra několikrát týdně vyrážel, aby dohlédl na provoz vodárny a postaral se o své lidi. Teď už je prozrazení místa v pořádku. Už to žádné tajemství není, protože Bělogorovka prakticky neexistuje.
Zbyly jen ruiny
S Ivanem Jurjevičem jsme se znovu potkali v květnu. Už nebyl ředitelem vodárenského podniku. Jeho vesnici rozbombardovala ruská armáda.
VIDEO: Zničené domy a vyjeté koleje místo silnice. Záběry z dronu ukazují zkázu ukrajinského Rubižne
Číst článek
„V mé vlasti fašisti v podobě Ruské federace zaútočili na školu, do které jsem chodil od první do desáté třídy. Moje rodná vesnice ani škola už neexistují,“ říká Ivan.
„Ve škole se ukrývali obyčejní lidé – bylo jich tam 90. Z trosek se podařilo zachránit jen 27. O zbylých více než 60 nikdo nic neví, protože kvůli neustálému ostřelování je nemůžeme vyprostit z ruin školy,“ popisuje.
Podle jeho názoru nejsou tyto činy ničím jiným než důkazem genocidy. „Dva týdny předtím, než na školu shodili bombu, fašisti vesnici ostřelovali z děl, a s různou intenzitou. Lidi se prostě schovali tam, kde to považovali za bezpečnější – ve vesnickému klubu a ve škole. A pak přiletěla letadla a školu i klub roztřískala,“ vypráví Ivan, jak to ve vesnici před ruským útokem vypadalo.
Podle něj to byl tzv. osvědčený ruský postup. „Totéž se stalo v sousední vesnici Šipilovka a podle mého i v Mariupolu. Nejprve město ostřelovali a tím donutili lidi, aby se schovali v krytu v divadle. Pak zasáhlo letectvo a divadlo vybombardovalo. Proto to nemůžu nazvat jinak než genocida. Je to můj skálopevný názor,“ uvádí přesvědčeně Ivan.
Nesmyslnost propagandy
Na rozdíl od Mariupolu ale Ivan všechny mrtvé a přeživší znal osobně. „S hořkostí se dozvídám jména těch, po kterých se stále pátrá. S mnohými jsem chodil do školy a přátelil se s nimi, mnozí pracovali v mém podniku. Už předtím jsem jim nabízel pomoc s evakuací, hodně jsem jich odtud odvezl, ale jiní se nechtěli vzdát svých kořenů a svých domovů. Báli se jít do neznáma. A ten strach z neznáma byl asi silnější než pud sebezáchovy,“ zamýšlí se bývalý ředitel.
Biden Ukrajině nedodá požadované salvové raketomety. ‚Racionální rozhodnutí,‘ zní z Kremlu
Číst článek
Vztah obyvatel Bělogorovky k jejich zemi je podle Ivana Jurjeviče dalším důkazem nesmyslnosti ruské propagandy.
„Na všechno si ti lidi vydělali – na auta, byty a jejich zařízení. Nechtěli to tady nechat. To jenom ruská propaganda tvrdí, že nás tady utlačují. Není to pravda, lidi tu zůstávali, protože jim tady bylo dobře. Jinak by asi odešli, ne?“ přemítá Ivan.
„Nikdo nás tady neutlačuje. Já s vámi teď mluvím rusky a nikdy v životě mi to nikdo nevyčítal. Ani ve Lvově, Kyjevě, Oděse nebo Ivano-Frankovsku. Je to nesmysl. Je to vymyšlené,“ říká rozhodně Ivan.
A kvůli podobným vymyšleným argumentům tzv. ruského světa si teď Ivan Jurjevič a statisíce dalších lidí musí hledat nový domov.
