Přišel o paži a obě nohy, ale přežil. 'Teď už jsem vážně kyborg,' směje se veterán od Doněcku a Debalceva

Jak dlouho byste přežili s utrženou rukou v -20 stupních? Ukrajinský "kyborg" Vadym Dovhoruk to v pekle u Debalceva dokázal čtyři dny. Ztratil kvůli tomu nohy, ale zůstal naživu - on i jeho smysl pro humor. Dnes chodí o protézách, studuje na vojenského psychologa a pomáhá dalším veteránům v nouzi. „Bez nohy nemůžeš soutěžit s bezrukým,“ směje se během rozhovoru pro iROZHLAS.cz. A taky se nedávno oženil se ženou, kterou poprvé potkal v narkóze.

Rozhovor Praha Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

"Uvnitř se cítím jako úplně obyčejný člověk, stejně jako každý jiný. Ale podívejte se na mě teď! Teď už mi vážně můžete říkat kyborg," směje se Vadym Dovhoruk. Levou paži mu v lokti utrhla střela; namísto obou nohou, které mu kvůli těžkým omrzlinám museli amputovat, má dnes protézy. Přesto ničeho nelituje a za svůj velký koníček má humor. | Foto: Oleksandr Morderer | Zdroj: Sociální multimediální výstava Vítězové

Podívejte se na něj zprava a vůbec nic nepoznáte. Vadym Dovhoruk vypadá jako každý jiný mladý muž; kožená bunda, džíny, tenisky, rovná záda. Ale trochu se pootočte a uvidíte ho - ten splasklý rukáv, který nemá co vyplnit. A sednout si do křesla není zdaleka tak jednoduché, jak by ve 24 letech být mělo. Život ve Vadymových nohách vyhasl před skoro třemi lety, v mrazivých únorových jatkách u ukrajinského Debalceva.

"Ukrajinští vojáci, kteří byli zraněni a přišli o končetiny během války na východě Ukrajiny, avšak neztratili chuť do života. Cílem projektu je podnítit většinovou společnost k pochopení potřeb lidí s invaliditou, ať už jde o bezbariérový přístup, kvalitní a dostupné protézy, či zapojení těchto osob do všech sfér společenského života. Projekt Vítězové chce zdůraznit, že tito lidé jsou plnohodnotnými členy společnosti. Jejich silné příběhy inspirují další podobně postižené občany k plnohodnotnému životu – ke sportování, k založení firmy i rodiny. Osudy těchto mužů jsou jako osud Ukrajiny: i ona utrpěla zranění, ale vstala a kráčí dál." (Z představení výstavy Vítězové)

Vadym Dovhoruk má totiž do „každého jiného mladého muže" zatraceně daleko. Navzdory svému mládí je to profesionální voják, jeden z proslulých „kyborgů", kteří ve vleklém boji o mezinárodní letiště v Doněcku dlouho vzdorovali nepříteli. Bitva o doněcké letiště vynesla Vadymovi první kulku, ale jakmile se uzdravil, spěchal zpátky na frontu. Bitvu o Debalceve stěží přežil. Ničeho však nelituje, a kdyby šel vrátit čas, neměnil by.

Výjimečný, a přece jeden z mnoha. Hladová válka na Donbasu spolykala končetiny mnoha dalších vojáků, kteří se po traumatu z fronty vrací zpátky do života, ke svým nejbližším i do společenského dění, a snaží se zdolávat překážky a bolest.

A díky vlastní síle i pomoci okolí v tom často uspějí. Dokazuje to mimo jiné multimediální projekt Vítězové, postavený právě na působivých příbězích ukrajinských válečných veteránů. Jeho součástí je i fotografická výstava, která je od tohoto týdne ke zhlédnutí v prostorách pražské Městské knihovny na Mariánském náměstí. Jednou z jejích tváří je právě Vadym Dohvoruk - a jak popisuje v rozhovoru pro iROZHLAS.cz, zdaleka nedělá jen to. Slyšeli jste už například o Síle národa?

Před dvěma měsíci jste se oženil. Vzpomínáte si, co jste cítil, když jste svou ženu poprvé uviděl?
(Zasměje se.) Nejdřív uviděla ona mě. Já ji neviděl, protože jsem byl pod narkózou. Bylo to v nemocnici, kam mě přivezli a kde ona pracovala jako zdravotní sestra. Uběhl rok a půl a začali jsme se scházet - a po dalším půl roce už jsme se brali.

S jakým zraněním jste se v té nemocnici ocitl?
Když jsem se tam dostal, chyběla mi levá ruka a měl jsem čtvrtý stupeň omrzlin na obou nohou.

CO JE OMRZLINA?

Omrzlina je akutní postižení tkání mrazem, nejčastěji okrajových částí těla. Voda v organismu zamrzá a poškozuje buňky, což vede ke stažení cév a omezení průtoku krve. Lehké omrzliny se při včasném zákroku obvykle obejdou bez následků, při těžších vznikají puchýře, kůže tvrdne, trpí i spodní tkáň. Nejtěžší 4. stupeň vede ke zčernání a znecitlivění kůže a odumírají tkáně od svalů až po kosti; poškození je nevratné a vyžaduje chirurgický zákrok.

'Jedl jsem sníh. Ale nelituju'

Přivezli vás tam při vědomí? Věděl jste předem, že vám ty omrzlé nohy amputují?
Ano, věděl. Na samém začátku mi sice dávali ještě nějakou naději, ale rychle se ukázalo, že mi ty nohy amputovat musí. Protože ve světě ještě nebyl takový případ, aby je někomu s tak těžkými omrzlinami zachránili.

Zranili vás v bitvě o Debalceve, ostřelování vás připravilo o ruku. Ale kde jste přišel k tak rozsáhlým omrzlinám?
(U Debalceva) jsme se dostali do situace, kdy byly nepřátelské síly ve velké přesile, převyšovaly naše ne desetkrát, ale stokrát. Když zasáhli náš transportér, utrhlo mi to ruku a na chvíli jsem ztratil vědomí.

Když jsem se probral, část kluků už byla v zajetí a mně došlo, že musím hned někam zmizet. Že nepřátel je hrozně moc a do ukrajinských pozic to jsou kilometry. Nakonec jsem našel takové houští, kde jsem se schoval a už tam zůstal. Strašně mrzlo, minus dvacet. Ležel jsem tam skoro čtyři dny.

Měl jste u sebe nějaké jídlo, pití?
Jedl jsem jenom sníh.

Dovolte mi teď odbočku. Mluvíme tu o Debalcevu v únoru 2015, ale první zranění jste utrpěl už na podzim 2014 - během neméně zuřivých bojů o doněcké letiště. A tenkrát jste hned po propuštění z nemocnice dobrovolně spěchal zpátky na frontu. Řekněte: když jste ty čtyři dny těžce zraněný mrzl a bylo poměrně pravděpodobné, že nepřežijete, na co jste myslel? Nelitoval jste, že jste se do války vrátil?
Ne. Nelitoval jsem toho ani na sekundu. A nelituju toho ani teď. I kdyby šel vrátit čas, rozhodl bych se stejně.

Nakonec vás, podchlazeného skoro k smrti, objevila nepřátelská hlídka. Jak se k vám chovali?
Nebyla to vojenská hlídka, ale jejich policie, která mě dopravila do luhanské oblastní nemocnice. O Debalceve jsme bojovali v Doněcké oblasti, ale našla mě policejní patrola (samozvané) Luhanské lidové republiky. (Debalceve leží na pomezí Doněcké a Luhanské oblasti, pozn. red.) Naložili mě a odvezli na doněcké velitelství, jenže tam jim řekli: 'Když jste si toho ukropa našli, tak si ho taky vezměte.' (Slovo ukrop, rusky doslova "kopr", zavedli povstalci z "lidových republik" jako hanlivé označení pro Ukrajince, pozn. red.)

KAMERA K VÁLCE NA UKRAJINĚ: Dal bych cokoli, aby ten film nemusel vzniknout, říká režisér Manskij o svém nejintimnějším snímku

Číst článek

Takže mě odvezli do luhanské nemocnice. A měl jsem velké štěstí, protože mi tam pomohla jedna proukrajinsky smýšlející zdravotní sestra: jakmile ozbrojenci vyšli z místnosti, dala mi telefon a řekla, ať rychle zavolám rodičům. Když se vraceli, vzala si telefon k sobě a z jiné místnosti pak mým rodičům znovu sama zatelefonovala.

A pomohla vám tak do bezpečí?
Rodiče okamžitě zavolali velení mého pluku, to se obrátilo na spolek válečných veteránů z Afghánistánu a ti zas kontaktovali přímo luhanský spolek afghánských veteránů. Právě jim se podařilo vyjednat s doktory a druhou stranou, že mě hned na druhý den vydají.

Přivázaný k posteli

Kdybyste v luhanské nemocnici býval zůstal, myslíte, že byste přežil? Jak tam vypadala lékařská péče?
Oni nás tam obecně - jak bych to řekl? Moc nás tam nemilovali. Říkali, že přišli banderovci, ukropové, aby jim ubližovali. Ale v nemocnici mě operovali pod narkózou, vyndali mi z rány nějaké části tkání a látek, které mi pronikly do těla. Žádné další větší lékařské péče se mi tam nedostalo. Pak mě dali na jednotku intenzivní péče, kde kromě mě leželo asi dvacet lidí - Rusové, Čečenci. A všichni jsme byli přivázaní k posteli, abychom na sebe nemohli a neublížili si.

Nepamatuju si to úplně jasně, protože mě tam odvezli po operaci a já se z narkózy probral někdy ve tři v noci. Vzpomínám si, že jsem byl příšerně unavený a chtělo se mi hrozně spát, ale měl jsem strach usnout, protože jsem se bál, co by mi mohli udělat. Hned brzy ráno pak přišel doktor a řekl: 'Ve 14.00 toho ukropa předáváme na ukrajinskou stranu.'

Na začátku války nám chyběla pořádná výzbroj. Bylo mezi námi spousta dobrovolníků, kteří nikdy nedrželi v ruce zbraň, a Rusko mělo zbraně, které nikdy ani neviděli. Místo vest se obalovali obrázky, které nám na frontu posílaly děti, vzpomíná Vadym na rok 2014. | Foto: Michaela Danelová | Zdroj: Český rozhlas

Co samotný převoz? Narazili jste na nějaké problémy, třeba na kontrolních stanovištích?
Naštěstí k žádným konfliktům nedošlo. Na těch kontrolních stanovištích nevěděli, kdo jsem, neměl jsem u sebe doklady, mobilní telefon, nic. Protože kdybych měl u sebe aspoň vojenskou legitimaci, tak bych tu s vámi dneska živý neseděl.

Nejdřív mě převezli do Dnipropetrovsku (v roce 2016 přejmenován na Dnipr, pozn. red.) Tam jsem byl dva dny a pak mě a (dalšího zraněného vojáka) Vadyma Svyrydenka letecky přepravili do Kyjeva, kde mi provedli amputaci a dál mě operovali. Sám ani teď nevím, kolikrát. Každý den nám dávali nové obvazy, pokaždé pod celkovou narkózou.

„Věděl jsem, že mi amputují obě nohy. Nikomu jsem nezavolal, nikomu nic neřekl. Mamince jsem zavolal po operaci. Jak jsem se cítil? Došlo mi, že budu mít prostetické nohy, že budu moct chodit, hýbat se, takže moje pocity byly... no, že to je tak, jak to je. Jaký má smysl upadat do deprese? Nohy zpátky stejně nenarostou, a mně akorát bude hůř.“

Vadym pro charitativní číslo časopisu Viva!

Hobby: humor

Válka vám sebrala obě nohy i levou paži, ale smysl pro humor vám vzít nedokázala. Humor dokonce označujete za svůj velký koníček...
Je to tak. Když se budu trápit smutkem, nebude líp vůbec nikomu - ani mně, ani mému okolí.

Platí, co jsem už říkal: ničeho nelituju. A teď s velitelem pluku jednám o svém návratu do vojenské služby. Snažím se o to a snažit se budu i dál.

A na jaký post? Vím, že teď studujete psychologii.
To ano, studuju a rád bych se stal vojenským psychologem. Ale dokud jsem ještě nedostudoval, tak zranění-nezranění, stejně jako další veteráni mám z té války nějaké zkušenosti a považuju za svou povinnost, abych se o ně podělil s těmi nezkušenými kluky, kteří válku ještě nezažili. Takže vojenský instruktor.

Tenkrát na doněckém letišti se vám, jeho obráncům, říkalo "kyborgové" - zpola člověk a zpola stroj, symbol silného vojáka s až nelidskou výdrží a odvahou. Jak se vám to zamlouvalo?
Uvnitř se cítím jako úplně obyčejný člověk, stejně jako každý jiný. Ale podívejte se na mě teď! (Směje se.) Teď už mi vážně můžete říkat kyborg.

Síla národa

Když už jsme u toho, že se vaší součástí staly protézy: jak v tomhle směru funguje státní péče o válečné veterány?
Stát protézy poskytuje, sice obyčejné, ale celkem kvalitní. Ale jeden z důvodů, proč jsem v tomhle projektu (Vítězové, pozn. red.): my chceme upozornit, že tyhle obyčejné protézy nestačí, že potřebujeme speciální sportovní. A na ty chybí finance.

Když se třeba budeme bavit o mých protézách, tak já byl na Ukrajině první, kdo takové protézy dostal. Pomohl mi jeden mecenáš, který se rozhodl, že mi je zasponzoruje. Dneska už je mají i další kluci z našeho projektu. Ty peníze se daří vybírat právě dobročinnou cestou, díky výstavě Vítězové, Solomiji (Vitvické, moderátorce kanálu 1+1, která příběhy veteránů zachycuje, pozn. red.), časopisu Viva! nebo charitativním maratonům. Ty jsem sice viděl jen přes internet ze záznamu, ale zato jsem v kontaktu s kluky, kteří teď díky nim mají své protézy.

„Soudit lidi podle jejich fyzických schopností nebo hendikepů je chyba. V Charkově jsem se potkal se šampiony z paralympiády. Tihle lidé dosáhli velkých fyzických úspěchů navzdory hendikepu. Někdy dokonce zapomenu, že nemám nohy, hlavně když řídím. Uvolním se a ani necítím, že mi něco někde chybí. Člověk bez končetin je ten stejný člověk jako dřív, nemění se. Takhle o nás přemýšlejte.“

Vadym pro časopis Viva!

Sport má v charitě pro hendikepované veterány vůbec důležitou roli. Je v tom i symbolika, že?
Mám kamaráda z Charkova, který má z války poraněnou míchu a je na vozíčku, teď je šestým měsícem v Los Angeles. Společně jsme založili projekt Síla národa. Jsou to sportovní crossfitové exhibice, kdy se cvičí se zátěží, kliky, přítahy... Uspořádali jsme to už třikrát, úplně poprvé v Mariupolu v Doněcké oblasti, a ten projekt má dvě zásadní podmínky.

Zaprvé každý účastník musí mít buď protézu, nebo být na vozíčku. A hlavně: nemáme žádné první, druhé a třetí místo, není to soutěž, ale spíš představení. Tyhle kluky totiž nemůžete rozdělit na první, druhé, třetí a tak dál. Jsou už sami o sobě vítězové. Jak my sami říkáme (směje se): Bez nohy nemůžeš soutěžit s bezrukým.

"Uvnitř se cítím jako úplně obyčejný člověk, stejně jako každý jiný. Ale podívejte se na mě teď! Teď už mi vážně můžete říkat kyborg," směje se Vadym Dovhoruk. Levou paži mu v lokti utrhla střela; namísto obou nohou, které mu kvůli těžkým omrzlinám museli amputovat, má dnes protézy. Přesto ničeho nelituje a za svůj velký koníček má humor. | Foto: Oleksandr Morderer | Zdroj: Sociální multimediální výstava Vítězové

Magdalena Slezáková Sdílet na Facebooku Sdílet na Twitteru Sdílet na LinkedIn Tisknout Kopírovat url adresu Zkrácená adresa Zavřít

Nejčtenější

Nejnovější články

Aktuální témata

Doporučujeme