Články na klíč a válka, která nikoho nezajímá. ‚Na Ukrajině neexistuje mediální byznys,‘ říká expertka

Za uplynulé čtyři roky se toho v ukrajinské společnosti mnoho změnilo. A velké - i když možná ne tak nápadné - změny se dějí v tamních médiích. O tom, proč ukrajinští politici zakládají zpravodajské portály, proč ve válečné zóně nejsou už téměř žádní novináři a jakou roli hrají v ukrajinských médiích džíny, mluvila pro iROZHLAS.cz Oksana Romanjuková, ředitelka nezávislého Institutu masových informací, který monitoruje ukrajinská média.

Rozhovor Kyjev Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Oksana Romanjuková, ředitelka ukrajinského Institutu masových informací | Foto: Eva Mošpanová

V ukrajinské žurnalistice se pro materiály, jejichž publikování nebo odvysílání si někdo zaplatil, používá neobvyklý výraz „džinsa”, v češtině džíny. Odkud se vzal?
Netuším. Někdo říká, že to vzniklo tak, že za materiály se v 90. letech obvykle platilo v hotovosti a novináři si za to kupovali džíny. Možná se říkalo, to stálo jedny džínsy a podobně.       

Pracuje s dětmi v ukrajinské válečné zóně. ‚Horší než ostřelování je násilí v rodině,‘ říká psycholožka

Číst článek

Velice zjevná politická „džinsa“, tedy materiály placené politickými kandidáty, se často objevuje v regionálním tisku. Proč tomu tak je?
Na Ukrajině jsme nyní v situaci, kdy prakticky neexistuje mediální byznys. Náš mediální trh je extrémně přeplněný redakcemi - máme zhruba desetkrát více médií než v Polsku.

Například Užhorod, který má 100 000 obyvatel, má přes sto lokálních zpravodajských portálů, protože je založili lokální politici, kteří je chtějí používat pro své vlastní cíle. Tyhle stránky je stěží možno nazývat médii. Pracují v nich dva až tři lidé, kteří pouze kopírují zprávy, a když je to před volbami potřeba, můžou zveřejňovat určité specifické materiály.

Stejná situace je na východě, kde zástupci zvolení do parlamentu z některých volebních distriktů obvykle vlastní lokální média. Například jeden poslanec může vlastnit tři lokální noviny a všechny tři nezveřejňují informace důležité pro místní obyvatelstvo, ale krásné obrázky poslance, jak si třese rukou s veterány, hraje si s dětmi, jí varenyky (tradiční ukrajinské jídlo, pozn. red.). To nejsou informace.

Prodávají se tyto noviny, nebo se rozdávají zdarma?
Ne, lidé je kupují. První tři až čtyři strany jsou obvykle věnovány příslušnému poslanci, spolu se zprávami o vývoji v zemi a zbytku jsou většinou nekvalitní materiály. Je tam mnoho bulváru, mnoho krimi zpráv, které poutají pozornost, a proto to lidé kupují.

Oksana Romanjuk

Výkonná ředitelka ukrajinského Institutu masových informací, v zemi reprezentuje také mezinárodní organizaci Reportéři bez hranic. Narodila se v Kyjevě, vystudovala filologii, vždy ale chtěla pracovat v médiích. Deset pracovala v agentuře UNIAN, později se přesunula k občanskému aktivizmu.

Kvůli tomu máme nyní na Ukrajině dva fenomény. Prvním je, že máme velice nízkou důvěru vůči médiím a novinářům. To má vliv dokonce i na míru svobody projevu v zemi.

Když se podíváte na ty, co útočí na novináře nejvíce, budete překvapeni. Není to policie nebo oficiální představitelé, ale obyčejní lidé. Lidé jim nevěří a nemají je rádi, protože nevidí mnoho výsledků novinářské práce. Čas od času slyší, že zde jsou nějací novináři, kteří odhalují korupci, ve svém každodenním životě ale vidí skrytou politickou reklamu. Jak jim tedy můžou věřit? Neexistuje důvěra ani uvnitř novinářské komunity.

Problém je také s pracovním právem. Dokážete si představit, že mzda v těch malých novinách a portálech není moc dobrá. Tyhle redakce nesoupeří o reklamu. V podstatě žijí z příspěvků svých majitelů nebo příjmů z „džinsy“.

Vyplatí se místním byznysmenům a politikům provozovat tak malé weby?
Není to otázka zisku, ale prestiže. Pro ně je to důkaz toho, že jsou „in“. Všichni z nich mají politické ambice, a proto si vytváří média. Takhle to na Ukrajině funguje a oni nevidí žádný jiný způsob. Když nemáte média, nemáte vliv ve volbách. Máme v zemi pluralismus, ale je to umělý pluralismus, protože naše média patří většinou oligarchům - s výjimkou těch veřejnoprávních. Oligarchové jsou spojovaní s tou nebo onou politickou silou a samozřejmě ovlivňují redakční agendu.

To funguje na všech úrovních - od těch nejvyšších až po vesnice. Média nejsou považována za byznys a nesoupeří spolu v kvalitě informací. Jsme velice šťastní, když v regionech nalezneme dobrá média, která se snaží přinést dobré informace a hledají zajímavé příběhy. Není jich ale moc. Během předvolebních kampaní politici na Ukrajině nabízí médiím velké peníze za takzvané „politické balíčky“, skrytou reklamu. Média to ráda přijmou, protože mnoha z nich pomůžou mezi volbami přežít. V některých novinách během předvolebních kampaní starší novináři dokonce odchází na dovolenou a vydávají se jenom informace dodané tiskovými odděleními politických stran.

Jak to v praxi vypadá?
Minulou kampaň jsme měli zábavný příklad. V lokálních novinách, myslím, že to bylo v Dněpropetrovsku, psali o spuštění vodní elektrárny. A jedny noviny na první stránce napsaly, že se spustila díky kandidátovi X, na druhé straně, že díky kandidátovi Y a na třetí, že díky kandidátovi Z. Každý z nich si za to zaplatil. Můžete si představit, jakou důvěru asi mají příjemci takových informací.

Ukrajinské noviny s poznačeným politickým „džensa“ článkem | Foto: Eva Mošpanová

Dostávají noviny tyto materiály hotové, nebo pouze objednávku s instrukcemi?
Dodávají se hotové. Nynější trend je, že novináři ty články nechtějí psát a upřednostňují, když jsou dodány hotové a podepsány nějakým pseudonymem. Redaktoři pak říkají: to nejsem já, není to moje věc, já nic zaplaceného nedělám, tohle dělá moje redakce, protože musíme přežít, ale já osobně jsem proti „džinse“.

V roce 2011 nebo 2012 se dělal mezi novináři průzkum a jenom deset procent z nich tehdy řeklo, že jsou proti „džinse“, 90 procent řeklo, že je to normální a musí přežít. V té době novináři opravdu psali zaplacené věci a byli připraveni plnit instrukce. Nyní je situace zcela jiná. Letos v únoru jsme si dělali průzkum a 75 procent dotázaných novinářů řeklo, že „džinsu“ nemají rádi a nepsali by to.

Co se změnilo?
Myslím, že došlo ke změně hodnot. Možná nám už došlo, že na transparentnosti a odpovědnosti opravdu záleží. Novináři se nyní pokouší vyhýbat se „džinse“. Fenomén ale pořád existuje. Nyní ho nepřipravují novináři, ale copywriteři, PR agentury a mluvčí politiků.

Jak poznáte, kdy nějaké lokální médium opravdu píše, že vodní elektrárna se otevřela díky politikovi X, a kdy si za to sám zaplatil?
Velice snadno. Většina z nich je zcela očividná, protože je připravují píáristé, kteří nemají ponětí o novinářských standardech. Začíná to fotografií k článku, na které je kandidát vyfocený jako model v obleku, není to normální fotografie. Zadruhé je rozhovor velice velice pozitivní - o záchraně Ukrajiny, budoucích plánech, celé je to růžové a hezké. Třetím znakem je to, že stejný materiál se objevuje bez jakékoliv změny v mnoha médiích. To v žurnalistice není možné. Když vidíte stejný rozhovor se stejným politikem se stejnou fotkou ve třech novinách, není pochyb.   

Nedávno tu byla zábavná situace, když obchodní oddělení ukrajinského 112. kanálu poslalo svou obchodní nabídku na umístění „džinsy“ do zpráv v televizi a na webu. Navrhli cenu kolem 400 eur za zprávu a kolem 3000 eur za pozvání do večerní show jako expert. Jedním z oslovených byla spřátelená nezisková organizace, která nám to hned poslala a my jsme to zveřejnili. A celý trh si začal srovnávat ceny a uvažovat, jestli mají jít nahoru, nebo zlevnit (smích).

Máme i kvalitní celostátní média, která si hlídají svou pověst a radí se s námi, jak přežít a jak správně označovat reklamu. Zároveň ale vážně zvažujeme představení návrhů změn k zákonu o reklamě, protože média by měla mít jisté specifické regulace, větší odpovědnost a větší transparentnost.

Válka, na kterou se nekliká

Jedna z vašich studií se zabývala tím, jak ukrajinská média pokrývají dění ve válečné zóně na východě. Studie ukázala, že zhruba 80 procent z nich už zveřejňuje jenom oficiální tiskové zprávy, ne vlastní zpravodajství ze zóny. Válka už ukrajinská média nezajímá?
Zájem o konflikt na východě velice opadl. V letech 2014, 2015 tam byla spousta novinářů. Byly časy, kdy bylo v oblasti 6000 novinářů, včetně těch zahraničních. Nyní je jich tam stěží deset. Většina z nich jsou stálí zpravodajové z televizí a posílají jenom obrázky pro udržování informací. Když o tom mluvíme s novináři, uvádí dva důvody. Prvním je, že lidé se o tyhle zprávy nezajímají, „neklikají na ně“, mají toho dost. Za druhé je to příliš komplikované z hlediska bezpečnosti, zabezpečení, pojištění a pro redakce je to příliš drahé. Proto tam nyní novináře neposílají a více se zajímají o dění v Kyjevě.

Největší věc, která se na Ukrajině děje, nyní tedy pokrývá asi deset novinářů?
Deset, patnáct, ne více. Situace na východě je nyní víceméně stabilní, nejsou tam velké pohyby a obě strany jsou v podstatě zamrzlé. Zprávy tedy nepřinášejí nic nového, jenom střelbu. A tak se publikují oficiální informace o počtech zabitých. Dalším problémem je, že mnoho lokálních novinářů se odstěhovalo a zůstalo tam jen velice málo redakcí. I místní média, která by tohle mohla pokrývat, to v podstatě nedělají.

Tlak Západu na propuštění Sencova zvyšuje jeho cenu, Rusko ho vymění za něco důležitého, říká ukrajinistka

Číst článek

Problém je, že mluvíme o konfliktu a střelbě, ale ne o lidech, kteří v té oblasti žijí a o jejich problémech - o tom, jestli mají jídlo, jestli mají děti přístup ke vzdělání a jaké kvality je.

Jednou z velkých změn, které se na Ukrajině v poslední době udály, je proměna státních médií na veřejnoprávní. Jak to s nimi bylo třeba během revoluce v roce 2014? Z toho, co se člověk doslechne, moc svobodná nebyla.
Nebyla vůbec svobodná. Bylo to hrozné. Nevím toho moc o rádiu, ale hlavní televize, která pokrývá 90 procent území Ukrajiny, byla přísně kontrolována vládou. Během revoluce patřily jejich zprávy k těm nejhorším. Říkali, že na Majdanu jsou alkoholici a prostitutky, a připravovali také filmy o občanských aktivistech. Natočili film i o mně. 

O čem ten film byl?
Film říkal, že pracuji pro Spojené státy, žiju bez manžela, mám špatnou morálku. Aby ho natočili, přijela skupina filmařů do mé kanceláře a představili se jako jiné médium, jejich presskarty jsem nekontrolovala.

Začali mi pokládat otázky a zdály se mi dost podivné. Pokrčila jsem ale rameny a řekla si kdoví, možná jsou jen hloupí. Ptali se mě, zda spolupracují s jinou zemí a já jsem řekla, že ne, ale samozřejmě máme granty i ze zahraničí, nefunguje to přímo, ale přes mezinárodní sítě. Ve filmu to bylo ale sestříháno tak, že jsem souhlasila. Bylo to strašné. 

Svědectví z archivů KGB: sedm roků vězení pro Ukrajince, který byl proti okupaci Československa

Číst článek

Tohle dělala státní televize?
Ano. Nebylo to ale jenom o mně, natočili mnoho občanských aktivistů. Psychicky to bylo docela těžké, protože moje babička žije ve vesnici, kde se na to koukali - vysílalo se to několikrát, asi aby to mohl vidět každý, kdo to nestihl. A sousedé k babičce přicházeli a litovali jí  - jé, tvoje vnučka pracuje pro nepřítele, pro Spojené státy a nemá žádnou morálku, je tak špatná. Moji babičku to stresovalo. Dokážete si to představit - malá vesnice. Chtěla jsem je soudit, poslali jsme jim dopis a oni řekli, že film se vysílal v čase určeném pro reklamu a oni za reklamu nenesou odpovědnost. Na videu byla značka „v“ nebo tak něco a oni řekli, že tahle značka znamená reklamu.

Jak dlouhý ten dokument byl?
Zhruba 40 minut. Byl o mně a další novinářce z rádia. Během revoluce jsem ale na tyhle právní věci neměla moc času. Pomáhali jsme novinářům, otevřeli jsme nepřetržitou kancelář pro novináře, aby si mohli nabít telefony, vypít čaj… Neměla jsem prostě čas na to myslet. Po konci revoluce bylo všechno jinak, udály se reformy a už jsem to neřešila. Jsem velice ráda, že je to nyní veřejnoprávní, a ne státní.

Vidíte tam rozdíl?
Ano. Dokážu říct, že nejsou ovlivňováni, protože je tam silná pozice managementu a dozorčí rady. Nyní pro vládu nepracují, a dokonce zveřejňují protikorupční novinářská zjištění, které jsou velice kritická vůči prezidentovi, vládě a všem. Je to pro mě velice vzácné. Potřebují větší podporu a možná i více propagace, aby se dostali k lidem. Těžko se jim soupeří s komerčními stanicemi, protože nemají pořady a seriály. Co ale můžou nabídnout, jsou zprávy, kvalitní obsah, debaty a důvěryhodnost. V naší situaci je velice těžké přesvědčit lidi, aby jim důvěřovali, musí to ale udělat. Myslím, že je to na dobré cestě.

Eva Mošpanová Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na Google+ Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme