Nemají ani groš a neumí si vyřídit podporu. Askold a Táňa zůstali ve Slavjansku a pomáhají ostatním
Ruská invaze na Ukrajině stále vyhání z domovů tisíce lidí. Mnozí z nich se ale bojí daleké cesty a zůstávají proto v trochu bezpečnějších místech v Donbasu. Tam si ale musí pomáhat hlavně sami. A navzájem.
Pan Askold je původním povoláním muzikant, ale teď se stará o kolej pedagogické fakulty ve Slavjansku. Studenty odsud evakuovali už na počátku ruské invaze 24. února.
Askold bydlí s paní Táňou v pokoji, který si starým nábytkem zařídila její dcera Xenie, studentka prvního ročníku učitelství. Askold a Táňa tady našli bydlení, co je válka vyhnala z jejich domovů. Táňa umývá podlahy, čistí záchody a stará se o jiné uprchlíky.
„Přijeli jsme ze Severodoněcku a jsme velmi vděční lidem, kteří nám tedy ve Slavjansku velmi pomohli. Vedoucí koleje Irina Andrejevna a děkan fakulty Vjačeslav Ivanovič nás přijali s otevřenou náručí a díky nim tu můžeme zůstat,“ popisuje jejich situaci Táňa.
„Už tu žijeme a pracujeme tři měsíce. A přijímáme uprchlíky, 250 lidí. Přijali jsme všechny, i nemocné a lidi na invalidním vozíku. Chceme, aby přežili a aby byl mír, aby zase byli šťastní, zdraví a měli nad hlavou mírové nebe,“ dodává.
‚Doteď jsme v kontaktu‘
Těžké boje na východě pokračují. Ukrajinci nemají dostatek moderní techniky k protiofenzivě
Číst článek
Kolej je teď prázdná, kromě Táni a Askolda nikdo ve Slavjansku nechtěl zůstat déle, než to bylo nezbytně nutné. Válka se už přiblížila těsně k městu a některé čtvrti ruské granáty nebo rakety změnily v haldy sutin.
„Seznámili jsme se s lidmi z Červeného kříže, kteří se zabývají evakuací. A ve spolupráci s nimi, jsme běžence vypravili dál – na západní Ukrajinu nebo i do zahraničí. Bylo mezi nimi hodně starých a nemocných. O každého jsme se postarali a všechny jsme nakrmili. A pak jsme jim pomohli odjet,“ říká Askold.
„Doteď si telefonujeme, abychom věděli, jak se mají a kde jsou. Oni nám taky telefonují a děkují. Já jsem zase vděčný těm, kteří pomáhají nám – a my pomáháme jiným,“ uzavírá.
Táňa a Askold chtějí zatím ve Slavjansku zůstat, protože na západě Ukrajiny nikoho neznají a nechtějí skončit v útulku. Nemají doslova ani groš a neumějí si vyřídit ani skromnou podporu, kterou ukrajinská vláda běžencům vyplácí. Askold přišel o jedno oko a na druhé vidí špatně.
Balíčky s olejem, masem v konzervě nebo rýží. Část Ukrajinců je závislá na humanitární pomoci
Číst článek
Balíček potravinové pomoci
Systém poskytování pomoci podle něj kontaktovat zkoušeli. „Humanitární pomoc jsme dostali jenom jednou – 17. března, a pak nám řekli, že se musíme někde zaregistrovat, v nějakém elektronickém systému, abychom dostali další pomoc. My ale nemáme počítače ani chytré telefony, jenom tlačítkové. Snažili jsme se dovolat na místní úřad, podle čísel, která tam vyvěsili, ale oni asi někam odjeli a telefony neberou.“
„Nakonec jsme se dovolali na krizovou linku až do Kyjeva. Tam nám řekli: Vy chcete dostat nějakou finanční pomoc ve Slavjansku? A nemůžete ji získat? To je váš problém. Jeďte tam, kde vám ji vyplatí!“ popisuje Askold jejich zážitek.
Askoldovi a Táně nakonec před několika dny pomohla ochotná úřednice ze Lvova, z opačného konce Ukrajiny. Zanesla je do počítačového systému a vyslala první balíček potravinové pomoci. Teď právě dorazil.
A panu Askoldovi je zase do zpěvu.
