Když Rusové bombardují, sedí na chodbě, hladí kočku a čeká. Nataša zůstala v Mikolajivu sama
Nataše je 49 let, na Velikonoce jí zemřel manžel, a tak čas během leteckých poplachů tráví sama se dvěma kočkami. Žije v Mikolajivu na jihu Ukrajiny a ven chodí většinou jen pro jídlo a vodu. Už dva měsíce totiž neteče z kohoutků pitná voda, protože ruské bombardování zničilo vodovod. Před válkou měl Mikolajiv skoro půl milionu obyvatel, teď jich zbyla jen třetina. Invalidní penzistka ale zůstává.
V bytě se musí svítit, protože Natalia natloukla na okno překližku, když se jí vysypalo po výbuchu. Raketa zasáhla nedalekou administrativní budovu a vytvořila tlakovou vlnu. Pod oknem má postel, ale radši spí v druhém pokoji, kde si vždycky rozbalí matraci.
Invalidní seniorka Natalia žije sama v jihoukrajinském Mikolajivu a byt si uzpůsobila pravidelnému ruskému ostřelování. Poslechněte si reportáž Ľubomíra Smatany
Slaná voda z kohoutku
Během bombardování dodržuje Nataša pravidlo dvou stěn – když začne ostřelování, jde na chodbu, sedí na židli a čeká. Kromě židle v chodbě stojí i spousta plastových lahví s vodou. Z vodovodu totiž teče jen slaná voda ze zálivu.
Pitnou vodu nemají lidé v Mikolajivu už od 12. dubna, kdy Rusové zničili vodovod. Voda se dá stále koupit v obchodě nebo si pro ni mohou lidé, kteří ještě ve městě zůstali, přijít ke dvěma cisternám, případně na některé z devíti dalších míst.
Pro jídlo si Natalia chodí do humanitárního centra. Invalidní důchod 2000 hřiven, tedy v přepočtu asi 1500 korun, Natalii k životu nestačí, a tak pomáhají příbuzní a přátelé jejího muže.
Že je během války voda nad zlato, je v Natašině domě patrné na první pohled. Ve společné kuchyni stojí uprostřed velká plechová vana plná vody. Kam se člověk podívá, všude jsou nějaké nádoby s vodou.
Kočky a taška plná léků
Nataša využívá aplikaci, která hlásí poplachy dřív, než se ozvou na ulici. Je připravená na to, že třeba bude muset svůj byt opustit. Má sbalenou plnou tašku léků. Problém ale jsou její dvě kočky – kdyby utíkala, nemohla by je vzít s sebou. Z toho důvodu zůstává.
Když Rusové bombardují, sedí na chodbě domu, hladí kočku a čeká. „Modlím se k Bohu, aby to už všechno skončilo,“ dodává. Co také zbývá.
