Uprchlíky ve své vlastní zemi. Ukrajinci opouštějí své domovy, z vlasti ale neodcházejí
Statisíce Ukrajinců opustily své domovy. Mnozí z nich ale nechtějí do zahraničí a ukrývají se před ruskou agresí na bezpečnějších místech země. Kolony běženců odjíždějí z druhého největšího ukrajinského města Charkova, někteří našli dočasný azyl v Dnipru, bývalém Dněpropetrovsku.
Manželé Alexandr a Daria mají dvě dcery, Varvaru a mladší Feodoru. Ta si v krytu v Charkově nahrála na telefon své první selfíčko. Venku se právě střílelo a Feodora se zeptala: „Na koho to střílejí?“
„Z Charkova jsme za zvuků střelby a bombardování odjeli v osm ráno. Nejméně hodinu jsme se snažili dostat z centra ven – přitom je to jen nějakých deset kilometrů – a pak nás hodně zdržely neustálé zastávky na kontrolních stanovištích,“ říká pro Radiožurnál Alexandr.
„Celý týden jsme zůstali doma a většinu času jsme strávili v podzemním parkovišti. Dcerky si tam hrály a jezdily na koloběžkách. Občas jsme se vraceli do našeho bytu ve čtvrtém patře, ale jakmile jsem se pustila do nějaké práce nebo vaření, uslyšela jsem, že se blíží letadla, ze kterých svrhávali na město bomby. Někdy jsme stihli seběhnout do sklepa, jindy už to bylo tak blízko, že jsme sotva stačili zalehnout na zem mezi stěny,“ doplňuje ho Daria.
OBRAZEM: V pražském Kongresovém centru začalo fungovat nonstop centrum pro ukrajinské uprchlíky
Číst článek
Když byla noc klidnější, holčičky spaly ve skříni. „Pár dní jsme to takhle vydrželi, ale pak už to bylo neúnosné,“ popisuje poslední dny doma v Charkově Alexandr. „Zpočátku jsme zdálky slyšeli hřmění, ale když potom začala burácet letadla, nemohli jsme to vydržet. Manželka už se bála vracet z garáže do bytu. Přímo pod okny nám ležel kus rakety, jako na mnoha místech ve městě. A další raketa trčela ze země u dětského hřiště vedle chodníku.“
‚Utrhlo jí to nohu‘
Všichni se báli vyjít ven, ale občas museli na nákup. „Před obchodem se vytvořila fronta dlouhá tak dvě stě metrů. V obchodě už skoro nic nebylo – ani chléb, ani brambory, ani voda. Lidi přitom mají kvůli zákazu vycházení na nákup jen šest hodin. A do obchodu musejí vystát frontu pod otevřeným nebem. Okolí obchodu zasáhla raketa – žena stojící ve frontě najednou upadla – utrhlo jí to nohu,“ popisuje prožité hrůzy manžel.
„Hrozné bylo taky to, že když politici vedli jednání, palba měla ustat, ale nás v tu dobu bombardovali ještě silněji. Objevily se i případy rabování. Báli jsme se, že lupiči mohou přijít i k nám domů. Je těžké tomu všemu uvěřit. Kdo by si ještě před týdnem pomyslel, že se něco takového může stát. Bomby přitom nepadají jen na nějaké strategické objekty, ale nejčastěji na obytné domy,“ stěžuje si Daria.
Školy řeší, co s dětmi ukrajinských uprchlíků. Podle ministertsva školství je mohou zapojit do výuky
Číst článek
Alexandr dodává, že v nejhorší situaci se ocitli staří osamocení lidé. „Někteří potřebují své léky a musí si pro ně dojít do lékárny někde na druhém konci města. Viděl jsem starého pána o berlích, který postával u silnice a čekal, až mu někdo zastaví. Na to ale teď nikdo nemá náladu, jezdit po městě je hrozně nebezpečné, nikdy nevíte, kam raketa dopadne. V Charkově je na ulicích hodně rozbitých nebo spálených aut. Viděl jsem rodinu, jak z takového auta vytahuje věci. Jejich auto bylo zničené a nikdo jim teď nemůže pomoci. Ve městě je mnoho požárů. Hasiči se je sice snaží hasit, ale když začne bombardování, musí pryč a domy hoří dál. Je to nepředstavitelné!“
Rodina teď míří na západní Ukrajinu k příbuzným. Do zahraničí nechtějí, protože Alexandr čeká každým dnem povolávací rozkaz.
